Má smysl psací písmo?

22. 7. 2011 / Miloš Kaláb

Paní Riedlová si povzdechla, že se kanadské základní školy vydaly cestou škol v americkém státu Indiana a v některých dalších státech. Ilustruje to na příkladu svých sousedů, jejichž dcerka slavila desáté narozeniny. Paní Riedlová jí koupila dárek ale nikoliv blahopřejnou kartu, protože se rozhodla, že jí své přání napíše ručně. Bude vidět, že je od srdce. Holčička se nejdříve dívala na kartu a potom na dárek a vypadala zmateně.

"Stalo se něco?" zeptala se paní Riedlová v domnění, že holčička čekala něco jiného než co našla v krabici. "Ne", řeklo děvčátko, "já nevím, co je na té kartě, neumím číst "kurzívu" čili psací písmo".

Je to možné, aby desetiletá žačka neuměla číst psací písmo? Aby se sama neuměla podepsat? Ano. Psací písmo neumí číst ani její starší sestra, která půjde v září na střední školu. Obě umějí zacházet s počítačem, ale paní Riedlová se podivila, jak se jednou podepíší na dopis vytisknutý na papíru, jak vyplní peněžní šek, jak sepíší nějakou dohodu, jak vyplní žádost o cestovní pas nebo o řidičský průkaz nebo jak si udělají o něčem poznámky bez pomoci moderního mobilu. Psací písmo je přece něco jiného než tiskací písmena. Jak poznají tyto děti, kdo je podepsán na uměleckém obraze nebo čí jméno je vyryto v keramice? Jak poznají, kdo jim poslal poštou pozdrav a o čem se na pohlednici píše?

Ve svém dopisu redakci děkovala paní Riedlová reportérce Lauře Baziukové, jejíž zpráva o situaci na školách v americkém státu Indiana byla uveřejněna o den dříve agenturou Postmedia News. V úvodu stálo, že během několika málo roků budou umět mladí lidé v tomto státu psát na počítači s větrem o závod, ale nebudou se umět podepsat.

Už se nebudou žáci trápit smyčkami psacích písmen l a g ani jiných písmen, protože od nového školního roku se ve státu Indiana ruší výuka psaní. Stát Indiana podobně jako dalších 47 států následuje nové národní předpisy o výuce nazývané Common Core State Standard Initiatives, podle nichž se už nevyžaduje, aby se školáci učili psaní. Za to musejí věnovat více pozornosti předmětu psaní pomocí klávesnice. Výchovné memorandum ministerstva školství vydané loni na jaře upozornilo, že učitelé mohou učit psaní rukou, jestliže chtějí, nebo se ho mohou zbavit a neučit je. Prostě mají svobodu, aby se sami rozhodli, co udělají. Moje kolegyně k tomu poznamenala, že je tomu podobně i v ottawské škole, do níž chodí její syn: nikdo nemůže nutit učitele, který se rozhodl, že psaní učit nebude, aby své stanovisko změnil.

Mluvčí ministerstva školství ve státu Indiana paní Stephanie Samplová sdělila, že jsou státní normy pouze doporučením, co musejí děti znát než mohou postoupit do další třídy: "Je mnoho podrobností, které nejsou v normách uvedeny".

Paní Samplová zatím neví, co o situaci soudí rodiče žáků, které by mělo zajímat, že se jejich děti už nebudou učit základnímu předmětu jako je psaní, jehož znalost rychle vymírá.

Jak často používá člověk psací písmo? Každý den? Větší část naší soukromé i obchodní korespondence se posílá rychlým e-mailem nebo textováním. Lidé si dělají poznámky a sepisují články téměř výhradně na počítači. Pan Mark Shoup řekl, že jako otec několika dětí, dnes již dospělých, by neměl nic proti tomu, kdyby se nebyly učilz psací písmo. "Jsou mnohem důležitější schopnosti než umět psát psacím písmem, které nás vedou do 21. století", řekl tento dřívější učitel a měl na mysli kritické myšlení, řešení problémů, týmovou práci a schopnost číst.

Profesor Perry Klein zabývající se vzděláním na Univerzítě západního Ontária uvedl, že schopnost žáka psát slohové úkoly závisí na tom, zdali dovede vytvářet písmena zřetelně a správně: "Jestliže žáci dovedou tvořit písmena plynule, uvolňuje to jejich mysl a soustřeďuje to pozornost na obsah a jazykovou stránku toho, o čem píší. Dosud ale nebyly uveřejněny výzkumné údaje o tom, zdali se takového stavu dosáhne snadněji perem na listu papíru nebo klávesnicí na obrazovce počítače. Jestliže žáci dokáží přečíst to, co sami napsali, naučí se tím správné zručnosti".

Prof. Klein pokračoval, že je důležité, aby se žáci naučili psát tiskací písmena a aby psali psací písmena přesně a plynule. Jestliže zvládnou obě zručnosti, budou schopni komponovat text za nejrůznějších podmínek.

Paní Pickardová, obchodnice s kaligrafickými tisky a knihami, o nich s politováním konstatovala, že umění psát rukou zaniká, ale dosud existuje v osobních dopisech, na obálkách, v podpisech a na znacích. Ukazuje svým způsobem povahu člověka, jenže se stává "ztraceným uměním".

Před časem se diskutovalo o "biflování" jako o hrozném zatěžování dětské mysli, jakoby se nejednalo o cvičení mozku. Členové dnešní generace prarodičů jsou schopni recitovat básně, které se učili ještě na střední škole -- a ono opravdu není na škodu znát "z hlavy" hlavní města významných států podobně jako mít vědomosti o minulosti lidstva, znát různé rostliny atd. Týdeník Maclean's uveřejnuje každý týden nekrology různých lidí. Letos v něm zaujala zpráva o člověku středního věku, že "nikdy nezvládl násobilku" a "až do dospělosti násobil tak, že opakovaně sečítal". Zatím přinášejí noviny zprávy o tom, že zrušení sobotního vyučování v Jižní Koreji mělo za následek silně zvýšený zájem rodičů o soukromé sobotní školy, i když je v nich velice vysoké školné. Televize ukazovala žáky čínských základních škol, jak se učí psát ručně čínské znaky a navíc se učí angličtině a jiným evropských jazykům. Zrušení výuky psacího písma, "obtížnost násobilky" a hlavně snaha nezatěžovat děti údajně zbytečnými informacemi, aby jim zbývalo více času na "rozum bystřící počítačové hry" vedou k tomu, že se stále častěji mezi lidmi mluví o úpadku naší civilizace. Před chvilkou si mi postěžoval kanadský pošťák, otec dětí v základní a střední škole: "Věřil bys, Miloši, tomu, že si děcka posílají esemesky tohoto druhu: "Ahoj, před chvilkou jsem si vyčistila zuby a potom, já blbá, jsem snědla 2 sušenky, tak abych čistila znova. Začalo mě bolet břicho, musím si jít sednout do koupelny. Zas ti napíši"."