Pina: Trojrozměrná podívaná čistoty a vášně, jakou vytvořil Wim Wenders
3. 7. 2011 / Ema Čulík
Wim Wenders není v oblasti dokumentárních filmů o umělcích nováčkem. R. 1995 proslavil Wenders kubánský hudební soubor Buena Vista Social Club do takové míry, že soubor pak natočil v USA vlastní album a stal se populárním po celém světě. Nyní Wim Wenders ve svém novém dokumentárním filmu přivedl zpět k životu choreografku Pinu Bauschovou, která zemřela r.2009. Údajně spolu chtěli natočit film, ale Pina zemřela, než se k tomu s Wendersem dostali. Takže film, který nyní vznikl, je do určité míry memento mori, vitrínou, do níž režisér uzavřel ducha milované umělkyně a učitelky.
An English version of this article is in
Dílo Piny Bauschové už znali mnozí díky Pedru Almódovarovi: hrála v jeho filmu Mluv s ní (2002). A Wendersův nový film Pina vyvolal nyní také velkou pozornost, v důsledku toho, že byl natočen v dnes supermódním digitálním trojrozměrném formátu. Zatím jsme byli svědky využití formátu 3D je n v blockbusterech, jako byly filmy Alenka v říši divů, Avatar a další plně animované snímky jako Toy Story a Kung Fu Panda. Bylo novinkou nasazovat si trojrozměrné brýle v kině v Karlových Varech. A tak tato módní nová technologie, která se dosud vyskytovala jen pro senzacechtivá show, se nyní přesunuje i do oblasti filmového umění.
Wim Wenders využil technologie 3D k tomu, aby vyrobil bezvadně jednoduchý film. Hloubka a detail záběru mu umožnily, aby se soustředil jedinečným způsobem na lidské bytosti, na jejich vášeň a na pohyb. Film se skládá z tanečních sekvencí, mezi něž jsou nastříhány rozhovory s členy tanečního ansámblu Piny Bauschové. Začínáme v jejich divadle ve Wuppertalu a pak vyjdou tanečníci z města, předvádějí svá čísla v krásném a neformálním prostředí, jako jsou zahrady, vnitřek tramvají, místa pod mosty, skleněné místnosti. Tyto prostory ukazují mocnou lidskost tance a jeho autenticitu a sílu. Taneční performance je možno zhlédnout kdekoliv, mimo hranice konvenčního prostoru jeviště, a jsou stále přesvědčivé a dojemné. Ve filmu vidíme skupinová taneční čísla a pak výkony jednotlivých tanečníků.
Wim Wenders natočil prostřednictvím tanečníků velmi podrobný portrét Piny Bauschové. Právě svými tanečníky žije tato umělkyně dál a dál inspiruje. V každém vystoupení vyjadřuje tanečník jeden konkrétní rys procesu tance, práce a společného života s Pinou a se souborem. V "rozhovorech" se setkáváme tváří v tvář s různými tanečníky. Nejsou to obyčejné mluvící hlavy, jsou to mlčící hlavy. Tanečníci seděli mlčky před kamerou, všechno sdělovaly jejich výrazy tváře, svědectví poskytoval jejich hlas v pozadí. Je to nádherně jednoduchá technika, která dokazuje, do jaké míry jsou schopni sdělit daleko více svým tělem a tváří, svou duší.
Vyjde najevo velmi rychle, že film je něčím daleko víc než jen nahlédnutím skrze oponu do světa tance. Taneční film natočený ve 3D by přece přilákal velké množství diváků už jen tím technickým trikem. Ale tento film pohlíží na svět jednoduše, dovoluje nám vnímat texturu a barvu tanečníků a nechává je mluvit prostřednictví jejich vlastní upřímnosti. Je to film o lásce a o tvůrčím talentu a o sebevyjádření a o strachu a o moci velké učitelky. Oslavuje, tak, jak to činila Pinina choreografie, lidského ducha a jeho schopnost krásy a všeho, co - podivuhodně - dokážeme, pokud jsme dostatečně silní na to, abychom se dokázali otevřít. "Vaše slabost vás činí silnými!" říkala Pina svým tanečníkům. A visceralita, lidská hloubka a fyzičnost obrazu, kterou umožňmuje módní technologie 3D, nám dává příležitost pocítit jeji velkou sílu a uvolnit ducha velké umělkyně světu.
Diskuse