Po gaullismu: Paříž přestává být autonomním centrem moci

21. 6. 2011

Základy této strategie byly položeny vloni. 2. listopadu 2010 Británie a Francie podepsaly Deklaraci o spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti na padesát let. Dokument předpokládá 1) zřízení společných expedičních sil, 2) posílení součinnosti v oblasti vojenského námořnictva a vojenského letectva, 3) koordinaci činnosti v otázkách kybernetické bezpečnosti. Současně byla podepsána francouzskobritská smlouva o spolupráci v oblasti vojenského využití jaderné energie. Červnové iniciativy představují konkrétní kroky k realizaci těchto dohod.

Experti mají sklon, jak je zvykem, vysvětlovat příčinu rozšiřování francouzskobritské součinnosti nezbytností ušetřit na vojenských výdajích. Británie a Francie se skutečně chystají omezit financování svých vojenských námořnictev. Ale sblížení Paříže a Londýna má ještě hlubší základ.

Od dob prezidentství Charlese de Gaulla (1958-1969) Francie zdůrazňovala nezávislý charakter své zahraniční politiky. Francouzská vojenská doktrína předpokládala vybudování obranného potenciálu nezávislého na USA. Francouzská zahraničněpolitická strategie předpokládala vybudování "celoevropského domu" nezávislého na Američanech. Kvůli realizaci obou koncepcí Francie v roce 1966 odešla z [stáhla své jednotky ze společných velitelských struktur - KD] organizace NATO a zahájila dialog se Sovětským svazem. Paříž nezpřetrhala všechny svazky s Washingtonem. Charles de Gaulle vystupoval kategoricky proti vstupu Británie do Evropských společenství: považoval Londýn za lobbyistu zájmů Washingtonu.

Renovovanou verzi gaullismu předložil Jacques Chirac, který byl francouzským prezidentem v letech 1995-2007. Jeho zahraniční politika byla zaměřena na posílení evropské integrace. Paříž spolupracovala s USA v politické sféře i ve strukturách NATO. Ale současně v řadě otázek demonstrovala svou nezávislost na Washingtonu: Od samostatného dialogu s Ruskem ohledně rozšiřování Aliance až po odsouzení americké operace v Iráku. Francouzi prosazovali zřízení zóny bezpečnosti Evropské unie v oblasti Středozemního moře nezávisle na NATO. "Francouzská fronda" byla ve Washingtonu považována za nepříjemný, ale neodstranitelný faktor evropské politiky.

Za prezidenta Nicolase Sarkozyho se situace změnila. Rétorika Elysejského paláce se stejně jako v 60. letech odvolává na "velikost Francie". Cesta k dosažení tohoto cíle je však principiálně odlišná. Už v době předvolební kampaně v roce 2007 Sarkozy hovořil o prioritě partnerských vztahů s USA a nezbytnosti upevnění transatlantické vazby. Návrat Francie do vojenské organizace NATO a podpis francouzskobritské deklarace jsou už pouze prvky této strategie.

Vývoj změnil roli Francie v evropské politice. Za prvé, Elysejský palác už nevystupuje s kritikou amerického vlivu v Evropě. Francouzskobritská deklarace z roku 2010 zdůraznila, že "NATO zůstává základním garantem bezpečnosti v Evropě". Posílení spolupráce s Londýnem podtrhuje snahu Paříže posílit transatlantické vztahy.

Za druhé, Francie přehodnocuje koncepci nezávislého jaderného potenciálu. Francouzskobritská deklarace z roku 2010 předpokládá, že NATO zůstane jadernou aliancí, a francouzské a britské jaderné síly budou společně uplatňovat politiku zadržování. Jenže britský jaderný arsenál je od roku 1962 včleněn do amerického systému jaderného plánování. Posílení francouzskobritské spolupráce tedy zesiluje i americký vliv na jadernou politiku Paříže.

Za třetí, Francie svou politiku ve Středomoří koordinuje s USA a Británií. Taková strategie Paříže škrtá projekty založení Středomořské unie coby autonomní zóny bezpečnosti EU bez Američanů.

Za čtvrté, objevila se pnutí v tradičním francouzskoněmeckém tandemu. Za Chiraka byl francouzskoněmecký tandem základem EU. Klíčové iniciativy Paříže se těšily podpoře Berlína. Německo kritizovalo Washington a spolu se silným partnerem rozšířilo svou vojenskopolitickou samostatnost. Teď se Německo cítí být stranou francouzskobritského bloku. V Berlíně stále méně podporují francouzské iniciativy ve Středomoří nebo na posílení EU.

Rusko má nad čím přemýšlet. Během celého půlstoletí Moskva stavěla svou evropskou politiku s ohledem na silnou, samostatnou Francii. Nezávislý silový a zahraničněpolitický potenciál dovoloval Paříži vystupovat jako prostředník nebo být v krajním případě kontaktním bodem ruskoamerických rozhovorů. Američany "poháněné" Paříži budou zjevně takovéto možnosti chybět. Tandem NATO-EU začíná být z Moskvy vnímán coby jednotný prostor zemí, jejichž vojenské potenciály jsou pod americkou kontrolou. Dokážou Berlín nebo Řím nahradit Paříž v její dřívější roli vůči Rusku?

Celý článek v ruštině: ZDE