Odboroví předáci nepřesvědčili

12. 6. 2011 / Boris Cvek

Asi nikdo mne nebude podezírat ze sympatií k této vládě. Nicméně dnes v Otázkách VM mne odboroví předáci příliš nepřesvědčili. A nemyslím si, že jenom kvůli tomu, že nás všechny Nečasova vláda štve, musíme držet nějakou "jednotnou frontu" a lhát si do vlastní kapsy.

Mrzelo mne, že za odbory ministrovi Kalouskovi neoponoval místo odborových předáků Dufka, Pejši a Pomajbíka např. ekonomický expert odborů Jaroslav Ungerman.

Miroslav Kalousek měl v debatě, aspoň podle mého názoru, jednoznačně navrch po stránce ekonomické argumentace a také interpretace politických rozhodnutí minulých vlád (včetně vlád Klausových a vlád sociálnědemokratických).

Kromě toho se mu celkem dařilo hájit i rozhodnutí soudu (soud mu dal zapravdu pouze v jednom bodě žaloby proti odborům) nebo předání tohoto rozhodnutí odborovým předákům ve Strakově akademii (Kalousek údajně netušil, že odbory dostaly oznámení o předběžném rozhodnutí soudu později než on, tedy později než v pátek kolem 21. hodiny).

Podivným dojmem působilo zejména ujišťování jednoho odborového předáka, Pomajbíka, že stávka v Praze nebude živelná, že všechno je dohodnuto, v kontrastu se strašením druhého předáka Dufka, který hrozil tím, že odboráři jsou tak naštvaní, že budou blokovat dopravu v Praze zcela živelně a neorganizovaně.

Má-li stávka vést k pádu vlády, neměla by být v zajetí různých nadšenců, kteří si myslí, že celá společnost se odporem vůči Nečasovi a jeho vládě stala jednotnou falangou, připravenou snad házet dlažební kostky proti výlohám obchodů.

Myslím, že neseriozní a pomatené jednání odborů, snaha o jakousi "revoluci", o "násilné" sesazení vlády, může nakonec otočit velkou část společnosti opět vpravo a ve prospěch Nečasovy vlády.

Chápu, že pro mnoho lidí možná teď konečně nastal čas vlastního pocitu důležitosti a možnosti "se vyřádit", vybít dlouhodobou frustraci z vlastní nulovitosti, nicméně to opravdu nemá nic společného s veřejným zájmem, s blahem této společnosti, a může to zhatit naděje levice ovládnout po volbách Sněmovnu.

Příliš radikální stávka zakryje problémy vládních stran, udělá z vlády kotvu stability, z prezidenta umírněného mudrce a garanta demokracie a z mnoha českých voličů zase řádné příznivce pravice.

Odbory si musí položit otázku, zda cílem jejich akce je spíše sjednotit společnost a poukázat na neudržitelnost Nečasovy vlády a její politiky, nebo zda jim jde o to se zviditelnit a dát možnost několika jedincům se opít pocitem "revolučního" boje proti vládě, a tak rozdělit společnost a poskytnout vládě novou legitimitu.

Velmi poučné bylo v Moravcově pořadu sledovat rekapitulaci protivládních (politických) stávek od dob kralování železničního předáka Duška. I socialistické vlády se k takovým stávkám stavěly jako k nezákonným (např. v pořadu zazněla archivovaná slova Vladimíra Špidly) a celkový výsledek těchto stávek nikdy nebyl příliš významný, rozhodně ne revoluční.

Na závěr bych rád zmínil ještě jeden postřeh. Zarazilo mne, když předák Dufek naznačil, že stávkující nemusejí dodržovat zákony, stejně jako je nedodržovali stávkující v generální stávce na konci listopadu (myslím 23.11.) v roce 1989.

To by mohlo mít logiku pouze v případě, že by většina společnosti považovala dnešní režim za zcela nelegitimní, že by vyžadovala novou ústavu a nové společenské zřízení.

Dovolím si tvrdit, že takovými velmi radikálními náznaky pan Dufek přízeň veřejnosti naopak ztrácí a stává se jakýmsi podivným šaškem na úrovni Miroslava Sládka.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 10.6. 2011