Velký libyjský klamný manévr

9. 5. 2011 / Immanuel Wallerstein

Abychom si to uvědomili, je třeba sledovat události v chronologickém pořadí. I když jsou politické otřesy v různých arabských státech a pokusy různých vnějších sil o podporu toho či onoho elementu uvnitř těchto států dlouhodobým a trvalým jevem, sebevražda Mohameda Bouaziziho 17. prosince 2010 uvedla do chodu velmi odlišný proces.

Podle mého názoru jde o pokračování ducha světové revoluce roku 1968. Tehdy, stejně jako v posledních několika měsících v arabském světě, byli tou skupinou, jež měla odvahu a vůli rozpoutat protesty proti stávající moci, mladí lidé. Motivovalo je mnoho věcí: svévole, krutost a zkorumpovanost těch, kdo drží moc, zhoršování jejich vlastní ekonomické situace, a především rozhodné trvání na svém morálním a politickém právu na podstatnou účast při určování svého vlastního politického a kulturního osudu. Protestovali také proti celé struktuře světosystému a podléhání jejich vlastních vůdců tlakům vnějších sil.

Tito mladí lidé nebyli organizováni, aspoň ne od začátku. Ne vždy úplně chápali, o co jde na politické scéně. Měli ale odvahu. A jako v roce 1968 bylo jejich jednání nakažlivé. Velmi brzo začali v prakticky všech arabských státech bez rozdílu jejich zahraniční politiky ohrožovat zavedený pořádek. Když ukázali svou sílu v Egyptě, který je pořád klíčovým arabským státem, začali je všichni brát vážně. Jsou dva způsoby, jak vzít takovou revoltu vážně. Lze se k ní připojit s cílem ovládnout ji. Nebo se ji snažit rozdrtit silou. Vyzkoušeny byly oba.

K revoltě se připojily tři skupiny, jak zdůrazňuje Samir Amin ve své analýze Egypta: tradiční a znovu oživlá levice, profesionálové ze středních vrstev a islamisté. Síla a povaha těchto skupin byla v každém arabském státě odlišná. Amin chápal levici a profesionály ze středních vrstev (pokud to byli nacionalisté a ne transnacionální liberálové) jako pozitivní elementy a islamisty, poslední skupinu, jež naskočila do rozjíždějícího se vlaku, jako negativní. A pak je zde armáda, odjakživa bašta pořádku, která se připojila k egyptské revoltě později právě proto, aby omezila její účinky.

Takže když začalo povstání v Libyi, bylo přímým důsledkem úspěchu revolt ve dvou sousedních státech, Tunisku a Egyptě. Kaddáfí je zvlášť bezohledný vůdce a jeho prohlášení o tom, co udělá se zrádci, byla děsivá. Jestliže se ve Francii, Velké Británii a Spojených státech ozvalo velmi brzy volání po vojenském zásahu, bylo to sotva proto, že by byl Kaddáfí antiimperialistickým trnem v jejich boku. Prodával ochotně Západu svou ropu a chvástal se tím, že pomohl Itálii zastavit proud ilegální imigrace. Nabízel lukrativní dohody západním firmám.

Tábor intervence měl dvě složky: ty, pro něž je jakákoli vojenská intervence Západu neodolatelným pokušením a ty, kdo požadovali humanitární zásah. Proti intervenci se velmi silně stavělo vojenské vedení ve Spojených státech, podle něhož se válka v Libyi nedala vyhrát a znamenala by pro vojska USA mimořádnou zátěž. Zdálo se, že tato skupina převládne, když najednou změnila poměr sil rezoluce Arabské ligy.

Jak k tomu došlo? Vláda Saudské Arábie pracovala velmi tvrdě a efektivně na tom, aby si vynutila rezoluci o zavedení bezletové zóny. Aby získala jednomyslný souhlas arabských států, učinila dva ústupky. Požadavek se omezil na bezletovou zónu a byla přijata druhá rezoluce odmítající vstup jakýchkoli pozemních sil Západu.

Co vedlo Saudy k takovému úsilí? Zavolal někdo ve Spojených státech někomu v Saudské Arábii, aby o to požádal? Myslím, že to bylo právě naopak. V tomto případě se Saudové pokusili ovlivnit politiku USA. A zabralo to. Překlonilo to vážky na opačnou stranu.

To, co Saudové chtěli a co také dosáhli, bylo úplné odvedení pozornosti od toho, co považovali za nejnaléhavější a čím se právě zabývali: od násilného potlačení arabské revolty, nejdřív co do jejích účinků na samotnou Saudskou Arábii, pak na státy Zálivu a pak na jiné části arabského světa.

Tak jako v roce 1968 vyvolává tento druh revolty proti moci v zasažených zemích neobvyklá štěpení a vytváří nečekaná spojenectví. Rozporný ohlas má zejména volání po humanitárním zásahu. Mám s humanitárním zásahem tu potíž, že si nikdy nejsem jist, jestli je humanitární. Jeho obhájci vždy poukazují na případy, kdy k němu nedošlo, jako ve Rwandě. Nikdy se ale nepodívají na případy, kdy k takovému zásahu došlo. Ano, krátkodobě může zabránit masakrování lidí. Zabraňuje mu ale doopravdy dlouhodobě? Aby Spojené státy zabránily Saddámovi Husajnovi v bezprostředně hrozících masakrech, vtrhly do Iráku. Jaký je ale výsledek po deseti letech, je počet zmasakrovaných lidí menší? Zdá se, že ne.

Obhájci zásahů mají podle všeho kvantitativní kritérium. Jestliže vláda zabije deset protestujících, je to "normální", i když si to možná zaslouží verbální kritiku. Jestliže zabije deset tisíc lidí, je to zločin vyžadující humanitární zásah. Kolik lidí musí být zabito, aby se z normální věci stal zločin? Sto, tisíc?

Západní mocnosti se dnes pustily do libyjské války, jejíž výsledek je nejistý. Pravděpodobně uvázne v bažině. Daří se jí odvést pozornost světa od pokračující arabské revolty? Snad. Zatím nevíme. Dokáže vypudit Kaddáfího? Snad. Zatím nevíme. Jestliže Kaddáfí odejde, kdo přijde po něm? Dokonce i mluvčí USA jsou znepokojeni možností, že na Kaddáfího místo nastoupí jeho staří kumpáni nebo al-Kajdá, případně obojí.

Vojenská akce USA v Libyi je chybou dokonce i z úzkého hlediska Spojených států a dokonce i jako humanitární zásah. Neskončí rychle. Prezident Obama vysvětluje své jednání velmi komplikovaným a subtilním způsobem. V podstatě říká, že jestliže prezident Spojených států po pečlivém zvážení usoudí, že zásah je v zájmu Spojených států a světa, může a měl by ho provést. Nepochybně to bylo pro něj bolestné rozhodování. To je ale málo. Obamovo prohlášení je ve skutečnosti hrozné, zlověstné a v konečných důsledcích protismyslné.

Prozatím zůstává pro všechny největší nadějí, že druhá arabská revolta zase nabere páru -- což asi nebude hned -- a setřese především Saudy.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 302, 1.4.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.