Vysokoškolská reforma expres

8. 5. 2011 / Adam Votruba

Univerzita Karlova vypracovala připomínky k předloženém návrhu, v nichž de facto návrh odmítá jako takový, nepovažujíc ho ani za solidní základ pro věcnou diskuzi o potřebných změnách.

Univerzita kritizuje to, že nové vymezení akademické samosprávy neodpovídá základnímu principu, podle nějž orgány veřejné moci zasahují do jejich působnosti pouze v případech a způsobem stanovených zákonem. V návrhu je obsaženo umenšení role rektora i akademického senátu. Není napříště zaručeno, že akademický senát nesmí v zákonem vymezených případech rozhodnout proti kvalifikovanému nesouhlasu studentů.

Univerzita odmítá představu, že z dosavadních vysokoškolských titulů mají být napříště funkční místa, o jejichž obsazení se má rozhodovat prostřednictvím výběrového řízení. Podle dokumentu by to znamenalo "degradaci a nekontrolovatelnou divergenci významu těchto titulů". V neposlední řadě je kritizováno i to, že zákon upouští od explicitního požadavku na složení maturitní zkoušky u uchazeče o vysokoškolské studium.

Představitelům Univerzity vadí i to, že časový harmonogram neposkytuje prostor pro diskuzi a jakékoliv hlubší změny v předloženém návrhu.

Příprava nového zákona působí skutečně zvláštním dojmem. Časový plán k přijetí zákona vzbuzuje podezření, že hlavním důvodem spěchu je snaha, aby se proti zákonu nestihl zformovat účinný odpor.

Samotný jeho obsah pak může působit jako pokus o vytunelování akademického prostředí politikou. Jak jinak si totiž vysvětlit záměr, že tituly jako profesor nebo docent nemají být napříště vázány na určitý akademický proces, ale mají být získány na základě konkurzu? K získání docentury či profesury přitom nemusí mít dotyčný uchazeč ani doktorát, což je nyní základním požadavkem. Vzhledem k tomu, že vysokoškolský student nemusí mít zase ukončenou maturitu, budí to dojem, jako by jedním ze stěžejních cílů reformy bylo to, aby se lidi s vlivnými konexemi mohli propracovat k vědeckým hodnostem s expresní rychlostí.

K pochopení širších souvislostí je třeba dodat, že akademické prostředí je jednou z mála veřejných služeb, která si udržela nezávislost na politice. Ve státní správě a v organizacích zřizovaných státem to funguje běžně tak, že vysoké posty jsou chápány jako "pašalíky" pro politické přátele. Neoficiální zlaté pravidlo státního sektoru zní: Ředitelem organizace se nikdy nesmí stát člověk, který zde pracoval, ale vždy někdo zvenčí. Kdyby náhodou předem vybraný "přítel politiků" nevyhrál konkurz na základě stanovených požadavků, je tu ještě pravidlo o tom, že zřizovatel (ministerstvo, kraj, obec) se nemusí řídit doporučeními konkurzní komise.

Co se tedy stane, když se vědecké hodnosti stanou funkcemi, do nichž se nyní teoreticky mohou dostat lidé, kteří v životě vědeckou práci nedělali? Nabízí se prostá odpověď: Tato místa se stanou kořistí politiků, odkladištěm zasloužilých, odměnou pro spřátelené atd. Jeden můj známý, který učí na vysoké škole, k tomu skepticky poznamenal, že cílem reformy je, aby to, co se dělo na právech v Plzni, bylo nyní normou.

Mohlo by to být až komicky dojemné, jakou námahu jsou politici ochotni podstoupit proto, aby získali vysokoškolské tituly bez větší námahy. Bohužel jde o tvrdou realitu, která v dlouhodobém horizontu může ohrozit celkovou úroveň české vědy a odborného vzdělání.

V České republice byl kdysi připraven zákon o státní službě, který měl odstínit státní správu od politiky. Cílem zákona bylo znemožnit politickou libovůli při jmenování lidí do určitých funkcí, odstínit tím tyto funkce od politických tlaků a tím i od tlaků korupčních. Jedním z prvních kroků Nečasovy vlády bylo to, že tento zákon, jehož platnost byla již dvakrát odložena, zrušila úplně. Stalo se tak dříve, než vůbec vstoupil v platnost, a nevzbudilo to téměř žádný zájem medií. Z novinářů na to opakovaně upozorňuje pouze Karel Hvížďala na ČRo6.

Nový zákon o vysokých školách jde podobným směrem jako zrušení zákona o státní službě. Slibuje lidem napojeným na politiku přístup k relativně lukrativním místům s velkým vlivem. Rozhodně však neslibuje zlepšení kvality vzdělání. Bohužel pod vlivem přemíry reformních návrhů a převládající ideologie o vždy nutných reformách, se velká část společnosti stává k dalším návrhům stále pasivnější. Děje se tak ve chvíli, kdy by byl potřebný spíše zájem občanů o věci veřejné, který by mohl držet politiky na uzdě a zabránit tak některým zjevným pochybením.