27. 4. 2011
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
27. 4. 2011

STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

G. B. Yeats, Zdeněk Vašíček a Jiří Mucha

Odkaz. Smrt je nám v patách, a spolu s ní se k ní druží i vzpomínky na lidi, které úspěšně dostihla, jejichž duše jsou zkrátka na pravdě Boží. Co ale s jejich odkazem? V alejích letošních rozkvetlých třešní, jež rozhazují své květy, to působí možná nepatřičně. Vzal jsem jednu z těch hrstí odpadlých květů a přiřazuji k nim tři jména, snad mi odpustí mou troufalost: G. B. Yeats, Zdeněk Vašíček a Jiří Mucha.

Hrob / G. B. Yeats. Ve větrném Sligo jsem se ocitl minulý víkend vlastně úplně náhodou. Ta irská krajina severozápadu, kde bečí ovce (je jich tu dokonce o jeden milion více než obyvatel) a zelená se vám objevuje i za ušima, bylo před velikonocemi takové světlo, že jsem si musel až příliš často zaclánět oči. Moře bylo studené a na pláži, kam nás zavezl autobus, si odplivovalo velkými chaluhami a polystyrenovou pěnou.

Ne, v noci mne nebudili žádní druidové, natož najády, nezaznamenal jsem ani monotónní pinkání golfových míčků, byť jedna hra se mi zdála, při letmém pohledu z okna na dramatickou krajinu, býti právě rozehrána. Praporky se třepaly ve větru a podmáčená artifiélní krajina mi připomínala, že to, co vidím, je možná jenom klam. To světlo s oblohou protkané barvami lesního ovoce mi ale nedalo spočinout.

Irové jsou tvrdohlaví, to jsem věděl už předtím, ale že mne zavezou hned na hrob národního básníka, to jsem netušil. William Butler Yeats (1865-1939) mne také nikdy ze spánku nebudil, neměl jsem proto důvod ani zde nějak zvlášť podléhat jeho svodům. Na protestantském hřbitově v Drumcliffu jsem ale vystoupil ochotně. „Cast a cold Eye / On Life, on Death. / Horseman, pass by!“ – stálo vytesáno na jeho náhrobku. Jeho vlastní epitaf…

Milovník Yeatse to má ale v češtině těžké. Po listopadu vyšly pouze reprinty překladů z 20.let převážně z pera Jaroslava Skalického. Poslední pokus o systematický výklad podnikl na počátku 60. let Jiří Levý podle překladů Jiřího Valji. Přesto zůstává jeho jméno spojeno s vrcholy poezie, v němž se to tajemnými odkazy jenom hemží. Yeats ale nebyl jenom básník (a dramatik) – byl dokonce podvakrát senátorem. A vlastencem, což se jaksi rozumělo samo sebou.

Nevím, pustí-li se dnes někdo v češtině do úkolu přebásnit - tohoto nositele Nobelovy ceny z roku 1923 – znovu a nově. Zbývají tedy antikvariáty, zaplaťpánbůh… např. ZDE.

A ještě jednu strofu k strofě přidám, abych tu přispěl k všeobecné vzdělanosti. V časech googlovských překladačů není překladu vlastně už ani třeba. Některé překlady ale, byť mistrovské, nikdy přeložit to skryté vlastně nedokážou.

Zvláště při vyznání lásky… Zkuste si to jen přečíst nahlas. Je to absolutní rým.

Had I the heavens' embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half-light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly, because you tread on my dreams.

Úmrtí / Zdeněk Vašíček. K tomu, abych tu přičinil doušku k úmrtí filozofa Zdeňka Vašíčka (1933-2011), musí mít člověk odvahu. Neboť oddělit osobní dojmy od dojmů většinových, neřku-li veřejných, patří k úkolům nesnadným. On sám ale takový purismus nepěstoval, osměluji se proto připomenout, že k jeho výrazu patřila nejen hlubinná skepse, ale i zvláštní druh smíchu. Vašíček byl totiž myslitelem.

Nebudu tady tvrdit, že jsem znal celé jeho dílo po písmenkách, o to snad ani tak nejde, své čtenáři si jistě najde, znal jsem ho ale kdysi jaksi – osobně. A to ještě v dobách, kdy to nepatřilo k vizitce intelektuála z pražské kavárny Jericho. Nejde ale o prvenství. Píši to tady proto, abych doplnil mozaiku, kterou již přede mnou dostatečně rozprostřeli různou měrou novinoví kronikáři, tu i tam: Jiří Peňás, Petr Placák, Jan Rejžek, Tomáš Zahradníček – a naposledy o víkendu Petr Zídek (Orientace Lidových novin).

Máme možnost se dozvědět, že filozof a historik, ale rovnou měrou i satirik politického marasmu, byl někým, kdo „nemluvil do větru“, protože byl přece „mužem z periferie“. Myšleno periferii nikoliv brněnskou, kde zesnul a odkud pocházel, ale intelektuální.

Nevím, je-li právě tato zhuštěná charakteristika pravdivá. Protože ale o pravdu jde mnohdy až na posledním místě, myslím, že Vašíček byl někým, kdo se jen těžko zasazuje. A žádné historky, jakkoliv bláznivé, ho nikdy přesně nepostihnou. On totiž nebyl mimo kontext, on kontext vytvářel. Jeho apologeti to budou mít už jenom snažší. Byl tak trochu roztržitým profesorem, ale i nactiutrhačným glosátorem. Občas přestřelil… Ale proč vlastně ne? Jistě by se nad tím ošíval. Jistě by přes svá silná skla rozehrál optickou válku světů, což se ale nikdy nevylučovalo s jeho vlídností, přátelskou náturou, jež přecházela místy do radikalismu (a lehkého partajničení – proto ta náchylnost k Revolver revue nebo Babylonu).

Stačilo se byť i jen zdvořile otázat: „Jak se máte?“ – aby v jeho výrazu bylo cítit splašené koně nesouhlasu. Co to je za blbou francouzskou otázku, chtělo se mi za něj říct…

Po listopadu ještě nějakou dobu vyučoval na École des Hautes Études en Science Sociales (EHESS) v Paříži. „Nejde mi to vracet se hned…“ řekl mi jednou. Na konferencích potom už v pražském CEFRES dokázal vždy zahlásit, co nechtěla jeho kolegyně a ředitelka střediska Françoise Mayerová právě vůbec slyšet. Kdyby ale sama až tak významně nesnášela jeho durdivost, patrně by s ním nevydala pozoruhodnou knihu, ZDE.

Poprvé jsem se s ním setkal za mimořádné okolnosti – a prožil s ním na burgundském venkově listopad 1989. Možná si na to vzpomene i Petr Kulhánek (když už takovou měrou zásobuje v poslední době svými fotografiemi v brněnské  MfDnes archeologické výpravy novinářky Jany Soukupové) – házeli jsme tehdy společně v třeskutém mrazu tašky na jeho střechu (ne zadarmo, ovšem, ale za peníze). A večer potom jsme už jen natahovali uši a poslouchali rádio – co že se to děje v tom Československu.

Byl jsem za toto mimořádné setkání vždy velmi vděčný, za vydělané peníze jsem si potom zaplatil první jazykové kurzy v pařížské Alliance.

Bon voyage, M Vasicek! (Merde!)

Kniha / Jiří Mucha. O nápadu teatroložky Jolany Šopovové nelze říci křivého slova. Když jsem teď zahlédl za výlohou její knihu s názvem Jiří Mucha, potlačil jsem nutkání si o ni osobně říct. Ne, knihy, zvláště ty, jež si autor vydává vlastním nákladem, se musí kupovat. Tak jsem si ji koupil… a zvolna jí zalistoval. Proč právě nyní? Inu, uplynulo právě dvacet let od jeho úmrtí.

Sdílím s autorkou fascinaci odkrývat u zvolené osobnosti souvislosti, jimiž se musela prodírat jako trnitými keři. Jistě, zanechal po sobě množství stop zřetelných, ale jsou také stopy, jež se vynořují jenom zvolna – s jistotou si ale nemůžete být jisti nikdy. Dlouholeté nasazení ale vydalo své plody. Předností knihy je, že autorka skládala život Jiřího Muchy, syna velkého umělce Alfonse Muchy (o jehož odkaz bojoval nejen sám, ale o jehož odkaz se dosud bojuje způsobem, jako kdyby válka neměla nikdy skončit – viz nekonečná bitva o Slovanskou epopej), ze všech možných střípků a střepů.

Na počátku ale bylo setkání. To také knih uvádí i jistým způsobem zakončuje. Klíč na provázku padá ze setmělého bytu na Hradčanském náměstí. Jak je to už ale všechno dávno?

Rozhodnutí Jolany Šopovové je bohulibé. A její cesta po osudu jednoho laskavého muže, jenž se na to snažení dívá shůry, má rysy dojemnosti, aniž by ztrácelo svou sílu. Co by na to asi sám řekl? Never mind?

Proč se vlastně dnes zabývat odkazem lidí, kteří už toto snažení nemohou komentovat? Není v tom nakonec cosi svatokrádežného? O poslední odkaz každého jména, je-li už život uzavřený, se přece vedou i ty nejnesmyslnější boje, že? Zatímco paměť vyvolává ústy jiných vzpomínky různé, ne vždy lichotivé (a v osudech některých i zbídačené), naše cesta za odkazem ještě bude dlouhá. Možná, že skončí až naším koncem…

Autorka neměla bohužel k dispozici celou pozůstalost, ani korespondenci samotného Jiřího Muchy, neboť k ní neměla přístup. Snad příště? Pospěšte si, chcete-li se zatím vydat na cestu s ní, náklad není vysoký. Je to její kniha první, ZDE.

Další budou následovat, doufám…

                 
Obsah vydání       27. 4. 2011
27. 4. 2011 Francie a Itálie vyzývají EU ke zpřísnění hraničních kontrol
27. 4. 2011 Ultrapravicová vláda snadno a rychle Karel  Dolejší
27. 4. 2011 Vrcholní představitelé politické scény nás mrdají do ucha Petr  Štengl
27. 4. 2011 OSN bude zkoumat porušování lidských práv v Libyi
27. 4. 2011 Václav Klaus podrývá nezávislost soudnictví Boris  Cvek
27. 4. 2011 Na Titaniku se také do poslední chvíle muzicírovalo Vladimír  Hejnic
27. 4. 2011 Maďarsko zakáže kouření ve veřejných místnostech
27. 4. 2011 Barack Obama vydal svůj rodný list
27. 4. 2011 G. B. Yeats, Zdeněk Vašíček a Jiří Mucha Josef  Brož
27. 4. 2011 Politici, chování, pedagogika… Josef  Valenta
27. 4. 2011 Číně hrozí, že zestárne dříve než zbohatne
27. 4. 2011 Egyptský plynovod na Sinaji opět zničen
27. 4. 2011 O starých stromech a také trochu o psech Jan  Sláma
27. 4. 2011 Irák: USA "pomohly operativcům al-Kájdy k útěku"
26. 4. 2011 Michael  Marčák
27. 4. 2011 Země se možná se změnou klimatu vypořádá dříve, než vědci předpokládali
27. 4. 2011 Mládí vpřed! Aneb o skrytém bolševismu a hloupých úřadech Jan  Paul
27. 4. 2011 Američanky poprvé předstihly muže v získávání akademických titulů
27. 4. 2011 V Riu začíná Světové ekonomické fórum zemí Latinské Ameriky
27. 4. 2011 Zmije obecná v české přírodě Aleš  Uhlíř
26. 4. 2011 Otevřená pornografie a rasismus na idnes.cz Tomáš  Koloc
26. 4. 2011 Nebezpečí formalizované demokracie Bohumil  Kartous
26. 4. 2011 Americký kazatel: Konec světa bude 21. května, kolem 18. hodiny
26. 4. 2011 O Černobylu očima přímých aktérů I. Miroslav  Pořízek
26. 4. 2011 Podivná nelidskost, anebo Co je asi tenhle Neubert zač? Uwe  Ladwig
26. 4. 2011 Na Hostýně jako v 80. letech Bohumil  Kartous
26. 4. 2011 Sociální darwinismus po česku Jan  Mertl
26. 4. 2011 Nasazení bezpilotních letadel a západního vojenského personálu v Libyi může válku prodloužit o 20 let Daniel  Veselý
26. 4. 2011 Zase ta reforma. Protože jich je víc, tak tato se týká „zdravotnictví“ ( mj.). Jiří  Baťa
26. 4. 2011 Nebát se krást
25. 4. 2011 Kdo nemá vysokoškolský titul, neměl by mít nárok na důchod
25. 4. 2011 Neučí myslet Lukáš  Lhoťan
25. 4. 2011 Lidé v Guantánamo vězněni kvůli prkotinám
25. 4. 2011 Zlín odmítl rozbití Občanského fóra Miloslav  Štěrba
25. 4. 2011 O sexismu a homofobii Filip  Mahďák
24. 4. 2011 Demagogická interpretace slov Karla Schwarzenberga
12. 4. 2011 Hospodaření OSBL za březen 2011