Jak Evropa napomáhá okupaci: Rozhovor s Davidem Croninem

5. 4. 2011 / Sarah Irving

Dříve jste se zabýval převážně psaním o evropských záležitostech a institucích. Co vás přimělo k tomu, abyste začal psát o vztahu Evropy k Izraeli a Palestincům?

Bylo to několik věcí. Zaprvé, v roce 2001, krátce po zářijových útocích na USA, jsem jako součást "mírové mise" EU navštívil Izrael a okupovaná palestinská území. Pamatuji si, že jsem se zúčastnil tiskové konference, kterou pořádal (bývalý izraelský premiér) Ariel Sharon v hotelu King David v Jeruzalémě, a že jsem byl tehdy velmi šokován arogancí a jedem, které z něj vyzařovaly. Začal tím, že přivítal lidi do -- nepamatuji si jeho slova přesně, ale bylo to něco jako "věčného hlavního města židovského lidu, a to již po 3 000 let", bez toho, aby jakýmkoliv způsobem připustil, že (Jeruzalém) je rovněž hlavním městem dalších dvou hlavních světových monoteistických náboženství. Mluvil o tom, jak má radost pokaždé, když se palestinský sebevražedný útočník vyhodí do povětří, protože se v tomto procesu Palestinci sami zabíjejí. Byl jsem tím šokován, ale další věc, kterou zmínil, a to obvinění EU z finanční podpory "palestinského terorismu", jsem nikdy předtím neslyšel, byla pro mě zcela nová.

Předpokládám, že jsem byl trochu naivní a člověk si říká, že není kouře bez ohně -- dojem, který jsem z jeho projevu tehdy měl, byl ten, že EU přinejmenším podporuje Palestince. Chris Patten, jenž byl v té době komisařem EU pro vnější vztahy, velmi obratně prezentoval Evropskou unii jako "čestného zprostředkovatele" a "upřímného vyjednavače", přičemž neustále zdůrazňoval, že EU dělá co je v jejích silách, aby pomohla dosáhnout pokroku v "mírovém procesu", je největším dárcem finančních prostředků Palestinské samosprávě a pomáhá v rozvoji zárodečného palestinského státu. Spoustu věcí jsem tehdy přijal tak, jak byly prezentovány.

Bod zlomu byl pro mě docela prozaický. V roce 2007 jsem se zúčastnil konference, kterou organizovala jedna z komisí Evropské unie o Palestině na půdě Evropského parlamentu v Bruselu. Jeden z bodů programu pojednával o vztahu Evropské unie k Izraeli. To bylo poprvé, kdy jsem skutečně vzal na vědomí druhou stranu příběhu a kdy jsem získal informace o skutečné povaze a hloubce vztahu Evropské unie s Izraelem. Byl jsem překvapen tím, že existovala spousta literatury -- dílo Noama Chomského a dalších -- o vztahu USA k Izraeli, ale nic, co by se zabývalo podobnými vazbami s Evropskou unií, tedy až na pár akademických publikací. Rozhodl jsem se tedy, že pokud o tom nenapíše knihu nikdo jiný, zkusím to sám.

Co vidíte jako nejsilnější pohnutky za postojem Evropské unie? V knize identifikujete rozličné faktory -- pocit viny z holocaustu, ekonomické zájmy EU, vliv USA -- jaké jsou tedy ty hlavní síly v této souhře kapitalistických a politických činitelů?

Je to kombinace různých faktorů. Henry Kissinger kdysi řekl, že Evropská unie nebude ani za milion let důležitým hráčem na Blízkém východě. USA jsou bezpochyby stále tím nejsilnějším hráčem na poli globální politiky, a tím i přes vzestup Číny zůstávají, Evropská unie však zdaleka není bezmocná. Je to největší obchodní partner Izraele a největší poskytovatel finanční a jiné pomoci Palestinské samosprávě, v ekonomickém slova smyslu má tedy velký vliv.

Vztahy EU s Izraelem jsou založeny na dohodě, která vstoupila v platnost v roce 2000. Druhý článek dohody stanovuje, že je podmíněna dodržováním lidských práv. Úředníci EU namítají, že bod o lidských právech je jen něčím, k čemu obě strany aspirují, právníci ale namítají, že je tím, co samotná Evropská unie nazývá "základním prvkem". Je zcela zřejmě právně závazný a zahrnuje povinnost ze strany EU požadovat jeho dodržování, případně uplatnit sankce, pokud Izrael tento závazek poruší. Tvrdím, že zdrojem problémů je zbabělost -- neexistuje téměř žádná politická vůle postavit se ať už Izraeli nebo globální americké mocenské hegemonii.

Izrael poslední dobou rozvíjí úzké vztahy jak s EU, tak s NATO. V pozadí jeho snažení na obou frontách figuruje stejné strategické myšlení a v některých případech tento proces řídí stejní lidé. V době, kdy byla izraelskou ministryní zahraničí, si Cipi Livni uvědomila, že by bylo chybou, kdyby byl Izrael příliš závislý na Spojených státech. Ona a její poradci si uvědomili, že ve světě jsou i jiné, stále vlivnější mocnosti. V listopadu 2008 dosáhli dohod, na základě kterých měly být vztahy Izraele s EU a s NATO povzneseny na novou úroveň. Gabi Aškenazi, hlava izraelské armády, mnohokrát navštívil ústředí NATO a Izrael se účastnil mnoha společných vojenských cvičení v rámci NATO. V červenci 2010 bylo při nehodě vrtulníku v Rumunsku zabito několik izraelských vojáků. Tomuto incidentu se v mainstreamových médiích dostalo jen velmi malé pozornosti, ale nabízí nám vodítko k tomu, jak blízce je Izrael zapojen do záležitostí EU a NATO.

Velká část knihy se zabývá výhodami, které z tohoto vztahu těží Izrael. Jaké výhody z něj ale plynou pro EU?

To je dobrá otázka, protože je diskutabilní, zda je vskutku v zájmu EU přátelit se s Izraelem tímto způsobem. Existuje myšlenkový směr, který je mi do jisté míry sympatický a který říká, že pro EU by bylo lepší zapomenout na Izrael a soustředit se na rozvoj užších vztahů s arabskými zeměmi. Hlavními faktory jsou ale obchodní a ekonomické příležitosti.

V roce 2000 si EU v rámci Lisabonské strategie vytyčila za cíl stát se nejvyspělejší informační ekonomikou ve světě. Ale tam, kde o tom EU jen mluví, dosáhl Izrael skutečných úspěchů. Intel ve své izraelské továrně vyvíjí novou generaci počítačových čipů. Bylo zde vyvinuto mnoho z těch nejpopulárnějších novinek v oblasti internetu. Izraelci věnují kolem 5 procent HDP na technologický výzkum, což je zhruba dvakrát tolik než USA. Lisabonská strategie stanovila za cíl 3 procenta, ale ve většině případů se nepodařilo dosáhnout ani toho. Takže nejdůležitějším aspektem vztahu EU a Izraele je vědecká spolupráce. Izraelci jsou již od roku 1990 součástí Rámcového programu EU na podporu vědeckého výzkumu -- minulý týden jsem viděl statistiky, podle kterých se Izrael v období mezi 2007 a 2013 zapojil do 800 vědeckých výzkumných projektů EU, jejichž celková hodnota dosahuje 4,3 miliardy EUR. V rámci evropské byrokracie tedy převažuje pocit, že je potřeba mít dobré vztahy s Izraelem, a to zejména kvůli stupni jeho vědeckého pokroku.

Odvrácenou stranou je, že mnoho z vědeckých triumfů, které Izraelci oslavují, je úzce spojeno s okupací. Jak zmiňuji v knize, Elbit (výrobce bezpilotních dronů, které Izrael použil při útoku na Gazu) a Israeli Aircraft Industries jsou mezi příjemci grantů EU na vědecký výzkum. Z pohledu daňového poplatníka Evropské unie to znamená, že přispíváme na izraelský válečný průmysl.

Na posledním summitu NATO byl poprvé představen nový program protiraketové obrany s účastí Ruska, který má údajně operovat z amerických válečných lodí ve Středozemním moři. Jaké to má důsledky pro vztahy Izraele a NATO?

Velké. Když vezmeme v úvahu, co se stalo na flotile, která vezla pomoc do Gazy, byl to z právního hlediska útok na Turecko. Mavi Marmara byla turecká loď a Turecko je členským státem NATO. Po útoku Turecko požadovalo mimořádné zasedání NATO. Můžeme si jen představit, jak by reakce vypadala, kdyby šlo například o Severní Koreu. Ale toto byl Izrael, takže přestože NATO vydalo ostré prohlášení, ve kterém útok odsoudilo, nenásledovaly žádné postihy a celý incident se tak obešel bez dlouhodobého dopadu. Podle mých informací dokonce Turecko nadále s Izraelem spolupracuje po vojenské stránce a používá izraelské zbraně ve svých útocích proti Kurdům v severním Iráku.

Pokud jde o novou strategickou koncepci NATO a protiraketový obranný systém, často se hovoří o zapojení Izraele. Mnoho oficiálních představitelů NATO navštívilo Izrael a dokonce se nedaleko Tel Avivu konala konference o možnostech spolupráce Izraele na tomto projektu. Izrael vyvinul celou řadu technologií, o které má NATO zájem, jako je například izraelský systém protivzdušné obrany "Iron Dome" ("Železná kopule"), takže je zřejmé, že Izraelci jsou v rámci NATO pravidelně informováni a konzultováni, a není těžké si představit, že hrají aktivní roli i v novém systému protiraketové obrany, ze kterého je NATO tolik nadšené.

Političtí lídři jako například Nicolas Sarkozy často hovoří o íránském jaderném programu, ale ignorují ten izraelský. Myslíte si, že je něco pravdy na teorii "Samsonovy volby" ("Samson option"), že evropské státy si jsou vědomy arzenálu izraelských jaderných zbraní, které by mohly zničit jakékoliv evropské hlavní město téměř bez varování?

Někdy člověk musí mluvit o samozřejmostech, v tomto případě je ale důležité, jak ohromující je úroveň pokrytectví, což komentátoři bohužel často opomíjejí. Víme, že Izrael má velmi významný jaderný potenciál a že v tomto směru se nikdy nechoval zcela upřímně. Na rozdíl od Íránu není součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a neumožňuje žádné inspekce svých zařízení. Zatímco Írán ze všech stran slyší, že nemůže rozvíjet svůj jaderný potenciál, víme, že Izrael jej již má. Jde o očividné uplatňování dvojího metru. Pokud jde o "Samsonovu volbu", je to pravděpodobně něco, čeho si jsou evropští lídři vědomi. Nezkoumal jsem tuto otázku blíže, ale tuto teorii bych zcela nezamítal.

Výzkumní pracovníci jako Daúd Hamúdí z kampaně Stop The Wall (Zastavme zeď) vznesli vážné námitky vůči průmyslovým zónám, které jsou údajně jako forma "pomoci" financovány evropskými zeměmi. Levnou pracovní sílu Palestinců již po mnoho let využívají izraelské osady. Průmyslové zóny na jihu Afriky a ve Střední Americe, které jsou zaměřeny na export, přinesly v mnoha případech velmi špatné pracovní podmínky, a jak se ukázalo, jsou jen velmi krátkodobými zdroji prosperity -- do té doby, než soutěžící země ještě více omezí své standardy. Můžeme náznaky podobného vývoje vidět i v Palestině?

Musíme se ptát, proč Evropská unie tak vehementně podporuje Mahmúda Abbáse a Salama Fajjáda. Jejich demokratická legitimita je prakticky nulová. Období, na které byl Abbás zvolen prezidentem, již dávno vypršelo. EU se prezentuje jako zastánce demokratických zásad a právem říká kandidátům na členství, že musí dodržovat určité standardy, ale v případě palestinských území na své zásady zapomíná. EU se v roce 2006 rozhodla ignorovat výsledky demokratických voleb, protože Palestinci, z pohledu USA, "nehlasovali správně".

Případ Salama Fajjáda je obzvláště znepokojující. Je to člověk, který se netěší velké popularitě mezi vlastním lidem, přesto je skutečným miláčkem Západu. Musíme se ptát, proč tomu tak je - a jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že je naočkován stejným neoliberálním způsobem myšlení, jaký převažuje ve Washingtonu a Bruselu. Je bývalým zaměstnancem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a, jak uvádím ve své knize, spis "Towards a Palestinian State" (Směřování k Palestinskému státu), jehož je autorem, je velmi podobný programům strukturálních změn, které Mezinárodní měnový fond v 80. letech vnutil mnoha africkým státům a připravoval pro mou zemi, Irsko. Hovoříme o snižování mezd ve státním sektoru a škrtech ve výdajích v téměř všech oblastech kromě bezpečnosti. Hnacím motorem růstu má být soukromý sektor. Takže vaše analýza Palestiny jako levné dílny pro Izrael je přesná.

Pro server The Electronic Intifada jste psal o zapojení EU do výcviku bezpečnostních sil Palestinské samosprávy, což bylo prezentováno jako součást programu na budování palestinského státu. Jak myslíte, že vypadá vize EU v otázce Palestiny? Hovoříme o velmi malé oblasti s přísnými bezpečnostními podmínkami a o ekonomicky neoliberálním režimu?

Nejsem si jistý, zda bych vůbec použil slovo "vize" -- nevím, zda EU vůbec nějakou vizi má. Dvoustátní řešení je v Evropské unii jakousi mantrou, ale nemyslím, že je mnoho seriózních rozborů toho, co tím přesně myslí. Dohody z Osla, přes všechny jejich nedostatky, alespoň hovořily o Gaze a Západním břehu jako o jednom celku. V současné době je pro Palestince téměř nemožné mezi těmito dvěma územími cestovat a Izrael kontroluje příliš velkou část Západního břehu na to, aby kdy mohlo dojít k životaschopnému dvoustátnímu řešení. Myslím, že v tuto chvíli se představitelé EU schovávají za svou rétoriku. Nepředložili žádný dlouhodobý strategický plán toho, kam chtějí směřovat, kromě posilování svých vztahů s Izraelem na úkor Palestinců.

Měli bychom mít na paměti, že EU prezentuje policejní misi COOPS (výcviková mise EU na Západním břehu) jako jakéhosi předchůdce policejního sboru nezávislého palestinského státu, ale tito muži nemají pravomoc k zatčení izraelských osadníků nebo oprávnění ke vstupu do oblastí C (částí Západního břehu, ve kterých má Izrael podle dohod z Osla kontrolu nad uplatňováním práva, výstavbou a územním plánováním). Přes 60 % území Západního břehu tak pro ně zůstává nedostupných. Existuje také mnoho přímých důkazů o tom, že EU tiše toleruje případy, kdy palestinská policie zneužívá své pravomoci. Palestinské občanskoprávní organizace shromáždily důkazy o mučení, je proto nechutné, že toto Evropská unie prezentuje jako laskavost pro Palestince.

Jeden z problémů s knihami je ten, že se brzy poté, co jsou vydány, mohou stát neaktuální. Došlo od vydání vaší knihy k nějakým významným událostem ve vztahu EU s Izraelem, které byste rád zmínil?

Hlavní věc je ta, že na podzim roku 2010 doporučila Catherine Ashton, šéfka zahraniční politiky EU, aby byl Izrael povýšen do postavení "strategického partnera". Není zcela jasné, co to znamená, ale naznačuje to, že by se tak v prioritách evropských úředníků Izraeli dostalo stejného postavení jako mají Spojené státy nebo Čína.

Přístup Catherine Ashton k Izraeli je katastrofický. Abychom byli spravedliví, učinila několik ostrých prohlášení o Jeruzalému a expanzi izraelských osad a také o odsouzení grassroots aktivisty Abdalláha Abú Rahmah, což některé lidi překvapilo. Ale jinak zacházela s Izraelem v rukavičkách. Několikrát navštívila Gazu, ale odmítla se setkat s Hamásem -- snažila se prezentovat své mise jako čistě humanitární a bagatelizovala jejich politický význam. Ať už si o Hamásu myslíme cokoliv, vyhráli v roce 2006 volby, které byly samotnými pozorovateli EU uznány jako svobodné a spravedlivé. Je nepředstavitelné, že by Catherine Ashton jela kamkoliv jinam na světě a odmítla se sejít s místním politickým vedením. Když v létě navštívila Jeruzalém, hovořila na společné tiskové konferenci s izraelským ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem a jediným vězněm, u kterého vyjádřila znepokojení byl, alespoň na veřejnosti, Gilad Šalit. Zcela tak ignorovala fakt, že Izrael ročně uvězní 700 dětí, ve většině případů za nic vážnějšího než je házení kamenů, a že tyto děti jsou ve vězení často podrobovány hrubému zacházení a zneužívány. Ale zdá se, že Catherine Ashton se ve své moudrosti nezajímá o zneužívání palestinských dětí a daleko větší zájem projevuje o osud vojáka, se kterým by rozhodně mělo být zacházeno humánně a měl by být propuštěn, ale který v době svého zajetí vynucoval brutální vojenskou okupaci.

Svou knihu ukončujete argumentem, že Evropská unie nabízí možnosti pro aktivisty za palestinskou nezávislost. Jaké jsou podle vás nejefektivnější taktiky? Má smysl zaměřovat se na členy Evropského parlamentu?

Zodpovím nejprve vaši druhou otázku. Přestože jsem byl proti Lisabonské smlouvě, jedna věc, která je na ní dobrá je to, že udělila více pravomocí Evropskému parlamentu, který je přes všechny jeho nedostatky přímo volenou institucí. V knize jsem se tomu nijak podrobně nevěnoval, ale ze tří hlavních institucí EU -- Rady ministrů, Evropské komise a Parlamentu -- je to právě Parlament, který je nejméně náchylný k manipulaci. Navzdory velmi silnému lobbování podpořila většina jeho poslanců Goldstoneovu zprávu o útoku na Gazu na přelomu let 2008 a 2009. Nedávno Evropský parlament zase blokoval technickou dohodu, podle které by pro izraelské průmyslové zboží bylo snazší vyhovět pravidlům EU prostřednictvím harmonizace norem. Bylo to vcelku nudné a ne příliš "sexy", ale Evropský parlament, nebo alespoň jedna z jeho komisí, kladla velmi nepříjemné dotazy a oddálila tak schválení platnosti této dohody.

Takže možná není v silách Evropského parlamentu zmrazit veškeré vztahy s Izraelem, ale může je do jisté míry ovlivnit. Je zde tedy dobrý důvod k tomu, aby občané EU vyvíjeli tlak na své poslance a přiměli je postavit se tlaku izraelské lobby. Ze strany Izraele dochází k rozsáhlému lobbingu, existuje rovněž aliance "Přátelé Izraele", která sdružuje členy různých politických stran, je tedy velmi důležité, aby hnutí solidarity s Palestinou tuto netransparentní lobby, která disponuje značnými prostředky a která se snaží ovlivnit klíčové instituce, vyvažovalo.

K té druhé otázce -- zhruba a velmi jednoduše řečeno, lidé nemohou čekat, až začnou politici a státní úředníci jednat proti politice Izraele. Proto si myslím, že je nutné podporovat kampaně BDS (bojkot, stahování investic a sankce). Nesmíme ale zapomenout na to, že je to taktika, nikoliv celá strategie, a že potřebujeme využívat i jiných taktik. Izrael investuje mnoho času, energie a peněz, aby se mohl prezentovat jako "jediná demokracie na Blízkém východě" a hnutí solidarity s Palestinou potřebuje zmobilizovat všechny své zdroje k odporu proti této úlisné propagandě.

Anglická verze ZDE.

Sarah Irving je novinářka na volné noze. V letech 2001--2002 pracovala s Mezinárodním hnutím solidarity na území okupovaného Západního břehu Jordánu a v letech 2004--2006 spolu s organizací Olive Co-op propagovala palestinské fair-trade výrobky. V lednu 2010 vyšla její první kniha, "Gaza: Beneath the Bombs", na které spolupracovala se Sharyn Lock.

David Cronin je novinář, bruselský korespondent tiskové agentury Inter Press Service a autor knihy Europe's Aliance with Israel: Aiding the Occupation (Aliance Evropy s Izraelem: Napomáhání okupaci). Jeho články byly publikovány v The Guardian, The Wall Street Journal Europe, European Voice, The Irish Times, The Sunday Tribune, openDemocracy a The Electronic Intifada. Jako politický aktivista vzbudil pozornost v souvislosti se svým pokusem o občanské zatčení bývalého britského premiéra Tonyho Blaira za jeho podíl na páchání válečných zločinů během války v Iráku a izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana za zločin apartheidu.

(Překlad Eva Nováková)

Vytisknout