Ale mytologie a falešné interpretace patří, bohužel, k pilířům naší civilizace

31. 3. 2011 / Ivo Šebestík

Zajímavá diskuse se v těchto dnech rozvíjí na BL, a to mezi Janem Čulíkem a Karlem Dolejším. O ideologických, mytologických a tedy falešných interpretacích reality. Rozumím tomu, že se Jan Čulík brání, aby se falešný obraz reality poskytovaný mainstreamovými médii "léčil" protijedem přibližně ve stejné dávce. Pokud jde o publicistiku či politiku, jednoduchá matematika, ve které se nějaké číslo po odečtení stejného čísla vynuluje, nefunguje. Místo jednoho benátského visí na stěně dvě pokřivená zrcadla z petřínské rozhledny.

Problémem ale je, že požadavek na očištění reality od mytických a falešných představ nelze v naší společnosti uplatnit absolutně. Prostě proto, že mýty a tabuizované oblasti jsou v ní zabudovány tak pevně, že jejich odstranění by vyvolalo řetězovou reakci s dopady, o jakých nemáme ani představu. Ne, že by tyto falše, lži, ideologizace a mýty byly nevykořenitelné. Ony jsou dokonce dávno odhalené, tisíckrát popsané a vysvětlené. Jenže lidstvo neví, jak a kam usměrnit výtokové trubky s tím vším civilizačním kalem. A hlavně neví, co vsunout na uprázdněné místo. Někdy i bláto, když ztvrdne, poslouží jako tmel.

Uvedu jen několik málo příkladů, ve kterých lidstvo lže, až se mu od úst práší a děsí se byť jen očkem zahlédnout skutečnou tvář reality. Prvním z nich je vztah člověka k ostatním živým tvorům planety. Člověk ví velmi dobře (ale nikdy si to nesmí plně uvědomit), že zvířata disponují určitým vnitřním životem. Zcela nepochybně jsou schopna, alespoň od určitého stupně vývoje, jakéhosi uvažování, byť neverbálního. Vnímají bolest, prožívají radost a další emoce. Přesto člověk, a zejména moderní člověk, nic z toho jednoznačného a snadno prokazatelného poznání nesmí akceptovat, neboť by musel změnit svůj postoj ke zvířatům a vůbec k přírodě.

Paleolitický lovec viděl v lovené zvěři bytost stejné kvality, jako byl on sám. Mnohdy formou totemů nebo animistických představ ji dokonce uctíval. Některé zvyky myslivců jsou dodnes pozůstatky těchto dávných rituálů úcty ke zvířatům. Teprve moderní člověk, v průmyslové civilizaci, která denně "spotřebovává" maso stamiliónů zvířat, považuje tyto bytosti prostě za "živočišnou výrobu".

Upozorňuji, že nejsem vegetarián a problém z tohoto úhlu zde neřeším. Jde mi čistě jen o obecný fakt, že lidstvo, ač dobře ví, jaká je v tomto případě realita, přesto raději přijme realitu falešnou a považuje zvířata za méněcenné necitlivé bytosti. Jen proto, aby je mohla průmyslově využívat. K jídlu a k pokusům v laboratořích. Neumíme to jinak. Je nás šest miliard a přírodním výběrem se z nás stali také masožravci. Jsme tím, čím jsme, a tedy si nebudeme zatěžovat svědomí přemýšlením o etice našeho vztahu k ostatním živým tvorům. Nebudeme a basta, byť víme, že je to jinak.

Status inteligentní bytosti jsme my, lidé, neposkytli ani svým nejbližším biologickým příbuzným, šimpanzům, kteří s námi sdílejí 98 procent DNA. No bodejť by ano, když mnozí lidé mají problém uznat za rovnocenné i jiné lidské rasy nebo národy. Šimpanz nemluví, a my jsme si jako kritérium lidskosti rafinovaně zvolili právě řeč. Jsme opravdu nejenom chytří, ale také pěkně mazaní. Šimpanz je sice schopen poměrně solidní komunikace, ale marná sláva, chlapec nemluví, takže má smůlu.

Pandořina skřínka mytologií, ideologií, uměle udržovaných předsudků, účelových lží, pokrytectví a záměrného nevidění souvislosti se teprve otevírá.

Velmi podobný problém, jaký představuje lidská arogance vůči ostatním živým tvorům, se dotýká i fenoménu války. Každý normálně vnímající, citlivý člověk ví, že válka je absolutní a nejvyšší zlo, jaké na této planetě existuje. Přesto je válka také byznys. O válce lze říct také to, že zpomaluje přelidnění planety, že čas od času uštědří pyšnému lidstvu pořádný výprask v liché naději, že se člověčenstvo vzpamatuje. A psychologové o válce vědí, že blahodárně působí na lidi, kteří sami nemají žádný osobní cíl, a tudíž vůdce, který jim sešle válku i s náležitým ideologickým zdůvodněním, jim vlastně dává smysl života. Mohou žít a život nasadit pro něco vyššího, byť se ve skutečnosti jedná o zločin. Válka je také hra, přesunování tanků a letadýlek na zeleným suknem potažených stolech generálních štábů je hotovým balzámem pro duše generálů. Dá se říct, že ve válce si opravdu dost podivných lidí přijde na své. S výjimkou obětí a těch, kteří ji musí vybojovat na vlastní kůži.

Válka je gigantické svinstvo plné velmi praktických vymožeností. Válka se vyplácí. Rozbíjí země, do kterých je pak třeba investovat. Takže nakonec napomáhá oživení ekonomiky. Stojí strašné peníze, ale dokáže vydělat mnohem víc. Navíc je válka rájem pro psychopaty, jak dokazují například snímky a reportáže o chování některých amerických vojáků v Afghánistánu.

Díky tomu, že válka, především útočná válka, je takto všestranně použitelná záležitost, je téměř nemožné nahlížet ji tak, jak si zaslouží a odsoudit ji a s ní její tvůrce, aktéry. Není možné postavit na jednu stranu viníky a na stranu druhou nevinné oběti. A na základě tohoto dvojího obrazu válku a viníky odsoudit. Naopak, často se agresor ověnčí jako hrdina. A ještě častěji je obránce považován za banditu, povstalce nebo vzbouřence. Lidská civilizace není schopna zaujmout morální a tedy jediný správný postoj vůči útočné válce, a tím jí umožňuje existenci. Vymyslela si pro válku pravidla, jak by to byla společenská hra a ne absolutní zlo. Složitými sofistikovanými a matoucími způsoby se naučila ji vysvětlovat a omlouvat. Vymyslela termíny, které jsou sice absurdní, ale účelné. Umožňují být agresorem a skrývat své skutečné zájmy za ušlechtilými hesly.

Tohle všechno může válka proto, že je uznána coby legitimní(!) "pokračování politiky jinými prostředky". Dostala tedy jiné jméno, než jaké by zasluhovala, kdybychom na ni nahlíželi jako na absolutní zlo. Tedy i válka je plná mýtů a falešných představ, o kterých víme, že jsou falešné, ale držíme se jich raději než nefalešného tvrdého odsudku, protože válka se jednou může hodit. Světové velmoci nikdy neučiní nic skutečně protiválečného z podstaty věci, neboť samy považují válku za vhodný donucovací prostředek. Jak říkával už ve starověku řecký rétor Démonsthenés, válka donutí k poslušnosti toho, s kým se nemůžeme dohodnout jinými prostředky.

To ale samozřejmě není zdaleka všechno. Záměrně falešné obrazy reality se udržují v náboženství, kde tabuizovaným a zakázaným pásmem je nejčastěji křiklavý rozpor mezi církvemi a samotnou náboženskou etikou, kterou hlásají a o kterou se opírají. Dnes je speciálně toto téma tak obávané, že se mu v podstatě vyhýbají všechna česká média.

Další falešné obrazy jsou rozesety v právních otázkách, týkají se rovnosti lidí, údajně stejného práva všech obyvatel planety na to mít se dobře a užívat si podobných civilizačních vymožeností, jakými disponuje západní civilizace. Ale kdepak by na to planeta vzala zdroje?! A jaképak rovné příležitosti? Vždyť to je evidentní nesmysl a pokrytecká lež! Bohatství a šance pro jedny jsou možné jen díky tomu, že se obojího nedostává jinde. Proto je gigantická lež ukryta v politice jako takové. Ale nahraďte ji pravdou. Zkuste si představit ten kulturní šok, jaký by vyvolal politik, který by přiznal otevřeně, že na této planetě není dost místa a zdrojů na to, aby všichni lidé byli vzdělaní a nasycení. Už jen proto, že si většinu z těchto zdrojů přivlastnila 4 procenta nejbohatších.

Takže voláme-li po demytologizaci, pak by to chtělo udělat pořádek z gruntu. A vyčistit Augiášův chlév pokrytectví a záměrných lží. Ale co když tohle jsou skutečně pilíře naší vznešené katedrály? Co když nám pak celý ten pracně vystavěný chrám spadne na hlavu? Co když skutečná tvář naší civilizace připomíná pověstnou mytologickou Medúzu Gorgonu v rukou Perseových? My jsme si, jako lidé, zřejmě za celá tisíciletí vývoje vypěstovali schopnost vidět jen to, co chceme a potřebujeme vidět. A některé oblasti reality rádi ponecháváme v třinácté komnatě.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 31.3. 2011