O reálně existujícím kapitalismu

30. 3. 2011 / Karel Dolejší

Jan Čulík varuje čtenáře před ideologizací poměrů. Vysvětluje, že si lidé za "železnou oponou" v minulosti Západ příliš idealizovali a v reakci na zklamání si jej nyní představují opět nepřesně, tentokrát prý v příliš černých barvách. Při této příležitosti sahá k lacanovské topice a s odkazem na ni píše: "Realita, 'Réal', je někde úplně jinde".

To je bezesporu pravda. Lacanovská topika využívaná žižekovskou školou k interpretaci filmové tvorby (čili specificky ztvárněného snu...) je ovšem svéráznou obdobou topiky freudovské, a nepopisuje tedy v zásadě stav vnějšího světa, ale strukturu zvnitřnělých psychických instancí.

"Réal", "reálno", u Lacana nemá nutně mnoho společného s principem reality, respektive s realitou samou; dokonce je tomu přímo naopak. Pokud bychom místo lacanovské topiky použili její historickou předchůdkyni, obdobná věta jako ta Čulíkova by zněla: "Realita, 'nevědomí', je někde úplně jinde". Ale vlastně je i takové tvrzení v zásadě pravdivé. To, co překračuje imaginárno i symbolično, to naprosto neideologické, co lze popisovat pouze v negativních kategoriích, může podle Lacana člověk plně přijmout pouze pokud v rané fázi konstituce subjektu došlo k forkluzi, čili zavržení otcovského signifikátu coby jediné spolehlivé kotvy. Jinak řečeno, člověk dosáhl reálna, pokud a jen pokud se stal psychotikem.

Když se rozpadal sovětský systém, i ti, kdo s ním byli silně identifikováni, měli určitou možnost přenést reprezentaci otcovské instance na systém alternativní a již hotový, totiž na kapitalismus, a identifikovat se s ním. Těžké případy úplně přestaly mluvit česky a staly se z nich anglicky mluvící ozvěny neoliberální propagandy, z nichž některé se jí dokonce dodnes živí. Transformace sebe sama do nových poměrů byla v podobných situacích někdy velice drastická, nicméně v nějaké formě mohla proběhnout bez opravdu těžkých poruch, zvlášť pokud jí napomohla náhradní otcovská figura usmívající se modře z každého plakátu a chovající se opravdu, ale opravdu autoritativně. Václav Klaus, toť kapitalismus osobně, prosím.

Dnes je situace jiná. Pokud nejsme veřícími komunisty, probíhající krize západního kapitalismu nám sama od sebe žádnou alternativu nenabízí. S dalšími a dalšími poruchami a přešlapy, k nimž v tomto systému celosvětově dochází, se ovšem objevuje jeho všeobecná výrazná delegitimizace a mnozí se z důvodů, které jsem naznačil v úvodu, dosti nutkavě vrhají na každý záblesk alternativy. Aktuálně se tato krize legitimity dále vyhrotila s intervencí v Libyi, která se v procesu eskalace války postupně zcela rozchází s původním mandátem OSN. V zásadě teď není nezdravé hledat symbolické identifikace jinde; nezdravý by byl přece opak! Psychóza je možná jistým absolutním východiskem z potřeby svět neustále reinterpretovat (a tedy i ze střetání ideologií a protiideologií) - ale nechceme-li se s ní vzdát symbolična vůbec, a v důsledku psychického zdraví, neměli bychom se raději odvolávat na lacanovské reálno. Psychicky zdravý člověk je odsouzen k tomu, aby spolu s Lacanem v tom či onom smyslu považoval měchuřinu za lampion, zakládal své pochopení věcí na základním nedorozumění toho či onoho druhu, protože jinak to prostě v rámci psychické normality nejde.

Přesně to ostatně dělá i Jan Čulík, když nám ve svém protibalzacovském článku vysvětluje, že od ztracených iluzí nemáme přecházet k lesku a bídě kurtizán. Podává přitom představu reality kapitalismu jako čehosi, co není ani úplně dobré, ani úplně špatné, ale přece jen nakonec při vší bídě lepší než všechno, co by kdy vůbec mohli nabízet u sousedů. A je to vlastně jistý apologetický postup, který už z minulosti také známe. Předkládá se nám totiž představa "reálně existujícího kapitalismu"...

Doufejme jen, že tak jako v případě "reálně existujícího socialismu", který mu historicky předcházel a který byl ideologizací statu quo po ztroskotání pokusů reformovat starý režim zevnitř, nedojde i na všechno ostatní, co to sebou přineslo... Totiž na život ve znamení hesla, které ve svém díle zvěčnil Dante Alighieri: Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate (Zanechte vší naděje, kdo vstupujete).

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.3. 2011