Zvláštní, jak jedno hlasování podle vlastního svědomí rozhádá politickou stranu, jejíž poslanci zcela dobrovolně přijali a dodržují zjevně zcela protiústavní závazek (čl. 27: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“), který jim, na základě koaliční dohody, zakazuje hlasovat pro zákony předložené někým jiným, než právě jen koalicí…Ale o to mi teď nejde…

Co to vlastně ten Huml spáchal a proč jej Sněmovna k trestnímu stíhání nevydala?

Policie jej chtěla stíhat pro trestný čin (zkráceně) nepravdivého znaleckého posudku, kterého se měl dopustit tím, že znalci, kteří pracovali ve firmě, jejíž byl ředitelem (!) vypracovali o jisté dopravní nehodě posudek, který dospěl k jiným závěrům, než posudek, který nechal o téže nehodě vypracovat soud, resp. žalující státní zástupce. Nic více a nic méně…

Pokud jste se již setkali někdy s více znaleckými posudky v jedné věci, patrně se závěru policie nestačíte divit. Potřebovali jste někdy znalecký posudek o ceně nemovitosti a setkali jste se s tím, že dva znalecké posudky o téže nemovitosti vykazují rozdílné ceny? A pokud ano, napadlo vás, že jeden ze znalců by měl být trestně stíhán, neboť bezpochyby jeden z těchto posudků je nepravdivý?

Jde-li o trestní věc, je naprostým pravidlem, že znalecký posudek si nechá vypracovat nejen státní zástupce, ale i obhajoba. Mohou se lišit (při akceptaci základních faktů události) v důrazu na různé okolnosti věci, v odlišném zvažování dalších vlivů a pohledu na událost, ale mohou i přinést nová a různá zjištění. Pro soud to však neznamená žádný problém. Znalecký posudek není žádnou „korunou důkazů“, která by soudce měla zavazovat, je jen jedním z mnoha provedených důkazů. A soud i tento důkaz posuzuje jako kterýkoliv jiný: některému důkazu uvěří a vezme jej při rozhodování v úvahu, jinému neuvěří nebo jej neakceptuje, což ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést a zdůvodnit.

A tak tomu bylo i v případě znaleckého posudku poslance Humla. Kdybychom chtěli vždy trestně stíhat autory znaleckého posudku, který si nechala vypracovat obhajoba, neboť pravdivý může být jedině a pouze znalecký posudek obžaloby, pak bychom se asi dostali někam jinam, než jsme a než chceme být.

Asi do doby, kdy „obhajoba byla součástí obžaloby“ a obě „strany“ tvrdily totéž…

Celá záležitost se záměrem stíhat poslance Humla byla proto podivná. Zdá se být zřejmé, že pokud by Huml nebyl poslancem, stíhán by nebyl. Proto mandátový a imunitní výbor Sněmovny vydání poslance Humla Sněmovně nedoporučil. A to ani nemusel brát v úvahu, že z článku otištěného před časem v časopisu Týden bylo zřejmé, že redaktoři měli přístup k trestnímu spisu (dávno před členy příslušného výboru Sněmovny) a že každého snad napadne, že by – pokud by posudek byl opravdu smyšlený – měli být stíháni především jeho autoři a ne jen jejich nadřízený.

Rozhodnutí Sněmovny bylo proto správné. I přesto, že poslanec Huml sám (přes nepravdivou opačnou kampaň v mediích) o vydání požádal. Imunita není privilegium jednotlivých poslanců, ale způsob ochrany celého zákonodárného sboru.

Případ poslance Humla dokázal, že zdaleka nikoliv zbytečný…