Přímá volba kohokoliv není samospasení, ale lepší způsob demokracie

18. 3. 2011

Rád bych tímto reagoval na článek Igora Pleskota, který stejně jako prezident Václav Klaus kritizuje přímou volbu prezidenta. Musím prostě oponovat jak autorovi, tak prezidentovi, a pouze v jednom s nimi souhlasím - přímá volba kohokoliv není spasení a není zázračné napravení všehomíra (předpokládám, že tak není ani zamýšlena). Bylo by totiž naivní očekávat zásadní změnu politického klimatu jen od toho, že bude prezident volen přímo. Nicméně přímá volba je krok správným směrem k větší demokratizaci, píše čtenář Jan Neuman.

Kritici přímé volby argumentují nedostatkem jakýchsi volitelných osobností, možností "trapných" kampaní a nebezpečí příchodu populistické osoby. Podívejme se ale, co se nám nabízí za současného systému s ohledem na to, co dělo v minulých volbách. Naprostá většina politických představitelů je dnes volena většinově zastupiteli - tedy vítězným uskupením vzešlým z voleb. Zvolený kandidát tedy většinou reprezentuje dva modely - především představuje zájmy toho většinového vítězného uskupení anebo mu alespoň nejméně škodí (nic jiného, žádná kvalita či odbornost nemá v této volbě velikou váhu). U funkce typu premiéra, která přímo reprezentuje zájmy vítězného politického uskupení, je zastupitelská volba logická. Ovšem prezident má být dle ústavy nadstranická hlava státu a to je tudíž dost v rozporu se současným typem volby. Důkazem můžou být poslední volby a přehlídka "trapných" zákulisních čachrů a tajných dohod či jednání. Prezident není tedy ve výsledku ani tak reprezentantem určitého politického směru jako více či méně určitých zájmových seskupení. Některé předchozí volby prezidentů, jak si jistě všichni vzpomenou, byly taktéž přehlídkou některých "trapných" osobností, které byly evidentně nominovány jen díky tomu, že by nejméně škodily (rozumějte - nejméně strkali nos do politických tahanic). O kolizích, které díky současné formě volby vznikají, není třeba moc mluvit, vládní strana má pocit, že by prezident měl více spolupracovat, neboť je tam díky ní, a prezident má zase pocit, že by měl do jejích věcí více mluvit - a to také dělá.

Tedy dle mého názoru naše podoba prezidentské funkce spíše odpovídá přímé volbě, neboť prezident by měl být reprezentantem veřejnosti a nikoliv jen určité strany. U navrhovaného systému mám ale výhradu k omezení prezidentských pravomocí - občany přímo volený prezident má větší autoritu než v současném systému a tudíž by mu slušelo naopak více pravomocí. Například určitá větší pravomoc při vládních krizích vedoucí k novým volbám by byla jistě užitečná.

A námitky, že by se prezidentem mohl stát třeba Karel Gott? A proč ne? Jaký rozdíl by byl mezi konspiračními názory Karla Gotta a názory třeba současného prezidentova rádce? A že by si někdo získal funkci populistickými sliby? Za prvé, prezident těžko může slibovat konkrétní věci (na to jsou zde strany). A za druhé, jaký by byl rozdíl mezi prezidentem, který by byl zvolen přímo díky nereálným slibům a prezidentem, který by byl zvolen stranou, která získala moc díky nereálným slibům?

Závěr Igora Pleskota o tzv. občanské společnosti, která vše vyřeší sama o sobě, je téměř jako idealistická mantra mesianismu. Co to občanská společnost je? Nikým nevolená hejna občanských sdružení bez odpovědnosti či uliční výbory čehokoliv? Právě přímá volba hlavních politických funkcionářů (a třeba i důležitých úředníků) je spolu s přímou demokracií ve formě třeba referend nejdůležitějším projevem občanské společnosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.3. 2011