Zdravotní systém byl celá dvě století veřejnou péčí pro všechny

15. 2. 2011 / Stanislav A. Hošek

Byl jsem rozhodnut nezúčastňovat se debaty kolem akce LOKu, která za spolupráce vlády pomalu přerůstá v bezpečnostní krizi. Ke změně názoru mne přiměly až některá srdcervoucí vyznání z lékařské komunity.

Rozhodl jsem se proto zveřejnit jednu vzpomínku, o které jsem ještě nikdy veřejně nehovořil a na ni pak navázat dvěma krátkými poznámkami k akci mladých nemocničních lékařů.

Vzpomínka

Jako první polistopadový předseda hornických odborářů jsem poprvé ve svém životě slyšel tezi - „zdravotnictví není zadarmo“ - již v březnu 1990. Pronesl ji tehdy na veřejném jednání nejvyšších odborových funkcionářů předseda odborářů zaměstnaných ve zdravotnictví. Jeho postoj byl pro mne důvodem, proč náš svaz nepožádal odboráře ve zdravotnictví o pomoc při hledání lékařů, kteří by provedli komplexní zdravotní vyšetření všech horníků, ohrožených nemocemi z povolání. Takové vyšetření bylo prvním a nejdůležitějším bodem programu našeho odborového svazu. Nejen já, ale i jiní havířští předáci byli již tehdy přesvědčeni, že se do naší společnosti vrátí nezaměstnanost a nemocní havíři by na bezohledném pracovním trhu neměli šanci. Proto jsme se rozhodli zajistit všem skutečně nemocným kamarádům důstojné podmínky k odchodu do penze.

Během několika málo měsíců roku 1990, po rozhovorech se dvěma prvními ministry zdravotnictví a po dlouhých hovorech s mnoha lékaři, jsem nabyl nezvratného přesvědčení, že mezi zdravotníky a především pak lékaři, je velmi vlivná skupina lidí, kteří mají zájem provést totální převrat v systému zdravotní péče. Těm již tehdy nešlo o jakousi reformu zdravotnictví, ale o zásadní systémovou změnu, doslova o jeho komplexní převrat. Jejich eminentním zájmem bylo převést zdravotní péči z veřejného sektoru do soukromého, podřídit léčení trhu, vytvořit ze zdravotnictví prostor byznysu, z altruitivního poslání vytvořit honbu za ziskem a celkově lékařské povolání povýšit na lukrativní, čti výnosné celoživotní zajištění. Vůbec nepochybuji o tom, že mnozí již tehdy se viděli coby vlastníci nemocnic a léčebných ústavů, takže bych se nedivil, kdyby dneska i oni podporovali hnutí Děkuji – odcházíme, nikoliv však ze solidarity ke svým kolegům, ale z naděje, že se stanou spoluvlastníky nemocnic. V té souvislosti si dovoluji poznamenat, že by mne docela zajímalo, kolik lékařů je dneska spoluvlastníky nemocnic a léčeben.

Samozřejmě jsem tehdy neměl nejmenší tušení o počtu lékařů, kteří od samého počátku politického převratu ucítili šanci na osobní prospěch, ale podle rychlého rozvoje soukromých ordinací, ba dokonce nemocnic a různých léčebných ústavů mi bylo brzy jasné, že jde o skupinu velice vlivnou a především její záměry nadmíru svůdné a tím budoucí vývoj ve zdravotnictví již jednoznačně předurčený. Nepochyboval jsem o tom, že celý zdravotní systém, budovaný u nás celá dvě století jako veřejná péče pro všechny, se pod knutou podnikatelství většinově změní na léčení sloužící ke zbohatnutí, a to druhé.

První poznámka

Pokud jsem dobře četl a především správně pochopil důvody mladých nemocničních lékařů k jejich protestu, pak podle mne šlo o dva problémy. V prvé řadě o nízké platy a v druhém o nedostatky při atestačním řízení. U druhého důvodu ale šlo zase a opět především o platy, protože mladým lékařům vadí, že v době přípravy na atestace mají celkové příjmy velmi nízké.

Sumárně lze tedy říci, že funkcionáři Lékařského odborového klubu prosazují zvýšení platů mladých nemocničních lékařů, což je od nich jistě velmi záslužné, protože to je fakticky jejich nejdůležitější, ne-li mnohdy dokonce jediná činnost, za kterou si je členové, řadoví lékaři, svými příspěvky platí. Má to však jeden háček. Podle našeho právního řádu mají odbory při vyjednávání o platech či mzdách, povolenu jen jednu formu nátlaku na zaměstnavatele, ať je jím kdokoliv. Stávku. Každá jiná kolektivní forma nátlaku je nezákonná a dává proto zaměstnavateli, ale i ostatním zainteresovaným osobám, právo požádat soudy o posouzení, zda nejde o čin dokonce trestný.

Druhá poznámka

Jak jsem předeslal, od prvých polistopadových dnů měli všichni zdravotníci svůj odborový svaz. Netrvalo to dlouho a lékaři měli, jako jedni z prvních, i svou profesní komoru a později i svou samostatnou odborovou instituci, zmíněný LOK. Což není nezanedbatelný počet uvolněných funkcionářů, čti lobbyistů zájmů lékařů, u politické moci od parlamentů, přes vlády až třeba po prezidenta republiky. S těmi všemi jsem, alespoň já osobně, jednával v zájmu havířů, když jsem byl jejich takzvaným odborovým bossem.

Pokud mne paměť neklame, tak po celé polistopadové období byly ministry zdravotnictví lékaři, navíc velmi často nemocniční, ba dokonce z fakultních nemocnic, jež mají na triku stěžejní důvod protestu, ony bolavé atestace. Snad jedinou výjimkou na postu ministra zdravotnictví byla krátká epizoda ekonoma Stráského. Jelikož ale toho osobně znám, vím, že on byl až výjimečně přístupný k jakémukoliv vyjednávání.

Na jedné straně tedy dlouhodobě v naší zemi existovaly instituce s velkým počtem členů, zastupující všechny lékaře. Na druhé straně ve všech politických stranách byli vlivní lékaři, kteří se stali dokonce ministry. Podle mého soudu jedineční to partneři k vyjednávání, zvláště když si uvědomíme, že lékaři patřili vždycky k vzdělanostní elitě národa. A tyto sbory vysoké, všestranné inteligence, nebyly schopné ani za dvacet let vyřešit takovou organizační „prkotinu“, jakými jsou atestace?! Ať se na mne nezlobí ani řadoví mladí doktoři, ani ostřílení lékařští funkcionáři a politici. Já být lékařem celá léta platícím příspěvky jak do komory, tak do odborů...a nakonec muset dávat výpověď, protože mí zástupci se nejsou schopni po léta dohodnout, tak v prvé radě se zbavím jich.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 15.2. 2011