Egypt z pohledu íránské revoluce v roce 1979

13. 2. 2011

První chyba íránského sekulárního hnutí přišla již v roce 1978, když slepě přijalo unii s náboženskou opozicí, která je dokonale odzbrojila. Když emigrant ajatolláh Chomejní řekl, že nemá politické ambice, všichni mu věřili. Když mluvil proti porušování lidských práv v šáhových věznicích, intelektuálové z něj udělali vlastní verzi Gándhího. Když hovořil o rovnosti pohlaví a ženských právech, byl jednohlasně chválen, jako by byl dědicem Betty Friedanové. Předtím, než se dostala k moci, říkala náboženská opozice proti šáhovi vedená ajatolláhem Íráncům to, co chtěli slyšet, a oni věřili všemu, co slyšeli, píše v časopise Time Roya Hakakian.

Ti nemnozí, kteří byli dost chytří na to, aby ajatolláhovi nevěřili, se dopustili obvyklé chyby chytrých lidí: Podcenili inteligenci druhých. Věřili si, že dokážou ajatolláha vymanévrovat. Módně oblečení sekulární lídři se západním vzděláním se považovali za příliš sofistikované, než aby byli přechytračeni prostě oblečenými provinciálními kleriky.

Také si neuvědomili, že udržování mírumilovného a nenásilného charakteru hnutí bylo na újmu jejich relevanci a důvěryhodnosti. Jakmile armáda začala střílet a padly první oběti, klerikové hnutí převzali. Sekulární představitelé neměli pořádné plány na protiopatření nebo politický comeback ve světle útoku armády. Ale pro kleriky bylo prolévání krve pokynem vstoupit na scénu a dostat se do centra pozornosti. Když došlo na smrt, měli plný lexikon a kompletní repertoár rituálů vyvažujících strategické nedostatky sekulárních protějšků. Nakonec, smrt a všechny její konceptuální vedlejší produkty, zejména mučednictví, byly vždy příslovečnou potravou kněžstva, zdrojem jeho obživy.

Jak čas plynul, rychle začalo být jasné, že nejsnazší částí revoluce byla právě ta věc, která celou dobu vypadala nejobtížněji: Svržení vládce.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Egyptská revoluce
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.2. 2011