Tři poznámky k článku Daniela Veselého

9. 2. 2011 / Pavel Urban

Daniel Veselý odmítá obavy některých západních komentátorů z vítězství islámských fundamentalistů v Egyptě. Argumentuje jednak tím, že egyptské Muslimské bratrstvo je na Západě hloupě démonizováno (což je možné), jednak tím, že egyptská vzpoura má sekulární a sociální charakter (což je zřejmé).

Jenže revoluce nevyhrávají ti, kteří je začínají, ale ti, kteří je skončí. Zřídkakdy jde o jedny a ty samé. Začít revoluci znamená svrhnout starý režim. Ukončit revoluci znamená zvládnout porevoluční stav, kdy na jedné straně přetrvává řada starých problémů a objevují se nové, na druhé straně lidé očekávají, že teď už bude všechno dobré - nebo alespoň permanentní viditelné změny k lepšímu. V této souvislosti je dobré mít na paměti, že revoluce může dát lidem změnu režimu a někdy i svobodu, málokterá revoluce ale disponuje receptem na levnější chleba. Revoluce může změnit postoj poddaných k moci; to ostatní -- například vzorce korupčního chování -- vyžaduje přinejlepším čas.

Frustrace a odcizení z nenaplněných nadějí plodí radikalismus, s jakým na začátku málokdo počítal. Radikálové bývají aktivnější, především ale nabízí zářivější a často i jednodušší iluze. Těm, které realita definitivně zklamala, už bohužel nic jiného než iluze prodávat nelze. Samozřejmě nikoli donekonečna, ale nějaký čas s tím vystačíme.

Muslimské bratrstvo je nejpravděpodobnějším kandidátem na zvládnutí revoluce (pokud tedy revoluce zvítězí) ze dvou důvodů. Jednak je z celé opozice nejlépe organizováno, jednak se opírá o kádr lidí zvyklých přinášet oběti ve jménu cílů, které mohou být dosaženy třeba až za sto let. I vláda muslimských bratrů ovšem dokáže dělat zázraky jen v omezené míře. Takže i ona může být donucena k radikalismu, který současné vedení bratrstva odmítá a možná opravdu nechce.

Samozřejmě to celé může nakonec dopadnout úplně jinak. Pokud ale Daniel Veselý podobné scénáře už nyní odmítá, pak buď dokáže věštit z lógru, nebo má o revolucích ještě zkreslenější představy, než jejich marxističtí teoretici. A to už je co říci.

Druhá poznámka: prognóza, podle které budou první demokratické volby v Egyptě zároveň posledními, sama o sobě neznamená upírání "našich" hodnot jiným. Pouze zpochybňuje schopnost těmto hodnotám skutečně dostát. Benjamin Netanjahu jistě není v této věci objektivní komentátor. Na druhou stranu, demokratické volby, jejichž výsledek se ve svém důsledku podílel na konci demokracie, už historie zná. A to i u národů, které měly tu demokracii zažitou více, než dnešní Egypťané.

A konečně za třetí : Daniel Veselý píše, že egyptské bezpečnostní složky "mohly připravit o život 300 Egypťanů, 3 000 lidí zranit a stovky dalších zatknout, což by bez klíčové americké podpory jednoduše nešlo." Existovaly a dodnes existují režimy, které dokázaly zabít, zranit či pozatýkat relativně větší část populace, aniž by k tomu potřebovaly americkou pomoc. Koneckonců, k zatýkání, mučení a popravám nepotřebujete moderní techniku. Stačí obušky, pistole, v nejhorším případě samopaly. (V polpotovské Kambodži ke genocidním praktikám docela dobře postačily obyčejné motyky.) A samozřejmě kádr policistů s chladnou hlavou a planoucím srdcem, ať už je objektem tohoto vzplanutí moc nebo jen vyšší plat. Nevím, jak moc Američané Egyptu v této věci pomáhají. Ale kde bere Daniel Veselý tu jistotu, že by si Egypťané neporadili sami ?

Námitka 1: Dosud se demokratická opozice na Tahrír Square chovala naprosto vzorně. Je jistě možné, že moc v Egyptě převezme nějaká diktátorská frakce, například vládní, ale s nynějšími prodemokratickými aktivisty v egyptských ulicích to nemá mnoho společného. Opakovaně přicházejí zprávy z demonstrací, že se Egypťané chovají tolerantně ke všem politickým názorům. Kromě toho, v 19. století byl v Egyptě systém, založený na demokratické soutěži různých politických stran, politická kultura země je demokratická. Muslimské bratrstvo má v zemi dvacetiprocentní podporu.

Odpověď: nijak nepopírám korektní a tolerantní charakter současných egyptských aktivistů. Ten je natolik zřejmý, a to i z mainstreamového zpravodajství, že jsem nepovažoval za nutné jej zdůrazňovat. Možná to byla chyba. Některé reakce skutečně působí poněkud hystericky. Ale úspěšná revoluce, která nedokáže naplnit očekávané naděje, může myšlení lidí skutečně velmi zásadně změnit. Tím spíš, že v Egyptě jde dnes o svobodu, ale během krátké doby může jít i o chleba, a to v původním, nikoli přeneseném slova smyslu.

Jakou podporu měli stoupenci revolučního teroru ve Francii v roce 1790 ? Jakou podporu měli bolševici v Rusku v březnu 1917 ? Obávám se, že v porovnání s těmito příklady je Muslimské bratrstvo v Egyptě těchto dnů mocenským hegemonem.

Nepopírám, že politická kultura Egypta má mnohem blíže k demokracii než například politická kultura na Arabském poloostrově. Politická kultura Němců na počátku 30. let měla k demokracii možná ještě blíže, přesto dvě třetiny Němců tehdy volily strany, které se netajily svým úmyslem demokracii zlikvidovat. Jedné z nich se to následně povedlo, dokonce formálně legálním způsobem. Ostatně my, Češi, dědicové někdejšího "ostrova demokracie a pořádku", nemusíme chodit pro podobný příklad až do Německa.

Námitka 2: Jistě, že místní tajné služby dokáží vraždit i bez Američanů, avšak potíž je, že vražedné armádě a tajné policii poskytují Spojené státy ročně miliardu dolarů.

Odpověď: To nepopírám. Kdyby Daniel Veselý napsal, že USA mají na tomto teroru svůj podíl, nemohl bych proti tomu nic namítnout. On ovšem tvrdí, že bez klíčové americké podpory by to jednoduše nešlo. Pro někoho je to bezvýznamný rozdíl. Pro mě ne, kumulací podobných posunů lze převrátit pravdu na hlavu.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 9.2. 2011