Několik slov k českému školství

1. 2. 2011 / František Augusta

Důsledky ekonomické krize ovlivňují i české školství. Pokud se někdo domnívá, že jeho úroveň je přímo závislá pouze na množství investic do něho vkládaných, nemá pravdu a jeho současná úroveň to dokazuje. Rozhodující úlohu mají a budou mít především sami pedagogové a podmínky, při kterých pracují.

V době, kdy, jak jsem uvedl ve svém minulém příspěvku "Programované vzdělávání" ( BL. 26.1. 2011 ), nás ovlivňuje především vývoj elektroniky, jsou do škol vkládány značné investice např. do počítačů, ale podle výsledků zahraničního průzkumu, bez didakticky zpracovaných programů, nepřinášejí potřebný efekt. Podobně tomu je při neuvážených investicích do pedagogických pracovníků, především učitelů. Dovolím si je rozdělit na dvě skupiny. Do první bych zařadil ty kteří nemění způsob výuky, do druhé ty, kteří svoji práci kriticky hodnotí a snaží se o její zlepšení. Přechod z první do druhé skupiny není snadný, je podmíněn vnitřním přesvědčením.

Za rozhodující považuji vyřešení dvou problémů. Zabezpečit tvorbu didakticky zpracovaných programů a upřednostnit pedagogy, kteří svoji práci neustále vyhodnocují a podle potřeby i mění. Pokud si pedagog, v rámci své přípravy na výuku, vytvoří vlastní program, který zahrnuje i úkony kdy a co diktovat, kdy a co kreslit, kdy přejít k počítači , stává se z něho i režisér, který pracuje podle svého scénáře -- programu. Jestli každou scénku porovnává s původním zámyslem a před dalším využitím ji podle svého zjištění upravuje, vytváří postupně podmínky pro kvalitní řešení zadaného úkolu.

Skutečnost je zatím taková, že pedagog vystupuje jako herec, který se snaží žáky přesvědčit o snadnosti své role. Pokud není výsledek jeho snahy měřitelný, není možné zjistit, zda svoji roli úspěšně zvládl. Do jaké pozice se přitom dostávají diváci -- žáci? Převažuje jejich pasivita a nejsou vtahování do probíhajícího děje -- vyučování. Existují ale i mimořádně schopní učitelé kteří svoji roli úspěšně zvládají, dosahují dobrých výsledků a na některé z nich rádi vzpomínáme.

Pokud učiteli stačí svoji roli plnit převážně výkladem, který doplňuje na tabuli grafickou formou, nebude mít o "didaktickou techniku" zájem. Za tuto techniku pedagogové pokládali různé audiovizuální prostředky vyrobené pro komerční účely, např. diaprojektory, magnetofony, filmové smyčky. Výjimkou byly Vyučovací stroje K121 s programem na řešení křižovatek které, spolu s automobilními trenažéry zkvalitnily přípravu zájemců o řidičské oprávnění.

Patřím mezi pedagogy s technickým vzděláním doplněným o pedagogické znalosti. Mým úkolem bylo připravit obsluhy náročné spojovací techniky v zadaném časovém termínu s přesně měřitelnými výsledky, kteří jako jeho absolventi byli postaveni do role pedagogů pro přípravu obsluh této široce zavedené techniky na svých pracovištích. Proto, že moji posluchači byli touto budoucí rolí značně motivováni a mohli mě i kriticky hodnotit, stával se ze mě řešitel objevující pedagogické zákonitosti tohoto technického procesu, přípravy odborníků. Tomuto tématu se věnuje Ivo Šebestík v příspěvku "Vzdělání a odbornost jsou dvě různé věci" (BL 28.1.) Po zkušenostech a poznatcích, které jsem získal, si také dovolím tvrdit, že vzdělání i odbornost je nutné spojit v jeden celek. Aby odbornost byla podpořena i vzděláním, musí klasická - humanitní - pedagogika a didaktika respektovat požadavek inženýrského řešení. Naopak je možné poznatky z inženýrského řešení využít i pro zvládání problémů netechnické výuky.

Jedním ze základních tematických požadavků je spojování teoretických vědomostí do jednoho celku. Jako příklad jsem, ve svém minulém příspěvku, uvedl mobil. Jeho problematika spojuje témata vysvětlující pokrytí signálem v závislosti na zásadách jeho šíření, problém zdroje energie a v případě, že je v něm integrován i digitální fotoaparát i zpracování snímků.. Dalším příkladem může být televizní přenos, rozdíl mezi analogovým a digitálním signálem, příjem pozemního či družicového vysílání Zatím učitelé požadují od žáků množství navzájem izolovaných vědomostí.

V našem školství neexistují osnovy, které by měřitelně definovaly cíle výuky, a proto nelze objektivně hodnotit práci pedagogů. V případech, kdy jsou témata spojována podle uvedených zásad do jednoho celku, postup výuky i dosažení jejího cíle jde snadno zjistit praktickým ověřením. Poněkud zvláštní může být stupnice (známkování) hodnocení: umíš nebo neumíš ovládat a vysvětlit problematiku mobilu?

V současnosti se řeší spory ohledně státních maturit. Jak chce někdo určovat, jaké požadavky mají za této situace obsahovat! I do nich vkládané investice považuji za neúčinné.

Dokud nebudou tyto požadavky do výuky v neodborných školách zahrnuty, potom jejich absolventi např. gymnázií budou obtížněji hledat zaměstnání. Lépe na tom budou absolventi středních odborných škol, například průmyslovek.

Vysokoškolské vzdělání, vzhledem k školnému, bude některým studentům nedostupné. Co je ale nejhorší? Dosud u žáků převládá nezájem o vzdělávání v podmínkách současného školství a "produktivita jejich práce" při výuce je na nízké úrovni, těžko od nich očekávat, že se to neprojeví i v občanském zaměstnání, pokud jejich získané vzdělání nalezne uplatnění.

Vzhledem k současnému stavu není české školství schopné reagovat na změny v požadavcích na jeho absolventy. Proto si některá průmyslová odvětví, dokonce i velké podniky, zřizují svá centra pro přípravu odborníků

Za situace ve které se české školství nachází, může postupně dojít i k jeho útlumu.

Vracím se k základnímu problému: kam směrovat investice do školství? Podle toho co jsem uvedl, jednoznačně tam, kde mohou již konečně prokazatelně vylepšit stav našeho školství. Vždyť kdo jiný má realizovat myšlenky Komenského přenesené do dnešní doby? Především pedagog, který svoji práci průběžně hodnotí, upravuje a snaží se ji, podle získaných poznatků, měnit. Pro tuto tvůrčí práci potřebuje prostředí, ve kterém může takto pracovat. Je-li zatěžován například existenčními starostmi o svoji rodinu, které řeší dalším zaměstnáním nebo po dobu prázdnin je uvolněn ze svého pedagogického úvazku, aby škola ušetřila na výdajích. Stává se z něho pedagogický dělník, který si svůj časový závazek odpracuje.

Dnešní doba širokého využívání počítačů přináší do práce pedagoga i požadavek na úroveň jeho počítačové gramotnosti. Učitelovy špatné počítačové znalosti mohou být kritizovány žáky, majícími doma počítače. I na tuto skutečnost je třeba investičně reagovat.

Z uvedeného je zřejmé, že ne každý pedagog je schopen náročné požadavky splnit. Ale každé kritické zamyšlení nad řešením své výuky je cenné a může jej přesunout do skupiny, ve které bude mít nárok na zvýšení svého hmotného ocenění.

Z toho co jsem zde uvedl je zřejmé, proč se dosud nemalé prostředky vkládané do našeho školství neprojevily na zvýšení jeho úrovně. Ta je totiž objektivně nezjistitelná, neměřitelná.

Důležitá je otázka: Kdo má problémy našeho současného školství vyřešit? Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy Výzkumný pedagogický ústav nebo Pedagogické fakulty a jejich absolventi? Měl by to být především ústav schopný řídit a přinášet řešení.

V mém případě je vyřešil Integrovaný didaktický systém ve kterém tvorba učebnic, programových návodů k obsluze i potřebných teoretických vědomostí, včetně didakticky řešených učeben i jejich vybavení, byly podřízeny jednomu úkolu: Zabezpečit s časovým předstihem, aby nově zaváděná technika byla využívána v celém rozsahu svých možností.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 1.2. 2011