Rasismus:

"Měl smůlu, narodil se jako Rus"

17. 1. 2011 / Miloslav Štěrba

V zemi proslavené humanismem a občanským směřováním společnosti, neboli ve Francii, měli dost času, aby po skončení slavného období Velké francouzské revoluce z let 1789 -- 1799 nasměřovali hodnotový systém země dle potřeb vítězů.

A z obětí revoluce učinili hrdiny, jak se sluší a patří. Jenže, ouha. Žádné medaile a řády Nejsvětlejšího Krále Slunce či Zlatého Rouna Marie-Antoinety. Rozumím, vítězové se spokojili s ekonomickým a politických comebackem.

Současní tvůrci historie se nespokojili s ekonomickým návratem, ale považují za nutné, dle orwellovské metodologie privatizace historie, učinit vše pro vybudování pevných základů vítězné ideologické koncepce. A jak na zlost tak činí v době, kdy nový řád doznává povážných trhlin.

Nejvhodnější období k zavržení minulého "chybného či zločinného" směřování k socialismu bylo prošvihnuto v letech bezprostředně následujících po Velké sametové revoluci. Jenže, z neznámých důvodů, v oněch letech byl nejpopulárnějších politikem Vladimír Dlouhý, bývalý člen KSČ. Zdá se, že muselo být něco "shnilého" v generálním štábu vítězů, když vlajkonosiči 3. odboje nenašli pochopení u občanské společnosti a nedokázali vztyčit svůj prapor nad Letenským horizontem. A to všude kolem byl dostatek pamětníků dob minulých, dokonce osobně zainteresovaných na potřebě změny, což se s plynoucím časem zasouvá kamsi do zaprášených regálů. Že všechno nebylo průzračně záporné ba přímo ohavné v poražené totalitě napovídá fakt, že prezident Gustáv Husák byl rovněž politickým vězněm Gottwaldovy administrativy. A dokázal této šestileté muklovské zkušenosti využít do té míry, že si s ním podali ruku ministři vlády, kterou jmenoval po vítězství "pravdy a lásky".

Z jiných geografických šířek k nám doléhají zprávy o útěku darebného prezidenta, či ohavnostech zvrhlého mocnáře, a to se pak historická náprava snadno ocitne na stránkách dějepisu hned od začátku následujícího školního roku. A nic na tom nezmění fakt, že příští demokratické volby smetou vítěze. U nás máme svoji koncepci hodnocení dějin. V postkomunistické Ukrajině, pravice nechala vybudovat muzea tragické osobnosti Stepana Bandery, aby po posledních volbách bývalý náčelník ukrajinských nacionalistů přišel o titul hrdiny Ukrajiny. Jen si nedovedu představit zmatek v hlavách ukrajinských učitelek historie, když mají hájit před svými studenty pohled na historii jednou podle koncepce Viktora Juščenka, a poté podle Viktora Janukovyče.

V Česku jsme našli řešení v plaketách premiérů. Sláva bohu, že prezidentovým dilematem byla osobnost Karla Gotta. Pokud by však nestranický prezident chtěl být poslušným panákem ODS, tak by bezpochyby vyznamenal bratry Mašínovy, tak jak si to přál tehdejší druhý ústavní činitel -- šéf Senátu ČR.

Možná nad tím mávnete rukou. Ale včera jsem sledoval na ČT 2 dokument o životě své bývalé žákyně, mladé české herečky, která žije s hercem-hudebníkem, Rusem. Jejich život je plný romantiky a otravného boje se zdejší byrokracií, zvláště po posledních změnách realizovaných cizineckou policií. A docela mě ohromilo, že vyjádření rodiny naší mladé hrdinky bylo negativní vůči jinak velmi sympatickému Sergejovi. Prý měl v životě neštěstí: narodil se jako Rus. Chtěl bych v této souvislosti přejít Rubikon za Sergejem a přiznat svoji "vinu". Raději být občanem Ruské federace, než Čechem v takto řízeném státě.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.1. 2011