Stávka

7. 1. 2011 / František Řezáč

Tomu by mělo předcházet kolektivní vyjednávání, v němž se stanoví hlavně výše mezd a platů formou tarifů. Tyto tarify mají tvořit výrazně vysoký podíl celkové výše, aby byla nároková. Zaměstnanci by si měli umět spočítat, kolik budou brát na hodinu a ne kolik jim zaměstnavatel milostivě přidá na různých prémiích a příplatcích.

Reálnou možnost stávky mohou vytvořit pouze silné odbory, podporované svými členy. Procento organizovanosti v odborech je pro zaměstnavatele důležitým signálem, nakolik mají při vyjednávání a při hrozbě stávkou brát své zaměstnance vážně. Kde odbory nejsou, jsou změstanci odkázáni na milost zaměstnavatelů.

Podle toho mzdy a pracovní podmínky, například v obchodní síti, vypadají.

Pro vysvětlení, proč tomu tak u nás je, se krátce podívejme do nedávných dějin. Ještě si pamatujete, jak v ordinacích lékařů visely cedulky: Váš lékař volí OF? Podobně tomu bylo i ve školách.

Když jsem jako odborový funkcionář navštívil v roce 1992 při první novele Zákoníku práce jednu školu, abych vyzval k odporu proti osekávání práv zaměstnanců, byl jsem tam za blázna. Paní učitelky tenkrát vzdychaly nad každou novou kravatou jistého oblíbeného politika. Ten je dnes bohatě "za vodou" a školství vypadá úměrně k výši platů a společenského ocenění učitelů. Zdravotnictví jakbysmet.

Odbory po tzv. sametové revoluci zůstaly dodnes sametové, zatímco kolem se volně projevuje drsný systém, který sami jeho tvůrci nazvali, když už si to mohli dovolit, kapitalismem.

V časopise Politická ekonomie, ročník 1990, číslo 10, můžeme číst o tom, jak se tento kapitalismus teoreticky připravoval. Jistý D.T., spolutvůrce kuponové privatizace, tam mohl klidně psát, že odbory jsou v připravovaném systému "nesystémové".

Moc lidí, včetně tehdejších předáků odborů, to nečetlo. Když jsem je na to upozornil, byl jsem obviněn z levicového radikalismu. Není divu. Většina tehdejších odborových funkcionářů byla, včetně mě, dosazena OF.

Ovšem ne všichni vzali tyto funkce proto, aby sloužili zaměstnancům. Ve velkém podniku, kde jsem pracoval původně jako stavební dělník, se během privatizace polovina členů podnikového výboru odborů stala náměstky či dokonce řediteli divizí (dříve závodů).

Odborové svazy ve velké většině převzaly aparát bývalého ROH. Z vystrašených funkcionářů se pak ovšem nemohli stát neohrožení bojovníci za práva zaměstnanců, byli rádi, že tam mohli zůstat.

Nejinak tomu bylo i ve zdravotnických odborech, které vedl člen ODA. Pasivita a vystrašenost - v lepším případě.

V praxi často spolupráce (kolaborace) se zaměstnavateli. Je nespornou zásluhou MUDr. Davida Ratha, že dokázal vytvořit zcela nový odborový svaz lékařů, který vzal věc vážně a začal hájit zájmy svých členů. Proto je nenáviděn a pomlouván.

Provládní média v tom ochotně službičkují, vláda jako zaměstnavatel se třese strachem, aby ostatní zaměstnanci nepoznali, že držet při sobě a nebát se by se mohlo vyplatit.

Nynější ministr zdravotnictví došel až k vyhrožování zavedením mimořádného stavu. Stejně jako kdysi americký president Reagan při stávce leteckých dispečerů.

Takový je konec "sametu". Je třeba s ním skoncovat i v řadách odborářů a zaměstnanců. Na hrubý pytel nepatří sametová záplata.

Vytisknout