Lekce z dogmatického pesimismu. (Ovšem poučná.)

5. 1. 2011

Scruton, R.: The Uses of Pessimism: And the Danger of False Hope. New York, Oxford University Press 2010. 240 stran. ISBN 978-0199747535.

KD│ Kdyby si byli "bezskrupulózní optimisté", proti nimž se britský konzervativní filosof a politolog ve své knize vymezuje, opravdu tak jisti svou věcí, jak sami tvrdí, mohli by si nepochybně dovolit mnohem více velkorysosti, než kolik jí aktuálně projevují. Kdo skutečně věří, že dějiny jsou na jeho straně, tomu stačí prostě počkat, až bude oponent samotnými dějinami historicky znemožněn. Jak to tedy přijde, že každá námitka "skrupulózního pesimisty" se setkává se zuřivou a nenávistnou reakcí těch, kdo údajně tolik věří v nezadržitelný pokrok? Proč ho tedy proklínají, když říká, že označují za svatou povinnost usilování o cíl, který je ze své podstaty nemožný?

Hlavní slabinu Scrutonovy knihy představuje dogmatické antropologizování. Nelze prostě přehlédnout, že v pozadí argumentace stojí křesťanské dogma o porušené lidské přirozenosti, která lidstvu v zásadě zabraňuje dosahovat skutečně velkých a dokonalých věcí. Sociální inženýrství živené bezskrupulózním optimismem tedy představuje pošetilou snahu o výstavbu babylónské věže, je úsilím narovnat, co starozákonní Bůh zkřivil. Proto je z principu vždy a všude zhoubné a bývá mnohem lepší spoléhat raději na organickou evoluci tradičních institucí. Co na této knize překvapí, je opatrná chvála islámského postoje k otázce úroku - vzhledem k tomu, že Scruton v minulosti muslimy hodnotil výrazně negativně. Jinak ale opravdu málokdy narazíme na cosi, co bychom už z dřívějška velmi dobře neznali. (Včetně takových problematických konstant, jako bigotní postoj k homosexualitě.) Důležité tedy není podrobně rozebírat konzervativní perspektivu, která se nemění, ale to, co pozorovatel hledící na aktuální skutečnost právě ze zmíněného úhlu uviděl a promyslel.

"Bezskrupulózní optimisté" - zastánci nekonečného pokroku a zlepšování světa, kteří z principu odmítají jakoukoliv úvahu o mezích lidských možností - jsou často osobně vzteklí a nesnášenliví, a za účelem prosazení svých vizí nás chtějí nahnat všechny do houfu a podřídit přísné disciplíně. Tři moderní hlasatelé radikální proměny politiky - Stalin, Hitler a Mao - mají dohromady na kontě asi 150 milionů mrtvých. Keynesovské odmítání dlouhodobé perspektivy ve jménu bezprostředního užitku vede k vystupňované neodpovědnosti. Labouristické reformy namísto toho, aby zpřístupnily kvalitní vzdělání nejširším vrstvám, zničily britský vzdělávací systém. To jsou jen některé nejnápadnější postřehy ohledně paradoxního charakteru optimistických podniků.

Protože však Scruton odmítá pokusy o radikální sociální změnu a priori a za jakýchkoliv okolností, není schopen nuancovaného pohledu a chybí mu schopnost klást specifičtější otázky. Měli hladovějící Francouzi v roce 1789 jednoduše pokorně přijmout smrt a přitom přihlížet tomu, jak si šlechta bez jakékoliv sociální funkce užívá rozmařilého života u dvora - v naději, že se z parazitů časem "organicky" vyvine něco užitečnějšího? Nebyla přehnaně ambiciózní velmocenská politika Bourbonů, která vyvrcholila masívní podporou americké revoluce, jednou z příčin vyždímání a zbídačení země, jež nakonec povstala? Dočkáme se někdy konečně toho, že konzervativní kritici francouzské revoluce přestanou o Ancien régime hovořit jako o nevinné oběti iracionálního vzedmutí kolektivních vášní?

A nejen toto lze knize vytknout. Bylo by možno docela dobře argumentovat, že za určitých konkrétních historických podmínek se přece úsilí a radikální zlepšování světa alespoň v některých jeho částech a po omezenou dobu ukázalo být relativně úspěšným. Západ ovládající svět a kontrolující většinu jeho přírodních zdrojů, z nichž některé (fosilní paliva) vůbec jako první začal používat, byl vhodným místem pro realizaci projektu na zpřístupnění výhod imperiálního uspořádání i nižším společenským vrstvám vlastní země. Proponenty takového přístupu byli Disraeli a Bismarck, o nichž snad žádný konzervativec na světě nemůže tvrdit, že byli nekritickými optimisty.

Ovšem v době, ve které žijeme my, budou mít častěji pravdu konzervativci než bezskrupulózní optimisté. Nikoliv proto, že "oni to přece vždycky říkali" a že by měli odjakživa pravdu - ale proto, že historické okolnosti, které po dlouhou dobu umožňovaly spektakulární úspěchy (nominálně) emancipačního etatismu, včetně zlepšování životních podmínek širokých vrstev obyvatelstva západních společností, už neexistují. Nežijeme již v roce 1811, ale 2011. Restriktivní postoje vzniklé ještě v předindustriální epoše jsou v podmínkách omezenosti dostupných zdrojů bohužel situaci přiměřenější než ty, jež se dosud nedovedou zbavit vazby na vize, v nichž všechny zdroje společenského bohatství tečou plným proudem.

A nesnášenliví optimisté, o nichž tak výstižně píše Scruton, tohle v hloubi svých temných duší samozřejmě velice dobře vědí.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 5.1. 2011