John to (možná) myslí s korupcí upřímně

3. 1. 2011 / Jiří Jírovec

Johnův Manuál proti korupci je dokument, který neposkytuje víc než upozornění, že korupce je škodlivá, několik definic a návod, jak postupovat proti korupci na úřadech:

  • Nedávat úplatky (úředníkům); a
  • Udávat byť jen podezření na korupci policii.

Je nutné dodat, že udávání a represe nemusí být tou nejlepší cestou. Úředníkovi lze za dobře vykonanou práci nekorupčně přilepšit třeba děkovným dopisem, poslaným jeho nadřízenému. Takové ocenění má význam zejména v době, kdy se má zvýraznit pohyblivá složka mzdy.

Manuál rovněž vysvětluje, kdy se korupce oznamovat nemusí (zvýraznění použité v manuálu je zachováno):

1. Oznamovat korupci nemusím, pokud jsem se o ní nedozvěděl hodnověrným způsobem, ale mám jen neurčité informace nebo náznaky nebo když jsem se o korupci dozvěděl např. z doslechu, z novin a podobně.

2. Nikdo není nucen udat sám sebe ani své blízké

Povinnost oznámit resp. překazit korupci se týká každého -- s jednou výjim¬kou: pokud bych oznámil korupci a vystavil tak sebe nebo své blízké trest¬nímu stíhání, jiné závažné újmě nebo bych ohrozil život nebo zdraví své či osoby blízké, potom nic oznamovat nemusím.

Instrukce (1,2) jsou, tak říkajíc, vypečené. Například rozdíl mezi podezřením a neurčitou informací je vskutku subtilní. Současně je občan poučen, že nemusí věnovat pozornost informacím z doslechu, nebo novin. Nabízí se otázka zda takovým informacím věnuje pozornost třeba policie. Za povšimnutí stojí, že papalášové mluvili v případě Drobila o "mediální kauze" (čti = to víte novináři, co si navymýšlejí, aby měli odběr).

Manuál ani náznakem neuvádí, zda míru hodnověrnosti a neurčitosti určuje občan nebo policie. V posledně jmenovaném případě by policie mohla vždy odpovědět "to nic není, občane, to jste se nemusel obtěžovat".

Druhý bod je obzvlášť pozoruhodný. Je závažnou újmou třeba ztráta stranické pozice? Není ohrožení života tak nějak spojeno s vydíráním? Má občan povinnost oznámit vydírání?

V této části manuálu chybí varování pronesené ve Švejkovi hostinským Palivcem: "Člověk něco plácne a pak ho to mrzí."

Hlavní nedostatek manuálu je v tom, že se ani vzdáleně nedotýká velkých ryb a velkých podvodů. Jedním z propilovaných triků je zadání zakázky nastrčené firmě a jejím prostřednictvím subdodavateli, který zakázku provede za menší peníz a rozdíl se pak nějakým vhodným způsobem vypere. Média před časem zveřejnila případ kdy miliónovou zakázku vyhrála 24 letá dívčina odněkud z Kladna, která ji pak subkontraktovala jakési slovenské firmě. Ta žádala o několik miliónů méně, takže rozdíl zůstal v kapse kladenské firmičky.

Český rozhlas se v červnu 2010 zabýval kauzou skenování chorobopisů pro nemocnici na Homolce . Celkem jednoduchou aritmetikou a rozhlédnutím se po nabídkách různých firem redaktor Petr Sehnoutka dospěl k závěru, že nemocnice uzavřela zakázku, která byla předražena: Nechává skenovat za 174 milionů korun chorobopisy. I když zakázku neměl dělat žádný subdodavatel, přesto ji vítěz tendru postoupil další firmě. Ta pak chorobopisy skenuje jen za tři čtvrtiny vyhrané částky. Rozdíl v ceně je 43 miliónů korun. Radiožurnál ale zjistil, že i cena tohoto subdodavatele je výrazně předražená a že jiné zakázky dělá levněji, takže minimální cena mohla být až o 100 miliónů nižší. To už je slušný peníz

Na otázku, jak je to možné, nikdo neodpovídá. Pokud nebudou manažéři osobně zodpovědní za výkon svých funkcí, není naděje, že se cokoli zlepší. Ti, kdo takovou zakázku sjednali a podepsali, by měli být automaticky propuštěni pro naprostou neschopnost. A patrně souzeni za rozkrádání veřejných i soukromých peněz. Kdyby se stalo pravidlem, že takto "hospodařící" manažéři obratem přijdou o svoje současné i budoucí pozice -- kdo by najmul takové lemply - byl by to první krok správným směrem.

V souvislosti s Drobilovým případem se objevila otázka tajného nahrávání. Jenže proč by nemohlo být nahrávání veřejné? Je všeobecně známé, že američtí presidenti nahrávají svoje telefonní rozhovory a záznamy se s odstupem času dostávají do veřejné domény. Oficiální nahrávku by nebylo možné zpochybnit u soudu.

Média se zmiňují o tom, že techniky karikované v seriálu "Jistě, pane ministře" nalézají uplatnění i v českém reálném mafianismu. Dobré je zamlžit základní problém nepodstatnými a pozornost odvádějícími informacemi. Například při Drobilově aféře se najednou začalo mluvit o tom, kdo, kdy a co věděl, a z rukávu vytažený trumf zvaný "mediálně nafouknutá transakce" přebil vše ostatní. Dokonce i prezident, který by měl být nadstranicky rozzloben, že se náznaky korupce objevují v jeho podhradí, přešel celou věc s úsměvem.

A pak, Drobil prý neměl důvod k podezření, protože, jak víme, peníze z předražených zakázek stejně nelze převést do stranických či jiných kapes. A novináři by přece neměli šťourat do věcí, do nichž jim nic není. To jim ostatně, v souvislostí s tajnou dohodou, radil i všehomíra znalý hradní pán.

No a jsme doma. Jestliže hradní pán je proti majetkovým přiznáním, je boj proti korupci u konce. Peníze stejně neskončí ve slamnících, ale podpoří prodej nových bytů, vil, kondominií, prestižních aut a podporu nikoli levných přítelkyň. Je jistě smutné, když je kvůli pár miliardám třeba udržovat vhodně zamotanou strukturu podnikatelských aktivit, všechny ty právní kanceláře a mít pod palcem policii i soudy.

John to možná myslí upřímně, ale proti přesile chamtivců nemá naději uspět. Bude mu dovoleno vydávat slabomyslné manuály, které nikomu nemohou ublížit.

PS Jistou představu o podnikání kolem Homolky si lze učinit ZDE .

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 3.1. 2011