Protestuji proti zneužití básníka Viktora Dyka v novoročním projevu prezidenta ČR

1. 1. 2011 / Daniel Strož

Nemíním tu hodnotit novoroční projev prezidenta České republiky Václava Klause. Tomu nechť se věnují jiní, mně ta jeho "desetiminutovka" za to nestojí. Nemohu se ale smířit s prezidentovým zneužitím obsahu a posláním básně Viktora Dyka Země mluví, a to více méně věrně i v duchu těch, kteří tady vládli už v minulosti!

Je naprosto scestné interpretovat verše, vzniklé počátkem roku 1917, jako odsudek jakékoli emigrace. Vždyť básník jimi tehdy naléhavě apeloval na české poslance nově svolaného říšského sněmu rakousko-uherské monarchie, aby nezapomínali na své češství, na svou odpovědnost vůči vlasti a národu. V té době totiž nebezpečně sílily zbabělé tendence řešit naši národní otázku v rámci mona rchistického uspořádání.

Jelikož se tehdejší situace v mnohém podobala té dnešní, nepovažuji za vhodné, aby se tímto básníkem a jeho verši oháněl člověk, který je hlavním strůjcem naší katastrofické současnosti. Člověk, který mj. podepsal i Lisabonskou smlouvu, přestože s ní -- jak říkal -- nesouhlasil, a který je zřejmě připraven podepsat také její připravované změny. Člověk, který místo aby dávno odstoupil ze svého úřadu, zmáhá se na pouhé oportunní remcání.

Předkládám zde Dykovu báseň celou, většina čtenářů ji takhle bude číst asi poprvé. Prosím, aby ji četli bedlivě; poněkud retardovaní čeští politici (ti domácí a europarlamentní) potom několikrát po sobě, prostě tolikrát, až jí porozumí. Je v ní totiž opravdu mnoho cenného, co se vztahuje k dnešku. I když úplně jinak, než jak si vykládá pan prezident Klaus.


Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jíst ti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
kterou čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín.
Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvih jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zaznělo tu:
Vezmi si své!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne: Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas sémě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistála.

Neoslyš slova varující:
neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat,
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?
Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?
Jak mohl jsi kletý čin provést vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš.

Závěrem ještě poznamenávám, že Viktor Dyk svou báseň "Země mluví", zařadil do sbírky Okno, tištěné poprvé v roce 1921. A napadá mne také: znáte Dykovu básnickou knihu Pan poslanec, vydanou téhož roku? Myslím, že v nynějším společenském prostředí nastal čas obrátit znovu pozornost k tvorbě českých básníků. Přinejmenším pro tu jeho občanskou část, nevzdávající se usilovat o příznivější budoucnost!

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.12. 2010