Práce přistěhovalkyní v kanadských domácnostech má dlouhou tradici

29. 12. 2010 / Miloš Kaláb

Na podzim jsem jednoho dnes dostal e-mail, jímž se na mě obracela starší paní v České republice se žádostí, zdali bych jí pomohl najít krajany, kteří hledají hospodyni. Hodlala vycestovat do zahraničí, aby si vydělala peníze, jichž měla vinou rodinné situace nedostatek. Přestože nepatřím k sociální skupině, která ve stáří najímá hospodyni, žádostí jsem se zabýval. Zjistil jsem, že situace není tak snadná, jak si to ta paní představovala, i kdyby našla v Kanadě starší dvojici českého původu, která by o hospodyni uvažovala.

Občas se v českých sdělovacích prostředcích objevuje otázka, zdali mají Češi nějaký svůj národní charakter. Odpovědi jsou nejrůznějšího druhu od té, že v každém národě jsou nejrůznější povahy, a tedy není možné určit, zdali český národ má nějaký specifický charakter až po tu, že pochopitelně svůj národní charakter má podobně jako jiné národy. Píši o tom proto, že jsem se hned po příchodu do Kanady v r. 1966 dozvěděl od místních kolegů, že se přistěhovalci z jednotlivých zemí chovají podobně, třeba co se týká jejich vzájemné soudržnosti. Italové, Portugalci, Poláci a Číňani mi byli dáváni jako příklady lidí, kteří rádi žijí pospolu a tedy vytvářejí italská, portugalská či polská "sousedství" až celé čtvrtě, v Ottawě třeba Little Italy a Chinatown. Na rozdíl od nich se od svých krajanů vzdalují třeba Holanďani. Netouží po tom mít své krajany v bezprostřední blízkosti. O Němcích se říkalo, že zejména ženy trpívaly steskem po domově a tedy je manželé po letech posílali na delší návštěvu do staré vlasti a měli jistotu, že tím se manželky ze stesku vyléčily, když viděly, že si v Kanadě svou starou vlast idealizovaly a ono to bylo ve skutečnosti jinak. Po čase jsem poznal, že Češi patří spíš k lidem, jako jsou Holanďani, než Poláci. Několik roků jsem pracoval s Kanaďankou, která se provdala za Poláka a ta s nelibostí nesla poznání, že se její manžel radil s polským okolím, zdali jí smí povolit, aby studovala dálkově na univerzitě. Situací, kdy se radil se svými krajany o tom, jak dirigovat svou rodinu, byla celá řada.

Co se lékařů a zubařů týkalo, snad všichni jsme dávali přednost krajanům, protože jsme jim mohli snadněji vysvětlit, co nás trápilo a také proto, že byli skutečně svědomití a vážili si toho, že jsme byli jejich pacienty. Dostat se ke kanadskému zubaři znamenalo, že se převrtávaly všechny plomby ačkoliv k tomu nebyl jediný rozumný důvod kromě toho, že se jednalo o peníze. K výměně našich pečovatelů začalo docházet v době, kdy oni odcházeli na odpočinek, takže každý máme své zkušenosti a vzpomínáme s vděčností na tyto krajany. Totéž se ale nedá říci o jiných profesích, například o advokátech.

Neznáme ve svém okolí žádného přistěhovalce z Československa, který by se v krátké době nenaučil dobře anglicky a případně i francouzsky. Tedy se nedá očekávat, že by starší manželé českého původu hledali právě starší paní z České republiky, aby jim vedla domácnost. Jakou kvalifikaci ta paní má? Vždyť i ke krátkodobému večernímu hlídaní děti je nutné mít osvědčení o způsobilosti ochránit děti, kdyby jim zaskočilo při jídle nebo kdyby došlo k požáru, což se zde opravdu stává. Dovedla by jednat čerstvá česká hospodyně penzijního věku ve zdejším prostředí tak, aby uspokojila své zaměstnavatele? Domluvila by se dobře anglicky? Neměli by její zaměstnavatelé obavy, že ona sama bude brzy potřebovat zdravotní péči? Dokáže vykonávat to, co sem přicházejí vykonávat mladé ženy z jiných zemí, zejména z Filipín a z karibské oblasti? Jak dlouho by ve svém věku hodlala pracovat?

Vzpomněl jsem si na ni opět v těchto dnech, kdy ženy z karibské oblasti slaví v Ottawě svátek Kwanzaa. Čestnými hosty tohoto festivalu je zvláštní skupina starých žen, z nichž je mnohým 80 roků i více. Do Ottawy přišly jako mladé dívky - chůvy a hospodyně - které si najímali příslušníci střední a vyšší vrstvy. Přicházely do Kanady ve vlnách a tím zvětšovaly menšinu černých občanů, která se původně skládala ze členů dvou rodin. Při sčítání lidu v r. 2006 se k této menšině v Ottawě hlásilo více než 19 tisíc občanů karibského původu, v tom 6200 občanů z Jamajky.

Paní Joanne Robinsonová se zabývá historií domácích pomocnic jako hospodyní a chův, které přišly ze zahraničí, aby všem těm ženám ukázala, že nejsou zapomenuty. Přišly sem jako předvoj, aby vydělaly peníze, které by jim pomohly dostat do Kanady ostatní rodinné příslušníky. "Udělaly toho ale víc než jen to", řekla paní Robinsonová. "Otevřely dveře pro ostatní spoluobčany, protože později už sem začali přicházet i studenti a ti vystudovali na lékaře i právníky a jiné profese, které jsou dnes všechny mezi karibskými občany v Kanadě zastoupeny.

Paní Robinsonová je členkou nevýdělečné organizace Jaku Konbit, jejímž cílem je šířit vědomí o černé kultuře a historii v Kanadě. Kwanzaa je 7-denní festival, který se poprvé slavil v šedesátých letech minulého století na počest afro-americké kultury. Následuje ihned po Vánocích - od 26. prosince do 1. ledna. Paní Florence Sinclair Robinsonová, matka Joanny, přišla do Kanady v r. 1956 jakožto jedna z prvních žen z Jamajky v reakci na nábor federální vlády. Paní Daisy Gordonová přišla ve druhé vlně ještě téhož roku.

Paní Gordonová se vyučila na Jamajce jako chůva a kuchařka a potom pracovala pro americké diplomaty na Jamajce. Práce bylo ale málo a ona měla na starosti ještě péči o své rodiče. Když se doslechla o tom, že kanadská vláda hledala pracovníky do domácností, nerozmýšlela se dlouho. Jaké byly pracovní podmínky? Pracovat po dobu jednoho roku pro jednu rodinu a potom měla být volná najít si práci v libovolném oboru. "Neměla jsem nejmenší představu, do čeho jsem se pouštěla", řekla paní Gordonová, které je nyní 85 roků. "Jediný sníh, který jsme znali, se dělal z bavlny a tou jsme zdobili svoje domky". V letadle, jímž přiletěla v říjnu 1956, bylo dalších 100 jamajských žen určených do Montrealu, Ottawy a Toronta. Když přistálo letadlo v Montrealu, paní Gordonová se zhrozila všech těch "mrtvých" stromů. Divila se, kam se podělo jejich listí. "To jsem se dostala do prapodivného místa", říkala si v duchu a další "mrtvé" stromy bez listí viděla v Ottawě. Po čase nastala další hrůza, když z nebe začalo padat cosi bílého a studeného a paní Gordonová se bála, jak se v tom bude chodit. Jenže viděla děti, které se v tom studeném bílém válely a koulovaly a tak zjistila, že se ve sněhu chodit dá.

Paní Gordonovou najal ministr federální vlády pan Jean Lesage. Jeho manželku oslovovala "Paní Lesagová" a díky internetové encyklopedii se ví, že to byla paní Corinne Lagardová. Paní Gordonová měla na starosti domácnost, jejímiž členy byli školáci a malé dítě. Měla svůj vlastní pokoj a jedla s rodinou u jednoho stolu. Dnes si pochvaluje, že neměla nejmenší problémy, kdežto některé její známé z Jamajky nebyly tak šťastné.

Všechny hospodyně z Jamajky byly varovány, aby byly opatrné s tím, co vaří, protože se předpokládalo, že zaměstnavatelé mají jiné chutě než na kořeněná jamajská jídla. Mnohé hospodyně ale zjistily, že jejich kanadští muži byli na neznámá jídla zvědaví a když ochutnali, žádali víc.

Ve čtvrtek měly hospodyně volné večery. Tehdy se scházely v budově YMCA ve vnitřním městě nebo v suterénu jedné ze dvou jamajských rodin, Brownových nebo Crosbyů. Na ulicích někdy po těchto ženách házeli lidé sněhovými koulemi a častovali je nepěknými jmény, což prý jim nevadilo, protože pracovaly pro lidi, kteří se k nim chovali pěkně.

Když se rodina ministra Lesage vrátila do Quebeku, kde se pan Lesage stal premiérem v r. 1960 a nakonec "otcem" Tiché revoluce, paní Gordonová zůstala v Ottawě. Vycvičila se na zdravotní pečovatelku a v tomto oboru pracovala až přes dobu, kdy ostatní lidé odcházeli na odpočinek.

Při ceremoniálu na festivalu Kwanzaa zapálila paní Gordonová a další průkopnice svíčku na památku svého kroku: "Přišly jsme, přežily jsme počasí i všechno ostatní a samy jsme se zlepšily tím, že jsme se neustále učily novým věcem. Všechny jsme předpokládaly, že budeme pracovat proto, abychom vydělaly peníze a potom se vrátily domů, nejspíš po odchodu na odpočinek. Některé to udělaly, ale pro většinu z nás se tato země stala novým domovem". Jedna ze slavností festivalu Kwanzaa se konala v pondělí 27. prosince v sále "Ukrajinské ortodoxní katedrály" v Ottawě.

Ženy z Jamajky jsou jen malou částí pomocnic v kanadských rodinách. Jsou zde ženy i z jiných zemí karibské oblasti a také z Filipín. O této situaci jsem přinesl zprávu proto, abych upozornil české ženy, které by měly o tuto práci zájem, že by se zde setkaly s konkurencí, která se na tento obor specializuje již dlouhé roky. Uchazečky o tuto práci se ovšem zaměřují na určitou vrstvu dostatečně bohatých lidí. Většina domácností využívá nejrůznějších strojů a přístrojů nebo si najímá občasnou výpomoc. Práci hospodyní, které žijí v rodinách svých zaměstnavatelů, nám připomenuly zprávy o festivalu Kwanzaa.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 29.12. 2010