Proč pravda neosvobozuje

17. 12. 2010 / Karel Dolejší

Snaha oslabeného amerického prezidenta protlačit Senátem smlouvu o kontrole strategického zbrojení se blíží k uzavření smyčky. Na počátku snah zbavit se Bushova zpackaného protiraketového systému GBI stály takřka otevřené odborné studie. Nakonec ale nikdo neměl odvahu veřejně vyslovit pravdu, že systém má v zásadě cenu šrotu. Hovořilo se o nedostatku financí a potřebě prioritizovat jednotlivé programy. Když se volební štěstí od Obamy odvrátilo, předchozí nedůslednost se mu vrací: Opozice ho obviňuje, že neúspěchy systému GBI zavinil, když Pentagonu sebral peníze. Operuje opět s fikcí, že systém je v pořádku, jen je třeba investovat další miliardy. A samozřejmě, také budovat protiraketovou obranu bez ohledu na smlouvy...

Mnozí si myslí, že špičkoví politici jsou lidmi neobyčejně mocnými, že jim privilegia umožňují dělat spoustu věcí, jež jsou obyčejnému smrtelníku odepřeny. Není to ale tak docela pravda: Prezident USA, stále ještě (?) papírově nejsilnější muž planety, si nemůže dovolit říci pravdu o zpackaném zbrojařském projektu, a jeho lži se mu po dvou letech vrací na hlavu jako bumerang. V zásadě totéž platí i o dalších problémech, jako je globální změna klimatu nebo ropný zlom.

A samozřejmě, že mnozí jiní o zmíněných věcech hovoří daleko přesněji než americký prezident. Na rozdíl od WikiLeaks je nikdo nepronásleduje, i když jejich sdělení jsou nepříjemná.

Marshall McLuhan napsal, že médium samo je nejdůležitější zprávou -- ne nějaká jednotlivá informace, kterou přineslo. Stejně tak v případě WikiLeaks je nejdůležitější zprávou prolomení ochrany amerických informačních systémů. Kvůli pár diplomatickým drbům by hon na Juliana Assangeho nikdo nepořádal.

Vytisknout