Berlusconiho parlamentní bunga bunga

16. 12. 2010 / Josef Brož

Takový je konečný výsledek ve prospěch muže, jemuž se přezdívá obecně il Cavaliere (rytíř). Frakce, kterou vede v parlamentu právě Fini, Budoucnost a svoboda Itálie (Futuro e Libertà per l'Italia) na poslední chvíli zkolabovala. Přesto je pozice nynějšího premiéra oslabena jako nikdy předtím. Oslabenou pozici ve vlastních řadách se snažil Berlusconi již před úterním hlasováním posílit o nabídku směrem k centristům a křesťanským demokratům.

Římské Náměstí lidu (Pizza del Popolo) před parlamentem připomínalo doslova bojiště, ZDE , zde: ZDE Dav házel kameny proti parlamentu, ozývaly se výbuchy, několik automobilů vzplanulo, policie musela zasahovat slzným plynem, zadrženo bylo na 40 lidí.

Klíčovými poslanci, s nimiž Fini počítal, a kteří de facto rozhodli důvěru ve prospěch stávající vlády, jsou: Maria Grazia Siliquiniová, ZDE Silvano Moffa, ZDEa Catia Polidoriová, ZDE. Jejich rozhodnutí provázejí dohady o korupci a nátlaku, kterém u byli vystaveni.

Jaké jsou ale příčiny této dlouhotrvající krize důvěry vůči vládě? Na čem je založena moc muže, který si mění zákony podle sebe a na svoji ochranu? Co to má vlastně společného s demokracií?

Mnozí komentátoři a politologové se povětšinou snaží nabídnout představu, že italský politický systém je prohnilý seshora dolů a nabízejí výklady, které kombinují tradiční úvahy o systému "amorálního familiarismu" (Edward Banfield, Gianfranco Pasquino) s personalizací televizního manipulujícího mogula (Alexander Stille, zejména: ZDE) s úzkými vazbami na mafii. Francouzský filozof Pierre Musso skládá "mystérium Berlusconi" do tří komponentů: politického, symbolického a technického aspektu.

Nejen on, nutno říci, vykládá Berlusconiho styl jako kombinaci manažerismu (stát jako firma) a PR, kde politika není vyjádřením obecné vůle lidu, ale pouze a jedině marketing (talk-show a telerealita: "Co není v televizi jako kdyby nebylo!"). Na úrovni politické je to navíc obrovská schopnost spojovat a netříštit síly. Což je obvykle vytýkáno jako nedostatek levici (Stille i Pasquino). Bývalý premiér Romano Prodi ale hned dvakrát předvedl (1996, 2005 -- pod názvy Olivovník a Unie), že to možné je i na levici a politickém středu.

Italský politický systém ale rozhodně netrpí necitlivostí k odstínům politických názorů, což je vyjádřeno až neuvěřitelným počtem různorodých aliancí. Komunikace je také silnou stránkou, neřku-li vybranou (skoro bych řekl až přecitlivělostí) k osobním rétorským kvalitám mnohých. Brutalita systému, který je v této zemi výrazným způsobem rozložen mezi průmyslový a separatistický Sever a stále velmi rurální Jih, je ale už speciální kapitola.

Studená válka dala v Itálii vyrůst systému, v němž se velkou měrou dokázali spojit křesťané i socialisté (dokonce i komunisté, mementem mori ale bylo zavraždění Aldo Mora); daní za to byla silná prorostlost systému, na který zaútočil počátkem 90. let právě Berlusconi (o jeho vazbách na socialistického monarchu Bettina Craxiho ale panují až legendární příběhy).

O osobnostních úchylkách premiéra Silvia Berlusconiho už bylo také napsáno mnoho i v našem tisku: proto nepřekvapí, že titulek "bunga-bunga" najdete v souvislosti s Berlusconim pouze v bulvárním tisku, zde: ZDE zde: ZDE zde: ZDE zde: ZDE

Vytisknout