Důsledky WikiLeaks: Skleróza moci a posedlost utajováním?

8. 12. 2010 / Karel Dolejší

Daniel W. Drezner je profesorem mezinárodní politiky na Fletcher School of Law and Diplomacy při Tufts University. Patří tedy do skupiny těch, jejichž profesní kvalifikace je akty jako zveřejnění utajované diplomatické korespondence potenciálně redefinována. Akademici jsou často nedůtkliví k laikům zasahujícím do jejich výzkumného pole, a proto je třeba při četbě Dreznerovy analýzy nazvané příznačně Why WikiLeaks Is Bad for Scholars zachovat jistou opatrnost; ale to neznamená, že předloženou argumentaci a priori zavrhneme a nebudeme se jí vůbec zabývat.

Podle Dreznera vytváří aféra WikiLeaks zkreslený obraz mezinárodní politiky. Tím autor ovšem nechce říci, že mezinárodní vztahy jsou ve skutečnosti selanka, ale že jsou strukturovány jinak a s jinými důrazy, než jak to na první pohled vypadá z nedávno publikovaných dokumentů. Navzdory populárnímu přesvědčení fakta sama o sobě postrádají význam - rozhodující je interpretační perspektiva, do niž jsou zasazena.

Webová stránka WikiLeaks zveřejnila americkou diplomatickou korespondenci za posledních pět let, kterou vedli zaměstnanci amerického State Departmentu, neboli česky ministerstva zahraničí. To ale není zdaleka jediná instituce v USA, která formuluje zahraniční politiku, a není nutně ani nejdůležitější. Prezidentská Národní bezpečnostní rada (National Security Council, NSC) a ministerstvo obrany jsou zde rovněž důležitými hráči. Někdy - a o tom Drezner ve svém poměrně stručném článku ani nehovoří - dokonce procházejí vztahy zmíněných institucí procesem redefinování vzájemných mocenských poměrů. K tomu například došlo právě po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu, když prezident cíleně posílil NSC na úkor ministerstva řízeného někdejší stranickou rivalkou Hillary Clintonovou, takže v řadě záležitostí hrál State Department ve skutečnosti druhé housle a při výkonu funkce pošťáka názory jeho zaměstnanců praktickou politiku ovlivňovaly minimálně či dokonce vůbec ne. To se ovšem z balíku dokumentů zveřejněných WikiLeaks nedozvíme. V zájmu PR serveru není stavět publikované informace do patřičné perspektivy, ale naopak význam zveřejněných dokumentů přehánět - jako tomu bylo jednoznačně v případě série afghánských záznamů, jež po faktické stránce přinesly jen minimum toho, co by už nebylo z minulosti známo.

Druhý příklad chybné interpretační perspektivy, jehož si Drezner všímá, je tvrzení, že Čína je připravena opustit KLDR a souhlasit se sjednocením Korejského poloostrova. Podle Dreznera jde o informaci z druhé nebo třetí ruky zprostředkovanou jihokorejskou stranou, a praktické kroky podnikané Číňany vypovídají o něčem jiném. ČLR je možná připravena souhlasit se změnami v Koreji, ale nikoliv v příštích šesti měsících nebo v příštím roce. Kdo by tedy informace WikiLeaks vzal vážně a založil na nich rozhodování o dalších praktických krocích vůči režimu v Pchjongjangu, mohl by vyvolat vážnou mezinárodní krizi.

Ve hře je zde i to, co se u věcí tak relativně primitivních jako výzkumy veřejného mínění nazývá "reprezentativitou vzorku". A tu lze u materiálů zveřejněných WikiLeaks posoudit pouze nepřímo: Lze o nich říci, že jsou z hlediska formování a skutečné podoby americké zahraniční politiky značně nereprezentativní a neúplné, a že k tomu co v nich chybí se díky reakcím vyprovokovaným WikiLeaks už pravděpodobně nikdy nedostaneme (viz níže). Reprezentují patrně velmi dobře jen politickou kulturu v americkém diplomatickém sboru. Otázka správného výkladu "surových dat" je zde tedy dosti ošidná, protože na nereprezentativním vzorku nelze založit žádnou "správnou" interpretaci. Autoři jako Drezner budou ovšem nyní oponentům vcelku marně namítat, že NSC a Pentagon měly na tu a tu věc takový a takový názor, což je důležitější než názor toho a toho diplomata. Oponent však bude mávat proslavenými interaktivními dokumenty - a Drezner pak nebude mít v ruce nic než titul profesora mezinárodních vztahů, který věru interaktivitou zrovna neoplývá. A co myslíte, že je v dnešní době účinnější?

Nakonec je tu ještě jiná záležitost než interpretační perspektiva a reprezentativita. Jde o to, jaké praktické důsledky bude zveřejnění tajných dokumentů vlastně mít. Někteří se domnívají, že to povede k posílení transparentnosti mezinárodní politiky. Myslí si to i sám Julian Assange, který to dal několikrát zcela zřetelně najevo. Drezner má však o takovém scénáři budoucích událostí vážné pochybnosti a Assangeovo vidění situace označuje za extrémně zaslepené. Vlády na takovéto události ve skutečnosti neodpovídají tím, že rezignují a smíří se s osudem. Americké ministerstvo zahraničí odpoví na aféru "Cablegate" omezením šíření informací, nikoliv vyšší transparentností. Bude informace a přístup k nim daleko přísněji škatulkovat podle jednotlivých oddělení, aby už žádný Bradley Manning nemohl stáhnout data z několika různých organizací současně. Více zpráv bude zašifrovaných, zmenší se počet lidí, kteří k nim budou mít přístup, a veřejnost se k nim dostane později než dosud, kdy fungoval relativně mírný režim odtajňování. Daleko méně než dosud toho bude vůbec napsáno a důraz bude položen na komunikaci telefonem. A ve výsledku se veřejnost, hackeři a dokonce i politologové dozvědí mnohem méně než dnes, domnívá se Drezner.

Můžeme zde k analýze amerického politologa doplnit, že to, co se Assange pokouší aplikovat, je jakýsi inženýrský přístup k moci: Vychází z předem zpracovaného technického projektu, v němž akt směřující k ovlivnění jediné komponenty mocenského mechanismu způsobí změnu jediné vlastnosti celé struktury, a tím se věci prakticky uzavřou: Moc začne fungovat transparentně. S takovým přístupem lze však kontrastovat i úplně jiné metafory. Například metaforu šachové hry, v níž se hráč nacházející se v defenzívě opíjí jediným exemplárně úspěšným obranným tahem, a protože si z něj udělal oporu veškerého zbylého vlastního sebevědomí, nechce už vidět skutečné možnosti reakce protistrany po patnácti minutách slávy.

Nebo bychom si mohli jinou metaforu vypůjčit z biologie. Assange by pak byl genetickým inženýrem, který jedinou předem vyprojektovanou transformací genu moci hodlá změnit jedinou její vlastnost. Jako většina genetických inženýrů ve svém projektu opomněl jev zvaný pleiotropie - situaci, kdy jednotlivý gen neovlivňuje jen jeden jediný, ale hned celou širokou řadu fenotypových projevů. Které všechny to jsou se při projektech tohoto typu pozná teprve ve finálním stádiu jejich realizace...

Nehledě na varování vznesená Dreznerem se však domnívám, že v jednom ohledu je druhá aféra WikiLeaks přece jen velmi užitečná: Mnozí "demokraté" hystericky křičící, že moc přece musí mít nezpochybnitelné právo utajovat, se odkopali tak jako nikdy předtím, a už je teď nikdo soudný nemůže brát vážně.

Pokud má Drezner pravdu - a já se obávám, že vidí situaci opravdu realisticky - vzniká ještě navíc otázka, jestli lze v současném společenském systému uvažovat o nějakých parciálních reformách. Realizace Dreznerova scénáře sklerózy moci a posedlosti utajováním by mohla znamenat, že pokusy měnit genom moci jsou v zásadě pochybené a daleko větší smysl by mohlo mít například cílené obcházení celých stávajících mocenských struktur, jež jsou prostě pro další evoluci již nevhodné...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 8.12. 2010