Mýtus nových tváří v politice

6. 12. 2010 / Stanislav A. Hošek

Při sebelepší snaze nenalézám argumenty pro přesvědčení, že noví politici jakkoliv změní současný politický systém v naší zemi. A absolutně nechápu, že se zmíněné přesvědčení může změnit v tak uhlířskou víru, že jeho nositele vyžene doslova na barikády, jako tomu bylo v den ustavování vedení magistrátu v Praze. Zastupitelská demokracie v ČR už svým vznikem a především dalším vývojem v celém polistopadovém období, totiž k takové víře nedává podle mého vědomí příliš mnoho důvodů.

Vždyť i její počátky v původních zemích vedly některé odborníky k názoru, že slovní spojení zastupitelská demokracie (ZD) je protimluvem. Na politický prostor v naší současnosti se nelze přece laicky dívat přes prizma lidové moudrost vyjádřené příslovím nová metla dobře mete, protože ten bonmot neříká nic o tom, v čí prospěch metla mete. Při sledování chování angažujících se osob v současném politickém prostoru ČR, se spíše přikláním k radě získané životní zkušeností jednoho šlechtického majitele dolů na Ostravsku, který již za císaře pána prohlásil, že své ředitele nemění, jelikož ti staří si již nakradli a noví by si teprve museli nakrást. Pokusím se v dalším textu hledat důvody, které způsobují stále početnější nespokojenost s ZD v ČR. Omlouvám se předem za zdlouhavost textu, protože i ve snaze o krátkost, jsem se mohl zmínit jen o některých rysech našeho politické systému a ještě si nejsem při tom jist, že jde o všechny nejvýznamnější.

Základní charakteristika vývoje polistopadového politického prostoru

Z pseudorevolučního nadšení v prvých polistopadových týdnech a měsících vzniklo poměrně široké, opravdu zdola vznikající a proto vysoce demokratické, všelidové a především politické hnutí. Bohužel v něm nebylo příliš ujasněných idejí o dalším postupu. To přivodilo nejen poměrně rychlé ochlazování nadšení většiny živelně zaktivizovaných jednotlivců, ale především vygenerovalo z širokého, ideově beztvarého, moderně řečeno baumanovsky "tekutého" hnutí, několik politických stran. Jejich zrod se ale v jednom bodě zásadně lišil od přirozené tvorby politických subjektů v dobách vznikání měšťanských demokracií.

Po listopadu totiž už nevznikaly strany masové, tedy s členskou základnou prakticky v každé obci a s celkovým počtem členů až v milionech, kteří by mimo jiné z příspěvků "uživili" nutný aparát. Nevznikaly ale ani strany čistě volební, s poměrně širokou základnou věrných voličů a velmi početnou vrstvou "předvolebních funkcionářů", čili občanů aktivně se angažujících v propagandě "své" strany, alespoň v předvolebním období. Obecně se dá říci, že se strany staly sdružením lidí, majících zájem angažovat se v politickém prostoru, většinou dokonce profesně.

Od samého počátku se proto v obcích, okresech, krajích, ba i v centru politického prostoru začali v politických stranách sdružovat především, ne-li dokonce jenom, lidé "zvláštního ražení". Tak totiž tuto sociální skupinu označovali už vůdci KSČ v dobách své nadvlády. I oni totiž věděli, že v každém politickém prostoru se vždy vygeneruje poměrně sociologicky stejnorodá skupina lidí ochotných, až chtivých, angažovat se v politice profesionálně, jelikož se chtějí, zkráceně řečeno, podílet na moci. Po listopadu 1989 se dokonce nechtěně povedlo tuto skupinku rozdělit minimálně na dvě základní podmnožiny. Bylo totiž zakázáno zatahovat politiku do průmyslových podniků a dalších hospodářských institucí. To způsobilo, že se podnikatelsky ambiciózním občanům vytvořily vhodné podmínky, aby své touhy po vlivu, moci až nadvládě, uplatnili přímo v ekonomice.

Negativní dědictví v celém občanském prostoru

V každém veřejném prostoru je vedle občanů se zájmem věnovat se profesně politice, ještě další a mnohem početnější skupina, snažící se "amatérsky" leč odborně, angažovat v široké škále různých veřejných aktivit, od charity až třeba po snahu kontrolovat činnost profesionálních politiků.

Komunističtí vládci, především pak za normalizace následující po významném vzepětí občanské společnosti, byli nuceni ovládnout celý prostor občanských aktivit. K tomu potřebovali, dnešním jazykem řečeno, "obslužnou elitu". V tehdejším jazyce tedy jakousi elitu z příslušníků "pracující inteligence", která se chtěla společensky angažovat. Vrstva politických profesionálů je obdařila vedoucími posty v hospodářství, kultuře, tisku, ale také výhodným postavením v administrativě země. Získala si je drobnými privilegii. Vedle toho vedení KSČ institucializovalo všechny organizace občanské angažovanosti, od sportu, tvůrčích aktivit, trávení volného času, ba dokonce i odborů až po semipolitické organizace, jako byl kupříkladu Svaz Československo sovětského přátelství. I vedení těchto organizací tehdejší systém korumpoval drobnými výhodami, třeba přednostními cestami do zahraničí. Velká většina takto aktivních lidí měla eminentní zájem najít své uplatnění i ve vznikajícím polistopadovém společenském systému a proto se na jeho tvorbě rovněž podílela, minimálně s cílem uchovat si své postavení ve společnosti a možná s vírou získání nových privilegií.

Druhým velkým negativním dědictvím po nadvládě KSČ byla skupina ambiciózních občanů, která byla komunistickou mocí potlačována. Ta byla od samého počátku rozdělena na totální opozici vůči všemu socialistickému, nadtož komunistickému a na opozici spíše pouze protinormalizační. Všem těmto lidem se listopadem 1989 otevřela šance angažování nejen v celém spektru občanských aktivit, ale dokonce, ne-li především, v samotném prostoru profesionální politiky, do kterého právě oni přinesli specifické, já osobně tvrdím, až revanšistické, prvky.

Na tomto místě musím přece jenom připomenout, že na počátku polistopadového období ještě existovaly dvě politické strany masového charakteru. Ta první ale byla celým zbývajícím politickým spektrem od počátku ignorována, až potlačována, takže fakticky nebyla schopna participovat plnohodnotně na tvorbě nového systému. Druhá svou přelétavou až příživnickou pozicí postupně ztrácela glanc.

Přirozený vznik mafiánských praktik

Politické strany s nepočetnou členskou základnou, v euforii změn živelně vzniklá skupina občanů toužících po moci, po dvě generace utlumená občanská aktivita zdola a existence vrstvy toužící po politické, ekonomické a společenské revanši, to jsou v mých očích čtyři podstatné prvky určující vývoj polistopadového politického režimu. Zdaleka nejsou jedinými, ale podle mého soudu dostatečnými, aby zásadním způsobem deformovaly ZD od samého jejího vznikání. Spolupůsobením zmíněných vlivů se doslova vygenerovala velmi konkrétní sociálně-politické situace, která byla živnou půdou dalších a dalších deformací, takže nakonec celkové podmínky uskutečňování ZD v ČR, ji změnily z demokratického systému minimálně na autoritativní s některými, až diktátorskými rysy. Připomenu na tomto místě kupříkladu jen chování současné vládní koalice při prosazování zákonů obsluhujících rozpočet na rok 2011.

Nepočetné politické strany měly v obcích tak málo členů, že s nimi nebyly schopné obsadit ani kandidátky do obecních voleb, takže na ně umísťovaly v regionu známé osoby, personálně propojené s členy vedení stran. Nejinak na tom byly dokonce mnohé strany i ve volebních okrscích při volbách do parlamentu. Malý počet členů v prvé řadě vytvářel ideální šanci pro různé manipulace vlivnějších členů při tvorbě kandidátek na všech úrovních. Ale především nutil vedoucí osoby stran, aby kolem sebe shromažďovaly loajální až doslova věrné lidi pro případ získání předních veřejných funkcí. Tím se logicky konstituovaly ve stranách klany, ba až klientelistické skupiny, především pak kolem dočasného vůdce, který se v každé politické straně bezděčně stal logickým výsledkem takovéto vnitrostranické "demokracie". Tak se postupně ustavovaly klientelistické vazby v celém politickém prostoru a ty začaly žít svým autonomním způsobem. V pudu sebezáchovy svých pozic se politici napojovali na vzpomínanou druhou skupinu polistopadových mocných, kteří ovládli hospodářský prostor. Vlivné osoby z obou skupin byly stále více propojovány pupeční šňůrou korupce, především na lince sponzoring stran -- zakázky veřejného sektoru. Vznikající korupční prostor se doslova evolučně zesiloval tím, že vrstva profesionálních politiků nedovolila regulaci lobbingu. Malý počet členů ve stranách a rychlost přebírání moci navíc nedávalo rovněž žádnou šanci odhalovat osoby společensky deviantní.

Živelný a především rychlý vznik politických stran zkoncentroval do malých skupin v obcích ale i na centrální úrovni občany, kteří se sami přihlásili o podíl na moci a kteří měli zájem o vliv, rozhodování, ba dokonce nadvládu. Občané postižení minulým režimem měli navíc gloriolu, která jim automaticky zajišťovala v této skupině přednostní postavení. Výsledkem bylo, že v prvotních mocenských skupinách byla vysoká koncentrace společenských deviantů, od revanšistů toužících po pomstě, přes chorobně ambiciózní osoby až po potenciální zneuživatele veřejných funkcí, jako kupříkladu notorické korupčníky. Mezi první mocenskou elitou tedy mnozí, ne-li rozhodující většina, neměli zájem sloužit společnosti, ale šli pouze za prosazením svého soukromého zájmu. Nepočetný stranický aktiv stačil sotva ke svému fungování, takže nebyl v následném období schopen se těchto osob zbavovat. Postupem času si tato vrstva vytvořila dokonce celý systém, který povýšila na právo. Osobně ho někdy nazývám "revolučním právem".

Pochybný právní řád

Pod rouškou likvidace minulé totalitní moci noví mocní dokonce uzákonili nejenom revanš politickou, čili prohlášení minulé moci za zločinnou, ale i ekonomickou ve formě restitucí a privatizací. Těmito kroky zahájily konstituování své nadvlády dokonce do formy právního řádu. Následně svou nadvládu neustále posilovali dalšími a dalšími zákony. V prvé řadě si zajistili takový volební systém, který by jim vytvářel vysoké šance na udržení živelně získaných pozic. Hned nato si uzákonili svá privilegia. Především pak právo rozhodovat o svých odměnách, včetně odstupného, nemocenských dávek a dalších náhrad. Nová zákonodárná moc se povýšila na jediné oprávněné zástupce veřejného zájmu v různých firmách veřejného sektoru, veřejnoprávních institucí a dalších organizacích, samozřejmě za vysokou úplatu. Usurpovala si dokonce právo na uzákonění pravidel existence svých stran, od financování po postavení v soutěži o moc. Především ale svou pozici nová moc povýšila na jedině možnou formu politického systému ZD. Což se jim povedlo především v Ústavě, kterou všemu obyvatelstvu nadiktovali v jakési zdánlivé časové tísni při rozpadu federace. Ústava každého státu je vždycky definicí konkrétní demokracie v daném prostoru. Ta naše, novodobá "oktrojírka", definovala ZD v ČR naprosto bez vlivu občanské společnosti. Poměrně zakrytě vyloučila z celého politického systému jakýkoliv zásah občanů do politického prostoru, vyjma období voleb. Takže celou ZD zredukovala na voličskou demokracii. Uvážím-li že volební zákony si zmíněná vrstva profesionálních politiků, reprezentovaných nejvyšší třídou -- ústavními činiteli -- schvaluje podle svých potřeb, je systém její nadvlády prakticky ústavně nezměnitelný. Vytvořený systém završilo uzákonění instituce Ústavního soudu. Již z jeho zákona je vydávána za neomylnou v celé oblasti svého působení. Většinou své historie pak dokázala, že není především institucí dohledu nad ústavností, která se pouze zpolitizovala, jak tvrdí její současný předseda, ale že je nejvyšší politickou institucí, která se zideologizovala. Takže celému právnímu řádu, který si vrstva nových mocných vytvořila a i dále tvoří podle svých potřeb, zájmů a idejí, dodává punc práva.

V polistopadovém období tak nová moc zneužila čtyřicetiletí utlumení činnosti občanské společnosti k formování systému své nadvlády nejvíce tím, že po celých dvacet let nedovolila ani formální projev vůle veřejnosti. Jediný plebiscit, který zorganizovala, se fakticky vůbec netýkal její moci, ale byl zorganizován vědomě a záměrně, protože jí poskytoval šanci, i když mizivou, k lidovému odmítnutí omezování nadvlády EU, čímž by se pouze upevnila nadvláda domácí.

Vznikl tak právní řád politického systému, který je již velice vzdálený právním systémům v dlouhodobě fungujících ZD.

Závěrečné věty.

Po listopadu 1989 "ležela moc na ulici". Zvedli ji lidé vygenerovaní živelně. Od té chvíle se neustále už jenom snažili udržet si své pozice a prohlubovat získaná privilegia. Byli si dobře vědomi, jak ke své moci přišli a tak v prvé řadě dělali všechno proto, aby nedovolili hlasům ulice zasahovat do posvátné sféry "vyvolených" zastupitelů. Měli víc jak dvacet let na to, aby ZD zformovali minimálně podle svých představ a dokonce ideologie, ale především podle svých zájmů až potřeb. Řečeno prakticky, ZD v ČR byla nejen veřejnosti nadekretována shora, ale od samého počátku zajišťovala, aby veřejnost měla co nejmenší vliv na její tvorbu. Podle mého hlubokého přesvědčení není tedy stávající ZD v ČR veřejnosti vlastní a stále méně se proto s ní ztotožňuje.

Polistopadová moc zastupitelskou demokracii v ČR zúžila pouze na soutěž politických stran. Ty si ovšem za ta léta konstituovala jako jí vyhovující uskupení s výraznými mafiánskými prvky. Vůli občanské veřejnosti zdecimovala pouze na volební právo. A nakonec strany propojila se sférou soukromého podnikání na celostátní i lokální úrovni. Jenom tyto prvky jsou v mých očích dostatečnými podmínkami, k vytvoření systému neschopného regenerace výměnou person. To by se musela vyměnit v jednom okamžiku tak velká skupina, že by tvořila ústavodárnou většinu. Ale především, by tato nová většina musela mít alespoň ideově jednotný program, což je zatím prakticky vyloučené. Z toho mně logicky vyplývá, že vzniklá ZD je dokonce nereformovatelná a je nutné ji vytvořit od základu znova, tentokrát ale za rozhodné účasti většinové veřejnosti, aby ta ji považovala skutečně za svou.

Politický systém zastupitelské demokracie, který se za polistopadová léta u nás konstituoval, nezmění proto nové politické tváře. Naopak. Ze všech zatímních zkušeností je jisté, že noví politici se buďto přizpůsobí systému, nebo z něj budou vyvrženi, jako již tolikrát. V našem současném politickém systému by totiž padli i andělé, kdyby byli opět sesláni na Zem. Je tedy bezpodmínečně nutné změnit systém. Pokud si to většina společnosti uvědomí, teprve pak může řešit otázku jak.

Soukromý náhled nakonec.

Lidová zkušenost říká, že ryba smrdí od hlavy. A ta naše tedy od samotné Ústavy, která je konkretizující definicí demokracie v ČR. Je třeba minimálně změnit ji samotnou, spolu s ní ale i další zákony konstitující politický systém. Nová ústava by měla mít zásadní cíl. Podřídit zastupitelskou správu státu, regionů a obcí, moci jejího jediného zdroje, či nositele. Což znamená, že veškeré rozhodovací kompetence zastupitelů na všech stupních, by byly Ústavou přesně ohraničeny. Jen veřejnost by v základních zákonech rozhodla o přenosu své mocenské kompetence na zastupitele, a ne aby si ji zastupitelé usurpovali podle svého. Prakticky by to znamenalo, ústavními zákony učinit přímo veřejnost odpovědnou minimálně za stanovení volebních zákonů, zákonů definující existenční podmínky stran a zákonů určující pracovně právní vztahy všech zastupitelů, především pak samotných ústavních činitelů. Základním principem budoucí demokracie by měla být neustálá veřejná kontrola činnosti zastupitelů, včetně jejich hospodaření, jak to kupříkladu realizovala současná vláda velké Británie. Při tom zásadně nedovolit, aby vrstva profesních politiků si usurpovala privilegium kontrolovat sama sebe v jakékoliv i té sebetajnější oblasti.

Cesta k takové změně je při tom známá. Nyní se právě podobná realizuje na Islandu. Dokonce vím, že ji kdysi uznával i současný předseda ÚS. Je pouze zapotřebí, aby byla silou občanské veřejnosti, třeba prostřednictvím projevů jejích nesouhlasů, až odmítání poslušnosti, prosazena či vynucena, na stávající politické elitě. Je nutné začít v prvé řadě zvolením nejvyššího ústavodárného shromáždění, složeného ze zástupců všech sfér lidské činnosti, ale zásadně ne podle nějakého politického klíče. To by mělo do určité doby, za spolupráce univerzitních odborníků, vypracovat návrh Ústavy pro veřejnou diskusi. Nakonec by ji, ovšem jen jako prozatímní, měly schválit současné zákonodárné sbory. Hned nato by měly být rozpuštěny a vypsány volby, tentokrát již podle prozatímní ústavy. Součástí oněch voleb by mělo být v určité míře "povinné" referendum o prozatímně schválené, leč ještě neratifikované ústavě. Je otázkou, s jakou mírou povinné účasti, či bez ní. Nově vzniklé zákonodárné sbory by pak měly jako prvou povinnost všelidovou ratifikaci ústavu uzákonit, čímž by se stala platnou. Pokud by ji veřejnost odmítla, bylo by nutné celý proces začít znova, ovšem s nově zvoleným nejvyšším ústavodárným shromážděním.

Jde o proces zdlouhavý a nákladný, jenže já neznám nic důležitějšího, než aby většina veřejnosti považovala politický systém, v němž žije, za skutečně svůj.

Po celé to období by měla vláda pouze funkci udržovací, s úkolem odpovědného hospodaření. Nemusíme mít strach, že by přechodová fáze jakkoliv snížila hodnověrnost naší země. Právě naopak. Takže by ani odliv investorů s vysokou pravděpodobností naší zemi nehrozil.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že nebude-li vývoj současné ZD v naší zemi přerušen, přeroste z demokratického na nějakou formu diktatury. Jde totiž již v současné době o jistou formu nadvlády a ta, jako každá akce, vzbuzuje reakci, která mocné zákonitě pak povede ke stále těžším formám násilí, protože ani jinou cestu už nemá. Logickým a historicky ověřeným výsledkem tohoto vývoje je pak násilná revoluce. Chceme-li se jí opravdu vyhnout, pokusme se o revoluci nenásilnou. Jednu z jejích možných alternativ jsem zde možná naznačil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 6.12. 2010