Polovina dobrá, polovina špatná. Co s tím?

19. 11. 2010 / Pavel Pečínka

Co a jak vlastně teď učit?, zoufaly si s upřímnou naivitou po listopadu 1989 na základkách i gymplech padesátileté dámy s drdolem a ukazovátkem v ruce. Jak by ne, navykly si za ty roky většinou jen převyprávět to, co s úředním doporučením spadlo shora.

Od Listopadu uplynulo jednadvacet let. Ale podobné otázky příliš nezeslábly, nadace Člověk v tísni kvůli tápajícím dokonce vydává speciální brožurky. Přitom česká společnost svou minulost ráda prožívá a nimrá se v ní. Nejen bulvární tisk čas od času vytahuje z rukávu sólokapry, kdo byl a nebyl agent StB, kdo podepsal, kdo koho udal, kdo vlastní zaslouženě či nezaslouženě lustrační osvědčení. Jistě, hysterie kolem vhodnosti "povolení" seriálu Třicet případů majora Zemana v 90. letech už vychladla a major od té doby v televizích už nesčetněkrát odhalil banderovce, starého Brůnu, básníka Daneše i jihoamerického nacistu Mestreye, aniž by to zkazilo mládež nebo zvedlo preference komunistické straně. Ale v pravidelně se zdvíhajících vlnách se vrací případ bratrů Mašínů -- jedni se dáví hnusem, druzí je navrhují na metál. Emoce cloumají aktéry sporů o Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (nyní Ústav pro studium totalitních režimů), z jeho vedení jsou sestřelováni šéfové. Před každými volbami se automaticky spouští mechanismus, že když už dojde řeč, začne se zcela vážně strašit bolševikem, případně kryptobolševikem. Tedy sociální demokracií, jejíž představitele soupeři nikdy nezapomenou označit komunistickou hvězdou. Až na výjimky i ten nejposlednější funkcionáříček nejmenší straničky v komunálních volbách (i letos v říjnu) neváhá prohlásit, že koalici uzavře s každou partají, ale s místními devadesátiletými komouši nikdy, nikdy, nikdy! (To se vždy až v Severní Koreji zachvějí hrůzou nad takovou zásadovostí.)

Při tom všem třeštění se však zároveň velká část diváctva ráda vrací přes seriály, herecké a pěvecké hvězdy normalizační popkultury do 70.--80. let, s Míšou Davidem i Kájou Gottem bylo útulně hezky. V průzkumech veřejného mínění si minulý režim nevede ve srovnání s tím současným tak zle, lidé vzpomínají, jak se tehdy dalo normálně bydlet, pracovat, chodit do školy, jezdit na podnikové rekreace. Ne moc skvěle, ale aspoň průměrně, bez těch ostrých loktů, které dnes trčí všude.

Tyto protiklady mají co do činění s dvěma fenomény: jednak s českou tradiční odtažitostí od individuální i kolektivní "přímé akce" v současnosti, ale o to silnější zahleděností do minulosti a symbolických sporů, které bohužel zacloňují vždy ta současná rizika. A s tím, že změna roku 1989 těžko může být vykládána jednoznačně. Sociální (jistě, v něčem plýtvavý), ale diktátorský stát nahradil stát demokratický, ovšem s pichlavými asociálními ostny na hřbetě. Takovou "minulost" i "současnost" pak pochopitelně různé skupiny obyvatel hodnotí různě, protože někomu přinesla zisky, jinému ztráty, většinou směs obojího.

Tudíž na nějaké jednoznačné přijetí 17. listopadu nebo výuku o něm ani nečekejme.

Brněnský deník Rovnost, 16.11.2010

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.11. 2010