Pesimismus, akademismus a strach

5. 11. 2010 / Jan Šťastný

3.11. 2010 se v prostorách New York University in Prague odehrála debata pořádaná společností Proalt. V diskusním panelu se setkali Václav Bělohradský, Michael Hauser, Lubomír Zaorálek, Tereza Stöckelová, Jan Černý, Jiří Pehe a Jan Štern (poslední dva jmenovaní jsou autory "Manifestu radikálního liberalismu"). Moderátor Jakub Patočka položil hned na začátku zásadní otázku, a to jakým způsobem by měla společnost či společenská hnutí postupovat v odporu proti necitelným vládním opatřením, vydávaným za "škrty, bez nichž se neobejdeme", jež ale hrozí destrukcí sociálního státu.

Bylo s velkým podivem, že hosté místo možných řešení a postupů vyjadřovali spíše své často bezvýchodné obavy ohledně panující situace, aniž by naznačovali možnosti, jak "z toho ven". Přestože padlo několik zajímavých hodnocení a postřehů (každý z účastníků zaznamenal alespoň jeden hodnotný příspěvek či glosu), celou debatou se z mého pohledu táhly tři zásadní jevy. Pesimismus, akademismus a strach.

Počáteční až defétistický pesimismus diskutujících byl posléze částečně revidován a hosté se snažili, i díky neustálému povzbuzování ze strany moderátora, zaujmout konstruktivnější stanovisko. Jistě, většina z nás si je vědoma, že situace je vážná, to ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na pozitivní víru v možnosti řešení. Bez ní to totiž ani nepůjde.

Akademismus charakterizoval debatu od začátku do konce. Sám jsem vystudoval historii na FFUK a rozumím potřebě intelektuálů sdělovat informace na údajně sofistikované úrovni, doplňované citacemi významných autorů a myslitelů. Problém je v tom, že debata prakticky neopustila úroveň akademické teorie a nevěnovala se žádným konkrétním problémům a jejich řešením (namátkou např. otázka referenda -- možného společenského nástroje občanské společnosti). Navíc -- nezlobte se na mě, ale i intelektuál by měl být schopen sdělovat své myšlenky tak, aby mu rozuměli všichni, nejen jeho akademičtí kolegové. Chceme-li rozproudit společenskou diskuzi, je třeba, aby jí byl schopen porozumět každý.

Strach je velmi silnou a velmi negativní emocí, která prostupuje celou naší společnost už dlouhá léta. Strach ze starého, strach z nového, strach říkat věci upřímně, na rovinu, samozřejmě slušně, ale bez samoúčelné "politické korektnosti". A hlavně strach dívat se na věci kolem sebe jinak a strach připustit nová řešení, nové společenské modely a vztahy. Dokud budeme omezeni starými myšlenkovými rámci a vlastním egem, tedy mentální iluzí našeho já, jež nám neustále vnucuje pocit ohrožení, zmatku a bezmoci, těžko můžeme pomýšlet na nějakou změnu. V tomto ohledu se dle mého názoru nejlépe snažila vyjádřit Tereza Stöckelová, škoda že neměla více času své myšlenky rozvinout.

Přestože mé hodnocení debaty vyznívá poněkud negativně, protože jsem se snažil upozornit na výše zmíněné jevy, rozhodně si nemyslím, že se jednalo o ztracený čas. Během diskuze zaznělo mnoho podnětných a zajímavých názorů, a to od všech hostů. I některá hodnocení a výroky Lubomíra Zaorálka byly velmi zajímavé. Kéž by sociální demokracie dokázala provést onu potřebnou "očistu", o které hovořil, a současně najít nové vize a systémová řešení. Levice v naší zemi si skutečně potřebuje napravit reputaci.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem hostům za jejich účast a příspěvky, Jakubovi Patočkovi za velmi dobrou úroveň moderování a všem ostatním, že jim nejsou osud a podoba naší země lhostejné. Podobných debat je potřeba pořádat více. Mnozí diskutéři vyjádřili pozitivní přesvědčení, že se "cosi mění v naší společnosti", že se probouzí. Souhlasím s tímto názorem, je ovšem třeba k tomuto "probouzení" stále aktivně přispívat.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.11. 2010