Tak trochu zmatená rebelie

25. 10. 2010 / Jan Keller

Radovan Baroš uveřejnil esej inspirovaný úvahou německého filozofa a kunsthistorika Borise Groyse. Pokud jsem text správně pochopil, pak jeho základem jsou následující tvrzení:

1) Sociální stát vznikl a funguje jako koalice velkého kapitálu a chudých vrstev.

2) Střední vrstvy na sociální stát doplácejí, proto se proti němu bouří.

3) Jejich rebelie má podobu vlád rozpočtové zodpovědnosti, jež škrtají v sociálních výdajích.

4) Tato vzpoura nebude úspěšná, neboť velkokapitál potřebuje k tomu, aby byl vysoce ziskový, kupní sílu klientů sociálního státu.

Domnívám se, že argumentace je ve všech bodech silně zavádějící, a dovoluji si upozornit alespoň na hlavní nesrovnalosti.

Za prvé: Sociální stát je skutečně produktem kompromisu uzavřeného mezi kapitálem a prací. Keynesiánství bylo ekonomickým zdůvodněním tohoto kompromisu. Jestliže je dnes tento konstrukt ve vážné krizi, pak nikoliv kvůli jakési rebelii středních vrstev, nýbrž v důsledku fungování nové vlny globalizace, která umožňuje kapitálu chovat se sociálně zcela necitlivě. Globalizovaný kapitál se díky své mobilitě dokáže např. vyhnout zdanění, které bylo obvyklé ještě počátkem 70. let 20. století.

Za zcela chybnou považuji úvahu o tom, že sociální stát vznikal a funguje jen ku blahu nejchudších, nikoliv však středních vrstev. Historicky byl přinejmenším ve své kontinentální a skandinávské podobě budován právě ve prospěch vrstev středních, které z jeho existence profitovaly ještě dlouhých třicet poválečných let. Je naprosto neopodstatněné stavět střední vrstvy univerzálně proti sociálnímu státu a pohlížet na ně jako na jeho oběť. (Autor či autoři přitom navíc zcela opomíjejí skutečnost, že většina středních vrstev se v mnoha zemích stala středními vrstvami teprve díky existenci sociálního státu. Bez něj by oni a jejich potomci zůstali v nižších vrstvách, takže by podle autorů mohli dále ze sociálního státu vydatně profitovat a nemuseli by na něj -- jak se domnívají --doplácet.)

Za druhé: Střední vrstvy na sociální stát doplácejí, proto se proti němu bouří. Ve skutečnosti ani dnes neplatí, že střední vrstvy ze sociálního státu nic nemají. Věty typu: "Příslušníci středních vrstev...zaujímají významné posty v hierarchii sociálního státu, a navzdory tomu z něj téměř nic nemají" prostě nedávají příliš smyslu. Zaměstnanci veřejného sektoru velice dobře vědí, jaké výhody mají z existence sociálního státu, i když nejsou příjemci sociálních dávek pro chudé. To, co na daních a pojistném zaplatí, se jim vrací v podobě relativně zajištěného pracovního místa a zpravidla v podobě vyšších příjmů, než jaké by pobírali v sektoru soukromém (pokud by je vůbec při jejich vysokých počtech dokázal absorbovat).

Rovněž je vysoce sporná teze o tom, že střední vrstvy jsou kulturně sociálnímu státu odcizeny, protože on subvencuje pouze masovou kulturu nejnižší úrovně. Bez vzdělání a kultivace, kterou sociální stát mnoha novým příslušníkům středních vrstev dotoval, by zůstali i oni omezeni jen na tu nejnižší masovou kulturu, takže by opět podle autorů paradoxně na existenci sociálního státu vydělávali. Zmatenost argumentace zde dosahuje svého nového vrcholu.

Za třetí: Vlády tzv. rozpočtové zodpovědnosti jsou prý projevem vzpoury středních vrstev proti koalici chudých klientů s bohatou oligarchií, která těží z masové poptávky. Ponechme stranou, jaký díl bohatství dnešní oligarchie má skutečně svůj původ v zajišťování reprodukce chudiny a jaký díl plyne ze spekulací a dalších činností, které s životní úrovní nižších vrstev nemají vůbec nic společného.

Nebylo by složité ukázat, že tzv. vlády rozpočtové zodpovědnosti dosahují svých úspor především právě na úkor středních vrstev a ve prospěch velkého kapitálu. Hlavním cílem těchto vlád ostatně není vyhladovět nižší vrstvy, nýbrž rozložit veřejný sektor, ve kterém se reprodukují vrstvy střední. Následná privatizace jednotlivých funkcí veřejného sektoru opět dopadne především na střední vrstvy, neboť pro ty nižší a nesolventní zůstanou zbytky veřejného sektoru zachovány v podobě jakési veterinární sociální péče. Vydávat vlády rozpočtové zodpovědnosti za projev vzpoury středních vrstev znamená nechápat nic z podstaty dnešních škrtacích reforem.

Za čtvrté: Údajná vzpoura středních vrstev prý nebude úspěšná, neboť kapitál si nenechá vzít příležitost bohatnout na uspokojování potřeb těch chudších a nejchudších, které tak vyzdvihuje bez jejich vlastního přičinění. Opět ponechme stranou, zda základní sociální dávky např. pro matky samoživitelky, starší lidi a lidi handicapované "vyzdvihují lidi bez jejich vlastního přičinění". Celý tento bod je totiž nesmyslný už vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v bodě č. 2 (nadnárodní kapitál se reprodukuje převážně na jiné bázi než na bázi uspokojování sociálních potřeb nejchudších) a v bodě č. 3 (tzv. vlády rozpočtové zodpovědnosti nejsou vlády realizující zájmy středních vrstev).

Závěrem: Pokud chceme analyzovat příčiny krize sociálního státu a faktory, které skutečně poškozují pozici a perspektivy středních vrstev, měli bychom se držet historických skutečností a empiricky doložitelných fakt. Spekulace velkoryse oproštěné od kontaktu s realitou nepomohou v této historicky přelomové a vysoce kritické situaci ani sociálnímu státu, ani středním vrstvám.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.10. 2010