Ocúny

27. 9. 2010 / Boris Cvek

V těchto dnech lze najít v přírodě i zahradách jednu z nejkrásnějších květin roku, která překvapivě vykvétá bez listů ze země až v době, kdy všechno už vadne a umírá pod dechem prvních nočních mrazů. Jedná se o jedovatý ocún (fotografie je dnes ze zahrady mých rodičů), který obsahuje spoustu alkaloidů, mezi nimiž snad nejvýznamnější je kolchicin. Měl jsem možnost vidět fotky buněk, jejichž cytoskelet (buněčná kostra) se díky kolchicinu rozpadal, neboť kolchicin se váže na molekulu tubulin a znemožňuje jí tak vytvářet buněčné "kosti" mikrotubuly. Je to fascinující pohled. O kolchicinu a jeho využití ZDE. Jak to s jedy už bývá, i tento jed může mít léčivé účinky. Když vidím ocúny, vybavují se mi následující Shakespearovy verše (Lorenzo v Romeovi a Julii, II, 3, přeložil J. Topol), které mají samozřejmě hluboký morální i politický význam:

"V tom kvítku, nepatrném napohled,
je, kromě léku, také prudký jed.
Lahodnou vůní omlazuje krev,
okus jej trochu, zastaví ti dech.
I v lidech vidíš proti sobě stát
tu dvojí sílu, dvojí majestát.
Běda, kde přijde k moci horší z nich:
smrt najde pastvu v tělech červivých."

A tak lze v jedné květince spojit botaniku, farmakologii, morálku, politiku i podivuhodnou dvojznačnou krásu života.

An English version of this article is in

Vytisknout