Fenomén Masaryk

15. 9. 2010 / Miloš Dokulil

1. Stručná vizitka

V poslední čtvrtině života prvního prezidenta ČSR vesměs sugestivně prezentované iniciály "TGM" již měly dva nestejně vnímané díly souvisící s působením jejich nositele. Tím že se narodil již v polovině 19. století, nutně patří do nám již zcela nepochopitelného času. Jeho otec byl slovenského původu, zaměstnáním panský kočí; a matka měla rodinné zázemí německé. Sám Tomáš Masaryk teprve jako gymnazista v navenek německo-českém Brně se stává vědomě Čechem. Od samého počátku svého působení v Praze jako univerzitní profesor na nově zřízené české univerzitě je kulturně-politicky nepřehlédnutelně činný.

Až příliš často se potom stává terčem rozmanitých kontroverzí. Masaryk ještě krátce před svou čtyřicítkou vstoupil přímo do politiky. Nezvykle brzy se vzdal poslaneckého mandátu. Napsal řadu důležitých knih. Znovu se o říšský mandát ucházel až o půl druhé desítky let později. Když vypukla první světová válka, učinila z Masaryka nadlouho jediným politicky činným představitelem -- zprvu jen českého národa -- v exilu. Po zásluze byl pak čtyřikrát zvolen prezidentem mnohonárodního státu, na jehož vzniku měl nepřehlédnutelný podíl. Už jen málokdo dnes pamatuje, jak byla československými občany vnímána jeho smrt, v to básníkem Seifertem charakterizované "kalné ráno", 14. září 1937. O rok později v té podobě, v jaké ČSR vznikla, přestala existovat. Potom na půl století (s výjimkou necelých tří let po druhé světové válce) bylo jméno "TGM" nejen tabu, ale také cílem nemálo sžíravé kritiky. Teď už je poslední dvě desetiletí spíše jen historicky připomínanou ikonou, nejednou i zlehčovanou, možná i proto, že na vlastní životy hodnotitelů nevrhla žádný činorodější stín...

2. Výchozí rozpaky, nezbytné výhrady, ale i motivace

Je třeba dodat, že žádná fakta nepůsobí sama sebou, ale vždycky až zpro-středkovaně, kontextem a interpretací; ne-li i možnou "sociální objednávkou". Zrovna teď bude opět jedno -- nezakulacené výročí -- Masarykovy smrti. To poslední "zakulacené", z roku 2007, když už jsme byli 70 let vzdáleni od 14. září 1937, přineslo také dva příspěvky, které vnímám nemálo problematicky. Jeden vyšel v renomovaném týdeníku, druhý v renomovaném deníku; a autoři jsou rovněž renomovaní. Takže ty články měly nemalou publicitu. Nemyslím si, že by tu mělo jít o spor s oběma autory. Ostatně nejsou ve svých názorech sami. Nehodlám vést žádnou osobně zaměřenou polemiku nebo kritizovat něčí způsob vyjadřování. Mám ovšem za to, že i když nějaká stručná stať -- kohokoliv -- nemůže být automaticky přiměřenou charakteristikou, ne-li obhajobou osobnosti Masarykova významu, tento příspěvek možná aspoň trochu přiměje k odpovědnějšímu zamyšlení ty mezi námi, kteří buďto půl století nic o "TGM" neslyšeli a nečetli, anebo jen cítí jako svou osobní povinnost "bourat mýty". Což by se ovšem mělo dít sice věcně, ale také s jistou noblesou. (Mimochodem, letos, 7. března bylo již 160. výročí Masarykova narození.)

Předběžně zřejmě neprozradím nic světoborného, když prohlásím, že asi všichni jinak hodnotíme lidi, kteří nějak mohli osobně zasáhnout do našich životů, a odlišně pak ty, kteří přímo či nepřímo do nich nevstoupili. Místo nějaké registrace osobní zkušeností musíme se potom spolehnout jen na druhotné zdroje informací (a pseudoinformací), případně na vlastní dohady.Připusťme, že konkrétní poznatky ze života, i když třeba nějak inspirované (či zaujaté), budou mít v nás živější ohlas než tzv. suchá fakta; ale i "fakta" jsou fakticky konstruovaná. Už jejich výběr a kombinace odpovídají jisté výchozí výbavě informátora či publicisty, ale i historika. Protože mezi námi vědomě aspoň trochu ještě prožili tzv. První republiku jen ti mezi námi, kterým je aspoň osmdesát let, máme tu v naší společnosti nemalý deficit nejen v možných zkušenostních korekcích nějakých krátkých nebo absolutizujících tvrzení týkajících se ČSR před druhou světovou válkou, ale také v přijatelných zřetelech uchovávajících dřívější potenciálně nosné tradice bez případných formalismů, ne-li také bez jejich vnějšího verbálního či kultického vztahu. Zvláště poúnorové zahlazování památky zakladatele čs. státnosti na celých 41 let podstatně brání v tom, abychom měli plynulou -- byť upřesňovanou a zčásti jinak vnímanou -- představu o TGM. Znovuobjevování Masarykovy osobnosti v naší dnešní společnosti je nemalý problém.

Ačkoliv se Masaryk stal "historií" už za svého záslužného života, pro nás jako možné dědice jeho myšlenek a postojů je jejich neznalost nemalým ochuzením naší životní výbavy. Zároveň, pokud ani nevíme, oč tu vlastně jde, tak vědomě Masarykovy názory a postoje někam stranou jako nepotřebné ani neodkládáme. Jakoby pouze ani neexistovaly. Což je škoda. Sám Masaryk řadu svých spisů nadepsal v titulu výrazem "otázka". A byla jí třeba otázka "česká", anebo "sociální", přitom obojí jako otázky stále otevřené, a dokonce náročně povýšené na problematiku "světovou".

3. Nejdříve o svěrací kazajce popularity

Jaká jsou fakta? (Snadno se řekne, že vždy konstruovaná. Hůř se daří vy-hodnocování adekvátnosti takové "konstrukce".)

V souvislosti s T. G. Masarykem nejen jeho životní osudy, ale dokonce i "dokumenty" byly nejednou využity v protikladných interpretacích. Významným osobnostem se stává, že jejich knihy, dokumentované výroky, postoje a činy bývají přetvářeny od různých vykladačů do monolitní podoby (v jakémsi inertním "bezčasí", bez zřetele k okolnostem). Taková osobnost, jakou byl TGM, stěží mohla uniknout svěrací kazajce popularity, mýtu, symbolu, doktríny. Osobnost, do níž se nakonec zástupně vtělí naděje a díkuvzdání milionů lidí, vrhá svůj stín i po smrti. Ve stínu mohutného "stromu" nachází své místo rovněž -- poměrům vlastní malosti úměrná -- zakrslá zášť. Připočtěme, že Masaryk byl velmi všestranný myslitel s hlubokými zájmy, že se dožil 87 let, že vnímal život v obdivuhodné škále hodnot, a máme tu hned před sebou úctyhodnou řadu potenciálních průsečíků nejen pro inspirující dialogy a povzbudivé tvůrčí výkony, ale zrovna tak pro záštiplné konflikty a nástrahy. Nelze tu nezakopnout o vnímání "odkazu" Masarykova díla. Jsou-li na skladě naší tzv. "historické paměti" stopy kontroverzní, neplyne z toho nutně, že to zavinil sám nositel odkazu. Nejednou zůstala naší kořistí jen zapsaná věta "z druhé ruky", anebo poznámka sice vlastní rukou, ale nikoli nutně s otiskem konkrétního činu, takže co "doopravdy" myslel v danou chvíli ten, jehož názor byl takto letmo zvěčněn, lze se sice domýšlet, ale s rizikem (které "odborník" nerad přijímá, neboť na svém názoru přece "staví"!). A nezapomeňme na shora zmíněnou "absolutizaci" některých zkoumaných výpovědí, jež ale byly proneseny v určitém okamžiku, kdy nebylo vidět za obzor zítřka (který se mezitím stal dávno námi očichanou minulostí).

4. Připusťme trochu dobového patosu

Mluví-li se o "prezidentu" Masarykovi, jako kdyby tu byl ostrý předěl mezi působením profesora a poslance za Rakousko-Uherska a aktivitami "chudého chlapce, který se proslavil" ([3]). Spojité nádoby individuálního Masarykova života bývají vnímány v jeho popisech a reflexích vesměs spíš nespojitě. Jestliže bylo v českém prostředí ostře vnímáno oněch "300 let poroby" a 28. říjen představoval konec "cizácké monarchie", pak není div, že si Herben připomíná zaokrouhlené Masarykovy sedmdesáté narozeniny a jeho zásluhy o čs. stát následující metaforou:

"Den 7. března 1920 jsme žili jako národ vyvedený z babylonského zajetí a stavěli jsme chrám osvobozeného státu." ([4], 23.)

Těmto vzletným úvahám předchází Herbenova zmínka o jednom "vi-nohradském večeru roku 1910", kdy Masaryk na švu své šedesátky jako kdyby svůj dosavadní život charakterizoval jen jako "předmluvu a obsah", přičemž "to vlastní říkání" jako kdyby teprve měl psát (tamtéž, s. 22). Následuje pasáž z onoho Masarykova bilancování na-hlas, Herbenem proložená: "Chci být živ osmdesát let a to hlavní ještě přijde." ([4], 22.)

5. Kdy, jak a kdo začínal s odbojem od roku 1914

Uvážíme-li, za jakých okolností (včetně stojatých vod české domácí politiky a Slovenska zakřiknutého maďarizací) a v jakém věku Masaryk začínal "svůj" odboj, a co všechno s jeho spolupracovníky a prostými lidmi ve zbrani posléze po těch čtyřech letech jakoby kouzlem jako onen "chrám osvobozeného státu" vzniklo, zdá se, že je na místě nespoutaná euforie a hold člověku, který jako kdyby sám uskutečnil sen milionů lidí a tak přestal patřit sobě. Opravdu, zlom... netušený, ale skutečný. Prezidentský stolec musel být zprvu zřejmě vnímán ještě jako "trůn". Neboť když končila éra Habsburků v ČSR, připomínalo se, že předtím posledním doma svobodně voleným panovníkem byl Jiří z Poděbrad. Demokratické tradice (spolu s jejich mechanismy moci) měly v mladém státě teprve postupně vznikat. Masaryk se nutně a najednou stal symbolem nového státu, řazeným hned vedle Husa a Komenského ([1], 6), anebo oslovovaný jako "český" Washington nebo Garibaldi ([15], 43). Patetičnost byla snad ospravedlněna vnímanými kontrasty s minulostí. Svou autoritou (především politickou a mravní) mohl připomínat světce, anebo starozákonního proroka (ale i nekorunovaného krále).

Určitě stojí za přečtení, co napsal Masaryk ve své knize Světová revoluce jak o tom, jak po jistých přípravách s rizikem nastoupil svou cestu do exilu, tak také třeba o tom, jak nezištně do toho nejistého projektu přispěl nemalou částkou z věna své ženy dr. Edvard Beneš. (O některých dalších souvislostech se ještě zmíním níže.)

6. Pár slov o proslulém "trojlístku"

Hezky to v memorandu z února 1917 (pro ruského ministra zahraničí) formuloval Štefánik: "Masaryk žil čestnou a plodnou prácou. Niekedy mu nerozumeli, ale kedykoľvek trpel on, trpela i pravda." ([5], 11.) Když Štefánik tragicky zahynul, z trojlístku hlavních aktérů osvobozovacího hnutí zůstával vedle Masaryka jen Beneš. Tím, že Masaryk byl z vůle politiků Československa nad stranami, mohlo pak vše, co mířilo na Masaryka, být --- mnohem neomaleněji --- zacíleno na Beneše. Takže také problém politického angažmá samotného prezidenta (a reakcí na ně) v dění státu je stěží izolovatelný od E. Beneše. Lze oprávněně říci i to, že oba dva tím, co představovali, byli personálními konstantami čs. politiky a byli vnímáni jako spolehlivá záruka státní existence. Vůdčím politikům čs. politické scény po roce 1918 velmi vyhovovalo, jestliže mohli v praktické každodenní politice vnímat Masaryka jen jako tehdejší francouzský typ prezidenta (víceméně pouze s reprezentativními funkcemi) a Beneše jako diplomata zatíženého povinnostmi v zahraničí (takže byl pro kabinentní politiku vlád také "neutralizován").

(Pravděpodobně není nutné opakovaně stále vyvracet, že leteckou havárii, při níž zahynul generál M. R. Štefánik, nezpůsobil nějaký komplot, ale technický stav letadla, v němž letěl.)

7. Letmo o připravenosti Slovenska na nový život po roce 1918

Po převratu z října 1918 se rozšířil prostor pro roli občana v novém státě. Možná že tuto "obslužnou" funkci státu dokonce vnímali opojněji ve východní polovině státu, i když ne s tak silným sebevědomím, jako tomu dozajista bylo u početně a ekonomicky silnějších a historií a politickou zkušeností svéprávněji se cítících Čechů. Tohle samozřejmě také sehrálo svou roli po likvidaci maďarského vpádu na Slovensko, když se tam měl stabilizovat nový režim. Při nedostatku vlastních vhodných kádrů na Slovensku došlo tam k invazi Čechů v armádě, v dopravě, ve státní správě, ale i ve školství a kultuře. Přitom mohlo docházet k názorovým střetům se silněji vyvinutým slovenským "klerikalismem". (Začalo to hned reakcí na onu živelně vyprovokovanou spontánní likvidaci morového sloupu na Staroměstském náměstí v Praze okamžitě po převratu. Viz i vnímavou Šrobárovu reakci na Hlinkovo štvaní proti Čechům [5], 149.) Masaryk sice jezdil v létě do Topoľčianek, čímž mohlo být oficiálně dáno najevo, že na Slovensku také občas "sídlí" hlava státu, ale tohle při vyhodnocování státní politiky ČSR obyvatelstvem rozhodně nevynikalo. Byla to jen nechtěná průvodní ilustrace toho, že politiku nedělá prezident.

Přitom je známo, že Masaryk měl řadu potíží se svými politickými odpůrci ještě před válkou, když mu vyčítali, že údajně pokrytecky tají (jakoby koncesemi dokonce vůči "němectví"!) prý úředně stvrzený český pravopis svého příjmení "Masařík" ([4], 73-80). Že byl jeho otec Slovák z Kopčan, uváděly i letmé životopisy pro školní mládež (viz např. [2], 3). Nelze přehlédnout Masarykovy obavy o vzájemný vztah Čechů a Slováků a o osud Slovenska od samého počátku naší společné samostatnosti. --- Za všechny další doklady nechť teď poslouží příspěvek V. Šrobára, citující jemu adresované Masarykovy dopisy. Z 18. 10. 1919: "To naše Slovensko mně nedává spát! Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí..." Nebo z 27. 11. 1919: "Mám o Slovensko velký strach! Jsem nemocen z toho, věřte mně." (Cit. dle [5], 148 a 151.) --- V dalším sledu času byl Masaryk mezi mnohými slovenskými politiky vnímán jako reprezentant státu, jehož z poloviny slovenský původ jako kdyby neznamenal vůbec nic, ani politicky, ani lidsky, ale ani byť jen symbolicky. Zřejmě z toho plyne, že pro politiku vlivné části těch jejích exponentů, kteří působili přímo na Slovensku (a ne v Praze v klíčových státních funkcích), bylo vnímáno málem vše, co přicházelo "z Prahy", jako cizí. (Bez komentáře nechť zůstane např. argumentace slovenského prof. Jehličky, cílená brožurou k 10. výročí ČSR.)

8. Druhou nejpočetnější jazykovou skupinou v ČSR byli Němci

Jestliže tedy byl popřevratový čs. stát personifikován jeho prezidentem, jako garant pro občanské role v tomto novém státě byl vnímán vcelku bezvýhradně mezi Čechy, znatelně méně pak mezi Slováky. Narovnání s "českými" Němci by bylo další kapitolou, kde po výchozím a pochopitelném jejich zklamání nad ztrátou privilegií postupně docházelo k jejich pozorovatelnému konsensu s čs. státností, ovšem po prvním desetiletí mladého státu už bez výraznějšího osobního prezidentova nasazení, což opět dokládá, že prezident byl stále víc vytěsňován z politiky všedního dne (za kterou neodpovídal). Je asi též signifikantní z úhlu samotných "českých" Němců, jak málo byl jimi vnímán jako symbol čs. státnosti pro všechny národnosti, když zalistujeme německy koncipovaným sborníkem příspěvků z "Prager Presse" k Masarykovým 75. a 80. narozeninám ([16], kde výraznější německé politické reprezentanty ČSR nenajdeme).

9. Cesta ke "dvojímu" Masarykovi, aby zmizel zcela

S tou svobodou, jež jako kdyby spadla náhle z nebes, dostal se do širšího povědomí lidí doma také samozřejmě její ztělesněný (a očekávaný) garant T. G. Masaryk, prezident Osvoboditel, jenž jako kdyby svou osobností symbolicky stvrzoval jak nový demokratický řád, tak konečně i uvědomované ztotožňování širokých vrstev občanů s novým státem. Z tohoto hlediska byla i role TGM po převratu zlomově nová. Je pak nejednou příznačné spíš pro některé vykladače a ideologický kontext jejich osobního zázemí než přímo pro Masaryka samého, jaké interpretace se tento čas po roce 1918 dočkal. Univerzitní profesoři Král [9], Kozák [8] nebo Krofta [16] zdůrazňují bez ohledu na zlomový vzestup společenského věhlasu bývalého kolegy myšlenkovou kontinuitu výrazné Masarykovy osobnosti. Zcela jinak motivován, ideolog KSČ V. Kopecký nejdřív láme Masarykovu životní dráhu na dva úseky, kdy jako lučavka Masarykovy politické prozíravosti pro poválečné období je pojata ruská tzv. "Říjnová" revoluce ([7], 23, 27) a prosincová stávka roku 1920 (atd.) má doložit, že TGM "ve jménu demokracie" fakticky zklamal "pracující lid" ([7], 28-29). Brzy nato V. Král [10] už považuje za nezbytné ve jménu třídních kritérií komunistické ideologie a z pozic poúnorových hodnotit negativně nejen Masarykovo působení jako prezidenta, ale vrhá na jeho revoluční činnost za války "kontrarevoluční" temné stíny, aby takto zřejmě mohl v zájmu odklizení památky na prvního prezidenta ČSR odložit "ad acta" nejen evidentní zásluhy TGM o novou českou státnost, ale spolu s tím pak i "předválečného Masaryka". V téže době jako [10] byly vydány se sugestivními záhlavími také "Dokumenty" [11], kde se dostává osobnost TGM mezi únorem 1918 až únorem 1935 díky svérázné poúnorové frazeologii do obdobně nepříznivého světla, aby bylo možno odpoutat se od Masarykova odkazu nejen poválečného, ale tím spíše též předválečného. Už nemusí být "dvojí Masaryk", protože bylo-li možné odklidit očividné zásluhy TGM z doby války a po ní, tím snazší se pak jevila možnost ignorovat Masaryka předválečného!

10. Osobní kredit a "úklid" do čestného ústraní

Často bývá Masaryk hodnocen jako filosof, náboženský myslitel, zakladatel nového čs. státu. Takřka shodně se přitom zdůrazňuje nekonvenčnost Masarykova spojení teorie s praxí, racionální a metodické uvažování, činorodý vztah k životu. Tohle vše samozřejmě patří k portrétu nejen myslitele, ale též politika. Politickou zkušenost delší dobu získával před válkou, během níž ne vždy běžnými a ne vždy snadnými aktivitami posléze bezkonkurenčně připravil pro celou řadu národů předpoklady k založení nové poválečné státnosti. Nešlo jen o příští ČSR. V USA za války byl Masaryk považován za mluvčího rovněž Poláky, Jihoslovany nebo i Rumuny. Role Masarykova nejbližšího spolupracovníka za války, dr. Beneše, byla patrna při diplomatických jednáních velmocí o poválečném uspořádání střední Evropy. Ironií poměrů bylo, že sice prezident měl osobní kredit v obyvatelstvu veliký, ale jako kdyby byl ústavními pravomocemi "uklizen" víceméně do čestného ústraní takovým způsobem, že bylo možno při prezidentské kampani z let 1926-1927 napadat Masaryka způsobem, který nazval Herben "ohavnou kampaní" a Seton-Watson "dýkou do zad" ([4], 113).

To vše se dálo v době, kdy už Masarykovi chybělo málo do oné osmde-sátky, o níž sám hovořil roku 1910. "V den svých osmdesátých narozenin vstoupil Masaryk za živa do historie." Tak to napsal Herben ([4], 23). Jak se to nejedním znakem jeví, politické reprezentaci ČSR po roce 1918 vyhovovalo mít v Masarykovi případný štít, vinětu opravdovosti, symbol, zatímco řečiště aktuální politiky neprocházelo ani prezidentskou kanceláří, ani prostorami lánského zámku. Prezidentské pravomoci byly značně omezené, jak to ostatně dokládá také Ústava z roku 1920. (Povaha a podíl "hradních" aktivit vzhledem k vládním kabinetům jsou patrny mj. též ze [14], kap. III. Viz rovněž tamtéž, kap. II, str. 83, o alternativách, jaké stály před Masarykem po duchcovských událostech, ale --- pro tento kontext --- i předtím: "O četnických výstřelech do bezbranných lidí se dozvěděl Masaryk vždycky, až bylo po všem.")

11. Šlo tu jen o "virtuální" nebo vymyšlený vliv?

Masaryk si mohl přát být po roce 1918 svými myšlenkami politicky sebean-gažovanější, jenže jeho "prezidentský" vliv přitom mohl být i při maximálním nasazení vždycky pouze zprostředkovaný, ne-li "druhořadý". Takže paradoxně po onom navenek životním triumfu, jímž ho obdařila politická reprezentace doma po válce volbou za prezidenta, příležitost dále ještě něčím vyniknout se Masarykovi drasticky snížila. Místo abychom vytyčovali další úctyhodné vrcholy Masarykova působení po roce 1918, museli bychom se naopak vracet zpět, před vznik ČSR, abychom vytkli dominanty Masarykova životního, především myslitelského a politicky angažovaného působení. V tomto ohledu pak mělo zůstat útěchou aspoň to, že už z předchozího času prezentoval TGM autoritu mravní, občanskou, vědeckou, kulturní a politickou, která mohla fungovat přinejmenším jako odvolací místo, rámec republikánské slušnosti, katalyzátor politických sil. Tento zřetel se pregnantně projevil v klimatu volby Masarykova nástupce v prosinci 1935 a byl vnímán jako závazek i po Masarykově smrti v září 1937. Masarykův příklad, bez ohledu na zbahnění domácích poměrů po Mnichově ("dohoda o nás bez nás" z konce září 1938, okupace zbytku "české" části Druhé republiky 15. března 1939), inspiroval sokoly, bývalé legionáře, ale také mnoho lidí bez této průpravy k přípravě organizované práce na obnově demokratického státu. Nemělo by se přitom zapomínat na roli, jakou sehrály během dvojí mobilizace roku 1938 čs. ženy, manželky a matky mobilizovaných Čechů a Slováků. Ne že by tu nebyly také slzy. Ale víc tu bylo možno vycítit odhodlání bránit hodnoty a ideály, jež stály u zrodu tehdy pořád mladého státu. Nejen ve zbrani, ale též -- z nezbytí -- v osiřelém domově. Masarykův ideový vliv na morálku Čechoslováků v oněch nesnadných kritických a krizových okolnostech nelze dost docenit. Už proto ne, že šlo o vliv již sublimovaný, stěží související s nějakými materiálně zvažovanými kvalitami života běžné každodennosti. Takže TGM sice neměl vliv na každodenní politiku, ale její normy mohly být a byly poměřovány jeho ideovým odkazem, dokonce i po jeho smrti. (Viz mj. [8], 14, 39, a [9], 95.)

12. Občané vnímali prezidenta jako "Tatíčka" -- bylo to špatně?

Nebyla dosud doceněna role republikánské školy v událostech, které zatím oficiální historiografie čte spíš v titulcích novin a ve "velké" politice. Ti, kteří ještě prošli školou tzv. První republiky, museli intenzivně cítit její atmosféru. V tehdejší výchově k občanství (v té nepřesně pojmenované "vlastivědě") se připomínaly zásady občanského soužití, ale nezapomínalo se přitom ani na odkazy na daň krve, kterou stála obnova státní nezávislosti. Jméno Masarykovo jako "Osvoboditele" bylo vnímáno citově, snad i s trochou sentimentality jako "Tatíčka", ale zároveň s úctou k hodnotám, jež celým svým životem ztělesňoval. A pokud byl po roce 1918 (do roku 1935) "jen" prezidentem státu, u jehož kolébky stál, byla vnímána tato funkce prostými lidmi jako zcela jedinečná (a "absolutní") čest a pokud znamenala v konkrétním ztělesnění spíš formální funkci a potenciální epitheton ornans -- ozdobu -- státu bez viditelných projevů moci, zřejmě stačil v nejširších vrstvách lidových pocit, že "v čele státu" je osobnost s neoddiskutovatelnými zásluhami o jeho vznik, aby kromě úcty TGM vzbuzoval spolu s tím též lásku svých spoluobčanů. Pak bez ohledu na to, jaká byla zrovna politika ČSR (vnitřní i zahraniční), bylo důležité, že její prezident celým svým životem prokázal svou integritu a opravdovost svých postojů, jejichž jen jedním, byť nanejvýš důležitým článkem byl zahraniční odboj. (Tím naléhavěji se mohly stát předmětem zájmu ty epizody ze života TGM, jež "triumfu" v čele státu předcházely.)

13. Také nebojácný bojovník, předem počítající možné ztráty

Jeden z legendárních "pátečníků" (účastníků debatních večerů u bratří Čapků, kam docházel i TGM) J. B. Kozák označil Masaryka za "moderního hrdinu" ([8], 3). Kozák mohl být k tomuto atributu inspirován zřejmě Rádlem (viz [8], 3. soubor poznámek, 52), který přímo nadepsal svou "masarykovskou" brožuru z roku 1920 Masarykův ideál moderního hrdiny ([13], viz i tamtéž 5, 19). Je samozřejmé, že pro člověka označeného za "...bojovníka, proroka a osvoboditele" ([12], 3) a za toho, kdo navíc "je vojákem ducha" ([12], 16), budeme právem hledat (a pak vypočítávat) příklady jeho hrdinství. Mnohé epizody najdeme v Hovorech K. Čapka, jiné např. u Herbena ([4], 135-144). Jen některé stopy cudně naznačil sám aktér.

Často se uvádějí epizody z ruského Masarykova pobytu během války. Známá je scéna u vrat hotelu Metropol v Moskvě. (Proslula též skromnou citací přímo v Masarykově Světové revoluci, §54.) Jako bychom méně vážili okolnost, se kterou nutně při své cestě do exilu Masaryk počítal, že jeho případná aktivita v zahraničí může osudově ohrozit jeho vlastní rodinu. Jedno nanejvýš dramatické svědectví podal o Masarykovi Steed, když se Masaryk dověděl z novin, že má být popravena jeho dcera Alice rakouskými orgány. Bez patosu řekl, že si předem "spočítal ztráty", než se vydal na cestu odboje. ([4], 104, v jiné variantě [2], 24.) Jiným dokladem Masarykovy nezdolné odvahy je též zmínka Benešovi o tom, že by se případně vrátil domů (roku 1916, když to pro Dohodu na frontách nevypadalo dobře a doma také se "k ničemu nevzchopili"), za což mu sice osobně najisto hrozila poprava, ale ta by snad navodila odpor vůči Vídni. ([4], 104.) --- (Vtírá se teď do mysli, co do této úvahy nepatří: postoje a motivy většiny té delegace v Moskvě po 21. srpnu 1968, která pak přivezla domů onen ponižující a demobilizující "protokol", v podmínkách, kdy tito představitelé měli za sebou podporu obyvatelstva celého státu!)

Kozák ve své promluvě o Masarykovi správně zdůraznil, že TGM "stále vede účty sám s sebou" ([8], 5), že jeho hodnoty jsou dány tím, "co se žije, čím se jedná" (tamtéž, 33). Šalda (který neměl dlouho zrovna pozitivní vztah k TGM) považoval za důležité podtrhnout, že Masaryk propojoval po celý svůj život nutnost správně myslit, aby se mohlo mravně jednat ([16], 6). Našli bychom desítky, ne-li stovky charakteristik. Pro naše vytčené téma bude teď zřejmě vhodné ocitovat, co napsal už roku 1919 K. Štech: "Masarykovo slovo má nevšední vliv nejen na duševní, ale i na mravní stav posluchačstva. Björnson kdesi praví, že pravý pedagog musí býti étickým talentem --- a Masaryk je etickou osobností v nejkrásnějším smyslu toho slova." ([15], 26.) Obdobně se v závěru oslavné brožury k 70. narozeninám TGM vyjádřil též I. A. Bláha, když psal o "neodolatelné síle, jaká vyzařovala z celé jeho mravní osobnosti" ([1], 23).

14. Na co by se zvláště -- a stále! -- nemělo zapomínat

Aby se nepřehlédlo, co mi od počátku tanulo na mysli, ocituji ještě jednu myšlenku o té nejednou povrchně či zkresleně chápané "odvaze": "Pravý demokrat... musí mít i odvahu jít proti proudu a postavit se většině." ([15], 31.) Tyto vlastnosti Masaryk měl už od mládí. Nehlásal je pouze, nýbrž jimi žil. Tak silně, že toto silové pole je dosud aktivní. A znepokojující. (Nedejme se klamat letos v Lánech instalovanou sochou TGM na pasoucím se koni...)

Pokud tedy nevykazovala funkce prezidenta valný politický vliv, tím pronikavěji působil v té funkci Masaryk jako mravní osobnost, což pak se zúročovalo nejednou v souvislostech, kdy politikové byli "na rozpacích", ne-li v kalných vodách. TGM je pro nás nesamozřejmá "samozřejmost", šťastně nám odkázaná. Proto si s ní mnohdy nevíme rady...

15. Ještě jednou znovu: nebát se nepopularity!

Nelze se obšírně rozepisovat o všemožných zákrutech politiky mladého státu, ač by to bylo účelné. Je přitom mnoho poloh, v nichž bychom měli vnímat poučení z politické scény tzv. První republiky. Neboť historie se sice neopakuje, ale měla by být přesto učitelkou, s ohledem na výskyt chyb, jejichž podobnost by měla varovat. A také s ohledem na pozitivní hodnoty, na nichž se má stavět. Zde ono Masarykovo rčení o státech, jež se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, neztrácí dodnes na síle.

Byla tu výše řeč o onom mýtu připomínajícím minulost jako "babylonské zaje-tí". Přitom Masaryk, ač celý život zápolil s mystikou a s mýty ([8], 54-55), sám se ocitl v roli ztělesněného mýtu. Znovu vzpomeňme, jak to ve svém Skizzáři k osmdesátinám TGM vnímal Herben. Masaryk se stal (bez ohledu na malý rozsah možného přímého politického vlivu na život v republice) někým, kdo vstoupil "za živa do historie" ([4], 23). Ano, právě on, ten hlasatel "střízlivé opravdovosti" ([15], 17)!

Dalším paradoxem tu je, že se popularita TGM, před válkou rozhodně nikoli obecná (a doma často úspěšně neutralizovaná zjevnou úzkoprsostí), po válce bez ohledu na snížený aktuální podíl Masarykův na politickém životě státu postupně rostla. Z vědomé registrace nesporných -- a s nikým dalším neporovnatelných -- zásluh Masarykových o stát (dokonce zákonem proklamovaných) postupně narůstala mezi loajálními občany ČSR podvědomá jistota o "TGM" jako vpravdě posvátném symbolu moderní československé státnosti. Ta popularita vrůstala přirozeně též mezi mladou generaci, bez zkušeností s "babylonským zajetím", neboť si ji -- dalším paradoxním zvratem --získal v těch nesnadných letech předtím tím, "poněvadž se nikdy nebál nepopularity" (mj. [15], 28, a obdobně [4], 22). (Že se nám zatím nezajídají bilbórdově vtíravé banality, s nimiž se prezentuje "politika" v 21. století?)

16. Byla tu kdysi morální moc...

Snad se hodí také zdůraznit, že pokud byl Masaryk činný politicky před válkou, patřil tehdy vždycky jenom "jedné straně"; a po ní pak už občanům celého státu. A opět je tu -- další -- paradox. Kolik jen bylo adresováno po válce útoků vůči "Hradu"! Přitom ten "Hrad" neměl "vlastní politickou masovou stranu" (což nemohl přehlédnout ani polemický V. Král v [10], 126). Takže? Ač neměl TGM jako prezident státu přímou politickou moc, moc morální, které požíval, byla nadstranickou protiváhou profesionálním politickým táborům a nepřehlédnutelným katalyzátorem v kritických situacích (dokonce i po abdikaci), s politickými efekty, jež se mnozí snažili rozmanitými (i neomalenými) prostředky neutralizovat.

17. Víra v humanitní ideály a bez nacionální omezenosti

V úvahách o Masarykových zásluhách o čs. stát se málokdy zdůrazňuje širší mezinárodní kontext, do něhož úsilí o samostatnost zarámovával. Národní nezávislost mu nebyla samoúčelem. Už za války prozíravě viděl účelnost "reálné federace" a "směřování Evropy k tomuto cíli" (právě tato slova z Masarykovy Nové Evropy cituje -- spíše jako výjimka mezi masarykovskými badateli -- Kovtun, [6], kap. VI, 77-78). Ta prozíravost se Masarykovi ovšem spojovala se silnou vírou v humanitní ideály a možnost na racionálním základě realizovat v novém politickém klimatu mezi svobodnými národy nadnárodní celky (jako "radikální politickou reorganizaci", opět Masarykova slova z cit. spisu). Nezní nám přece jen aspoň trochu v uších?

*****

Poznámky:

[1] Bláha, In. Arnošt: T. G. Masaryk. Praha, Min. školství a nár. osvěty 1920.

[2] Eliáš, Rudolf: Masaryk Osvoboditel. Praha, Hokr (nedat.)

[3] Herben, Jan: Chudý chlapec, který se proslavil. Praha, Čin 19302.

[4] Herben, Jan: Skizzář k Masarykovu životopisu. Praha, Čin 1930.

[5] Hofmann, Jos. - Odstrčil, Oskar: T. G. M. -- Jak jsme ho viděli. Praha, Rud. Mikuta 1948.

[6] Kovtun, George J.: Masaryk & America - Testimony of a Relationship. Washington, Library of Congress 1988.

[7] Kopecký, Václav: T. G. Masaryk a komunisté. Praha, ÚV KSČ 1950.

[8] Kozák, J. B.: Masaryk filosof. Praha, Svaz nár. osvobození 1925.

[9] Král, Josef: Masaryk -- filosof humanity a demokracie. Praha, Orbis 1947.

[10] Král, Václav: O Masarykově a Benešově kontrarevoluční protisovětské politice. Praha, SNPL 1953.

[11] Nečásek, Fr. - Pachta, Jan - Raisová, Eva (editoři): Dokumenty o proti-lidové a protinárodní politice T. G. Masaryka. Praha, Orbis 1953.

[12] Pavel, Ant.: Náš první president<úi>. Praha, Památník Odboje 1925.

[13] Rádl, Emanuel: Masarykův ideál moderního hrdiny. Praha, Grosman a Svoboda 1920.

[14] Smetanová, Jindřiška: TGM - Proč se neřekne pravda? (Ze vzpomínek dr. Antonína Schenka). Praha, Primus 1996.

[15] Štech, Karel: Tomáš Gar[r]igue Masaryk - Význam jeho v českoslo-venském životě. Praha, Česká graf. akc. spol. 1919.

[16] ---: Masaryk -- Staaatsmann und Denker. Prag, Orbis (nedatováno)

Článek byl koncipován k 14. 9. opoždění zavinila redakce BL. Autorovi se omlouváme.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 15.9. 2010