Soudci, platy, demokracie

14. 9. 2010 / Stanislav Křeček

Mnohokráte jsem vyslovil svoje pochybnosti nad rozhodováním českého Ústavního soudu i své přesvědčení o reálném nebezpečí soudcokracie pro demokratický stát. Ale po dvou nedávných masivních politicko-mediálních kampaních, týkajících se rozhodování Ústavního soudu -- totiž projevu prezidenta v Poslanecké sněmovně, ve kterém rozhodování Ústavního soudu kritizoval, a následně mediální povyk kolem rozhodnutí téhož soudu o platech soudců - existují, podle mého názoru, přinejmenším tři otázky.

První je otázka po nejen konzistentním uvažování a vystupování některých politiků a novinářů, ale i po jejich samotné důvěryhodnosti. Čeho jsme to byli minulý týden svědky? Ve středu jednohlasného, ostrého zpochybnění práva kohokoliv, a prezidenta zvláště, vůbec kritizovat Ústavní soud, mnoha pozdvižených obočí nad tím, že se prezident vůbec kriticky vyjádřil o tak navýsost důvěryhodné a demokratická práva hájící instituci, jakým právě Ústavní soud je, a ještě nad to požadovat „redefinici“ jeho postavení v ústavním pořádku země. Politici a novináři se přímo předháněli v tom, kdo vysloví příkřejší odsouzení, větší pochybnost, kdo se více podiví nad tímto povážlivým činem prezidenta.

Ale za pouhé dva dny nato bylo vše jinak. Stejný sbor novinářů a politiků téměř jednohlasně odsoudil nález Ústavního soudu ohledně platu soudců. Náhle demokratickému vývoji v této zemi a politickoekonomické stabilitě státu neškodí kritici Ústavního soudu, jak tomu bylo ještě ve středu, ale právě naopak: činí tak svými nálezy právě onen Ustavní soud. Odpověď na první otázku hledám obtížně: kdo bude těmto mistrům prázdného tlachu, těm, kteří podřizují svá slova bez rozmyslu tomu, co považují za aktuální potřebu, v budoucnu ještě věřit?

Druhá otázka se týká samotné problematiky platů soudců: opravdu si někdo vážně myslí, že jsou soudci ochotni ohrožovat svoji pověst a konec konců i pověst samotné justice pro pouhých necelých tři tisíce korun? Nezdá se takové tvrzení trochu přitažené za vlasy? Nebo je spíše pravdou to, co si dosud nedostatečně uvědomujeme, že totiž existují některé zcela základní, žádnou parlamentní většinou nezpochybnitelné a nezměnitelné náležitosti demokratického právního státu, k nimž, ať se nám to líbí či nikoliv, patří i neměnnost platu soudců? Ústavní soud se v odůvodnění svého nálezu odvolal na Ústavu Spojených státu, která je pro mnohé domácí kritiky více než Písmo svaté, ale ti si toto odůvodnění asi ani nepřečetli...

Povrchní, posměšné úvahy o tom, že soudcovská nezávislost má cenu tří tisíc korun, jsou primitivní a nehodné závažnosti problému, o který jde. Nemá jistě pravdu autor mnoha radikálních, leč zpravidla málo přesných výroků, Přemysl Sobotka, když tvrdí, že někteří lidé se musí uskromnit kvůli deficitu veřejných rozpočtů, zatímco soudci jsou „...závislí natolik na penězích, že jim je to úplně jedno.“ O tom ten problém skutečně není. Samozřejmě, a i Ústavní soud tuto možnost připustil, mohou nastat mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly i takový zásah, jakým je omezení platu soudců. Problém je však v tom, že v žádné takové zcela mimořádné situaci nejsme. Lži o „řeckém nebezpečí“ a „maďarské“ cestě, pomocí kterých současná vládní koalice vyhrála Sněmovní volby, na Ústavní soud zjevně nezapůsobily....

Konečně zbývá položit třetí otázku: proč se Vláda a Parlament vůbec do takových kroků pouští? Rozhodnutí Ústavního soudu bylo zcela předvídatelné a bylo předem zřejmé, jak tento další pokus skončí. Snad je to konečně poučení do budoucna, pokud se vůbec někdo chce z  událostí  minulého týdne poučit...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.9. 2010