1968: kdyby, kdyby...

27. 8. 2010 / Pavel Pečínka

Kdyby Josef Žemlička a Viliam Debnár nestáli v srpnu roku 1968 na místech, kde stáli, měl by dnes opodál pamětní desku v Brně někdo jiný. Oběti prvních dnů sovětské okupace se dost podobají: mladí, v davu stojící, zvědaví, okounějící. I jejich vrazi se podobají: mladí, v davu stojící, zmatení, vyplašeně se rozhlížející. Náhodné střely zmanipulovaných vyjevenců, náhodné zásahy těch, kteří na rozdíl od starých nezůstali v ty dny "prozíravě" za pecí.

Speciálně pro Čechy to musel být při pohledu na ocelové kolony obrovský šok: vždyť Češi byli jediní z Varšavského paktu, kteří od 20. let nikdy nezvedli zbraň proti Sovětům. Žádné jejich kolaborantské jednotky nebojovaly po boku Německa proti SSSR jako v případě Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska, český pravicový odboj neválčil proti Němcům i Rusům zároveň jako u Poláků, nekonalo se žádné povstání jako v Maďarsku roku 1956... Ale kdyby... Kdyby čs. armáda tehdy zlikvidovala silnice a mosty a pak bez výstřelu zajela zpět do kasáren, kdyby vznikla exilová vláda, jejíž autoritu by většina Čechů a Slováků poslechla a obyvatelstvo nenásilného odporovalo jakékoliv spolupráci s okupační mocí, možná by...

Ale nechme toho. Doba je jinde a vědomí mladých o srpnu 1968 a jeho následcích teď budou určovat nasládle odpočinkové televizní popseriály jako Vyprávěj...

Vyšlo v Brněnském deníku Rovnost 21.7.2010

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.8. 2010