***

V šestnáctém vydání týdeníku A2 věnovaném Karlu Kosíkovi vyšel článek Jana Sterna rozvíjející Kosíkův pojem události. Stať Dějiny jako bonboniéra dr. Piageta začíná u Kosíkova výměru, podle nějž je událost to, co není nikdy uzavřeno. Jenomže Kosík ještě pracoval s historiosofií - měl za to, že dějiny probíhají zákonitě. S odvoláním na pokus Rudolfa Allerse Stern konstatuje, že mít apriorní konstrukci dějin, do níž všechny jednotlivé události jednoduše dosazujeme, je trochu jako pracovat s pomyslnou škálou barev, jejíž krajní body tvoří nejsvětlejší představovaná a nejsytější představovaná. Věci pak vypadají takto: Dokud se reálné události pohybují uvnitř představované škály, jsou vlastně vždy již "předuzavřeny" a následně vyhodnocovány jako lepší nebo horší; jakmile však jednou vykročíme mimo škálu, ocitáme se rázem v nepředstavitelnu a výsledkem je bezradnost. Bohužel - právě překročení škály, stav mimo "dobro" a "zlo" určující soudnosti (která v každé další jednotlivé události vždy hledá zase jen další ztělesnění stejných "věčných principů"), odpovídá pravému výměru události, kterému bychom dnes měli umět čelit.

***

"Co si nedokázali představit, to prožili", napíše nějaký Santayana 22. století. Bude hledět zpět na absurdní představení, při němž herci mávali zastaralými scénáři a rozhořčeně trvali na tom, že bez západní demokracie, sociálního smíru, masové spotřeby to rozhodně naprosto nejde. Skutečná událost se však v nejmenším neohlíží na to, jak sytě rudou krvavou skvrnu si vy nebo já dokážeme představit. Pohybuje se mimo naše škály a rozhodně nejsme v pohodlné pozici pedagogů mustrujících dějiny podle vlastních maloměšťáckých schémat. Dohlédnout za hranice škály je základním předpokladem pochopení skutečné události - takové jako Osvětim nebo katastrofa plošiny Deepwater Horizon. Znamená to také čelit nesvaté alianci expertů placených, aby se zapřísahali nemožností události, a myšlenkové pohodlnosti samolibých mandarínů, kteří to, že Osvětim je nemožná, naprosto samozřejmě "vědí".

***

Za současných okolností je nanejvýš nepravděpodobné, že by během příštích dvou volebních období došlo k vystřídání dnešní vlády opozicí. A je dokonce ještě nepravděpodobnější, že se mentalita nejmladší české generace, která hromadně vypověděla poválečný sociální kontrakt, změní. Ztratili jsme další generaci ve prospěch systému výroby konsensu a čeká nás perných deset let, než přijde další šance na změnu. Ztracenou generaci i ostatní čeká dekáda konfrontace s událostmi režírovanými držiteli moci. Pro mozky vymyté každodenní Niagarou mediálních splašků a banalit to bude zatraceně těžké: Co si nedokážete představit, tomu nedokážete čelit.