20. 8. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 8. 2010

K VÝROČÍ SRPNOVÉ INVAZE A PRAŽSKÉHO JARA 1968

Co způsobilo, že lidé Husákovu normalizaci přijali

Paulina Bren, The Greengrocer and his TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring. (Zelinář a jeho televize: Kultura za komunismu po Pražském jaru 1968). Cornell University Press 2010. ISBN 978-0-8014-7642-6

Tahle knížka je historickou a sociologickou prací, není to monografie z oboru filmové či televizní vědy. Paulina Bren líčí kulturně-společenskou historii české části Československa během dvou desetiletí od potlačení demokratického experimentu Pražského jara r. 1968 do konce osmdesátých let. Přesvědčivě dokazuje, že si československé komunistické vedení v reakci na potlačení reform Pražského jara vypracovalo zvláštní charakteristickou politickou kulturu a že československá veřejnost ji spontánně přijala. S těmito závěry Pauliny Bren plně souhlasím a rád bych dodal, na základě vlastní zkušenosti a výzkumu, že zvláštní společenské zvyklosti, které vznikly v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech, dodnes přežívají jako základní rysy postkomunistické české společnosti.

Je nutno zdůraznit, že v kontextu domácího českého diskursu neříká Paulina Bren nic obzvlášť nového. Všichni lidé v České republice vědí, že to, co Paulina Bren popisuje v této anglické monografii, jsou relativně banální skutečnosti. Je nutno pochválit, že konečně vznikla studie, která popisuje, co ví každý Čech, navzdory antikomunistické propagandě pražských médií a povrchním stereotypům, které často šíří o střední Evropě západní média.

Paula Bren právem zpochybňuje tvrzení, že většina lidí v komunistickém Československu byla v opozici vůči komunistickému režimu, že měli pocit, že jsou utlačováni a že si přáli povstat za první možné příležitosti. Situace v poinvazním Československu byla daleko složitější a to se také týká postkomunistického období. Do značné míry to zřejmě vysvětluje, proč se tolik Čechů cítí hluboce zklamáno dvěma desetiletími postkomunismu, navzdory tomu, jak intenzivně se snaží pražská média je přesvědčovat, že by měli být šťastni, protože žijí v nejlepším možném světě.

V březnu 2006 jsem vyučoval na Ostravské univerzitě seminář o české disidentské literatuře sedmdesátých let. Na začátku kursu jsem požádal třídu asi dvaceti třiadvacetiletých studentů, aby se zeptali rodičů doma, jak se žilo v Československu v sedmdesátých letech, a připravili si k tomu krátkou prezentaci.

Rodiče studentům – neochotně – sdělili, že za komunismu nezažili žádný politický útlak. Nikdo je v zaměstnání politicky nebuzeroval, na prvomájové průvody a na školení chodit nemuseli, komunistický režim zcela ignorovali a žili si po svém. O tom, že snad režim některé lidi pronásleduje, někdy zaslechli, ale žádné takové lidi nikdy nepotkali. O „intelektuální diskurs“ se nezajímali a nechyběl jim. Nevadilo jim, že existuje cenzura, ani že veřejný prostor byl zaplněn komunistickou ideologií. Měli sociální jistoty a dost peněz. Na rozdíl ode dneška, kdy se musejí starat, aby měli dost prostředků na jídlo. Jediné, co jim vadilo, bylo, že nemohli volně cestovat do zahraničí, jenže to dnes nemohou taky, protože na to nemají peníze.

V lednu 2010 zjistila česká agentura pro průzkum veřejného mínění STEM, že 80 procent českých občanů zastává názor, že dnešní čeští politikové „nejsou na vyšší morální úrovni“ než politikové z režimu v době před rokem 1989. Zajímavý výsledek tohoto průzkumu mě vedl k tomu, abychom s kolegy tuto záležitost prozkoumali podrobněji. Na jaře 2010 jsme zkoumali názory současné české veřejnosti ohledně života v Česku před rokem 1989 a po něm. Náš dotazník vyplnilo 3225 respondentů. Zjistili jsme, že respondenti hodnotili jako nejuspokojivější období politické liberalizace v šedesátých letech a jako druhé nejlepší období let 1985-1989. Je pozoruhodné, že druhá polovina osmdesátých let dostala lepší hodnocení než postkomunismus. Z odpovědí respondentů na přibližně 200 otázek o různých aspektech života před pádem komunismu a po něm vyplynulo, že lidé drtivou většinou hodnotí komunistický režim z let 1970-1989 pozitivněji než období po pádu komunismu.

Paulina Bren přesvědčivě prozkoumala a zdokumentovala kořeny těchto postojů. Pražské jaro 1968 byl neuvěřitelný festival svobody. Probíhal ve veřejné sféře a poprvé v historii projevila média, televize, ale zejména rozhlas, svou obrovskou moc. Po rozsáhlé čistce intelektuálů v prvních dvou letech po invazi čelilo vedení KSČ dilematu jak přimět obyvatelstvo, aby s poinvazním režimem spolupracovalo. Poinvazní útlak byl zaměřen především proti intelektuálům, kteří působili v oblasti humanitních věd, méně proti technické inteligenci. Většinu obyčejných lidí zřejmě režim vůbec neutlačoval, pokud se vyhýbali sféře nezávislého politického a kulturního aktivismu.

Po několika neúspěšných pokusech si šéf KSČ Gustáv Husák a jeho kolegové vypracovali vysoce inteligentní politiku cukru a biče, jejímž prostřednictvím přesvědčili většinu národa, aby se začala aktivně podílet na jejich projektu. Nejdůležitějšími rysy jejich pacifikačního programu byl konzumerismus a ústup do sféry soukromí a národ, jak se zdá, se na tomto programu účastnil dobrovolně a nadšeně. Gustáv Husák požádal na podzim r. 1969 Sovětský svaz o hospodářskou pomoc, kterou dostal, a využil jí k uspokojování spotřebitelských potřeb československého obyvatelstva. Konzumní spotřeba v Československu v letech 1970 a 1980 silně vzrostla. Televizní vysílání obecně a zábavné televizní seriály konkrétně, se staly, jak zdůrazňuje Paulina Bren, „zlatým kočárem“ Husákovy normalizace.

Zábavné televizní seriály se v této éře staly nesmírně významným nástrojem propagandy a socializace. Byla to doba, kdy existovaly jen dva televizní okruhy, neexistovaly dálkové ovladače a nebylo možné, aby divák neustále přepínal mnoha kanály jako dnes. Televizní seriály dosahovaly neuvěřitelně velké sledovanosti. Pravidelně se na ně dívalo více než osmdesát procent obyvatelstva. Zvlášť překvapivé ale je, že některé tyto komunistické televizní seriály byly také vysoce populární v Západním Německu. Když se vysílalo Třicet případů majora Zemana , krimi seriál, jehož prvotním účelem bylo vnutit veřejnosti prorežimní interpretaci poválečné československé historie, ve východoněmecké televizi, sledovaly ho velké počty západních Němců: československý komunistický thriller o majoru Zemanovi dokázal úspěšně konkurovat krimiseriálům západoněmecké televize. Po pádu komunismu se seriál o majoru Zemanovi několikrát v televizi v Česku opakoval a nedávno vyšel i na DVD. Komerční společnosti spolu soutěžily o tento lukrativní kontrakt. Jiné televizní seriály z komunistického období se v Česku v televizi také vysílají dodnes.

Paulina Bren argumentuje, že kromě konzumerismu a televizní zábavy byl Husákův normalizační režim založen na myšlence „klidu“, totiž na představě plně zprivatizovaného občanství (všechno se mělo odehrávat výlučně v soukromí, v rodinném kruhu a mezi přáteli; do veřejné sféry nikdo nesměl vstoupit, protože byla od roku 1968 považována za nebezpečnou, za zdroj nepořádku a chaosu) a na konceptu „socialistické seberealizace“. Husákův komunistický režim si byl dobře vědom, že není schopen plně uspokojit rostoucí konzumní požadavky československého obyvatelstva a že výrobky, které spotřebitelům nabízel, byly nižší kvality než zboží na Západě, avšak namísto nejmodernější technologie nabízel občanům to, co podle něho bylo jedinečnou kvalitou života: lepší sociální infrastrukturu, „duchovní hodnoty“ a možnost levného, kolektivního sportovního a jiného vyžití ve volném čase (jeden navrátivší se český emigrant z USA si stěžoval, že „v Americe nejsou veřejné plovárny, zatímco v Praze si může jít kamkoliv zaplavat jen za pár korun“, jiní emigranti smutně vzpomínali na to, jak trávili léto na horkém venkově hraním házené s přáteli, atd., atd.)

Za Husákova komunismu bylo možné nežít jen prací, píše Paulina Bren. Podniky byly vlastně sociálními institucemi. Lidé v zaměstnání organizovali mejdany a „byli v pohodě“. Pracoviště poskytovala sociální zázemí a uspokojení. (To je dobře zdokumentováno ve filmech, jako je Kouř , 1990, groteskní vize života v socialistickém podniku krátce před pádem komunismu, kterou natočil Tomáš Vorel, anebo ve filmové verzi románu Vladimíra Párala Muka obraznosti, 1989. V obou filmech jsou pracoviště především místem, kde se intrikuje a manipuluje – nic jiného se tam v podstatě neděje.)

Nesmírně důležitá a léčivá byla role rodiny a žen v rodině. Ženy, ve své tradiční genderové roli (proto i českoslovenští disidenti měli pro feminismus jen pohrdání) byly považovány za spasitelky společnosti, za rozumné organizátorky, stmelovatelky rodin a regulátorky šílených mužských vášní. Během „krizového období“ r. 1968 propadli mužští političtí reformátoři „hysterii a chaosu“,ale ženy, rodina a soukromí to svou léčivou mocí v sedmdesátých letech napravily.

Je pozoruhodné, jak Paulina Bren zdůrazňuje, že existuje velká podobnost mezi hodnotovým systémem československého husákovského režimu a „tím, co Lauren Berlant charakterizoval jako infantilní občanství, které americká vláda aktivně podporovala v USA v osmdesátých letech (…) občanství obrácené dovnitř a fungující čistě v rodinné sféře, zatímco média zajišťovala, aby společnost uznávala, že se aktivita občanů má realizovat jedině tam“. Není pochyb o tom, že Husákův režim v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech a Reaganův režim v USA v osmdesátých letech byly oba hluboce konzervativní.

Disidentská ideologie v české společnosti nezakořenila. Zaprvé, disidenti byli podezřelí, protože mnoho z nich bývalo v padesátých letech nadšenými stalinisty a jejich diskurs byl stále ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech ovlivňován marxismem. Etický radikalismus Charty 77 byl většině Čechů a Slováků cizí. Apely Václava Havla, aby lidi „žili v pravdě“ byly ignorovány, protože většina lidí nevěděla, co to znamená. Miniaturní disidentská „elita“ argumentovala, že jejich ochota obětovat se za vyšší etické dobro jim dává právo společnost řídit. Ale společnost buď tuto argumentaci považovala za nepřesvědčivou, anebo to lidem bylo prostě jedno.

Disidenti apelovali na veřejnost, aby přestala „žít ve strachu“ a „začala mluvit pravdu“. Problém je, jak Paulina Bren ukazuje velmi přesvědčivě, že většina obyvatelstva za Husákova režimu žádný strach nepociťovala. Paulina Bren cituje průzkum veřejného mínění z konce osmdesátých let, kde se disidenti ptají občanů, mají-li strach a proč nemluví „pravdu“. Dotazovaní občané odpovídají, že strach nemají a vůbec nevědí, o čem tazatelé mluví. Normální obyvatelstvo si zřejmě možnost uvědomělé občanské aktivity ze svých životů dávno podvědomě vytěsnilo. Lidé se za Husákova režimu nebáli. Představa, že by měli ideologické zázemí režimu zpochybňovat, je vůbec nenapadla. Paradoxně byli jedinými lidmi v Husákově éře, kteří měli strach, disidenti a komunističtí vládci.

Mnoha lidem šlo velmi na nervy, když krátce po pádu komunismu argumentovali disidenti, že mají právo stát v čele společnosti a vést ji, „protože za komunismu trpěli“. Většina disidentů byla z postkomunistické politiky v Československu po roce 1989 rychle odstraněna a mocenská postavení převzali lidé z Husákovy normalizace. Je možná typické, že nakonec ustoupil i „disident filozof“ Václav Havel husákovskému normalizačnímu technologovi Václavu Klausovi. Charta 77 je dnes v ČR považována za nepopulární a kontroverzní.

Televize hrála při vštěpování hodnotového systému Husákova režimu obyvatelstvu nesmírně důležitou roli a činila to vysoce efektivním a trvalým způsobem. Je možná pozoruhodné, že nejcharakterističtější rysy televizních seriálů z husákovské éry , vtisknuté do myslí veřejnosti, dodnes přežívají jako hlavní stereotypní charakteristiky českých hraných filmů z posledních dvou desetiletí. Přesně v souladu s hodnotovým systémem husákovského režimu se v postkomunistickém českém hraném filmu stále ještě odehrávají nejdůležitější události v soukromé sféře rodiny a přátel, zejména o Vánocích (to je ten nejposvátnější rodinný čas), anebo během horkého léta na českém venkově na chatách a chalupách. Muži jsou stále ještě nespolehliví agresivní slaboši, kterým se nedá důvěřovat. Ženy stále vystupují ve svých tradičních, předfeministických genderových rolích a stále ještě uplatňují svou léčivou a stmelovací moc nad rodinou a komunitou. Jsou to stále ženy, které drží všechno pohromadě a které trpělivě a efektivně všechno organizují.

Zajímavé je, jak úzkostně nepevný v kramflecích byl Husákův komunistický režim a jak bedlivě sledoval, co se děje ve společnosti. Obrovské množství dopisových reakcí na televizní seriály se podrobně vyhodnocovalo a byli s nimi seznamováni nejvyšší představitelé strany a státu. Někdy v roce 1969 napsal Vladimír Škutina, slavný televizní žurnalista ze šedesátých let a z r. 1968, tou dobou zcela zakázaný, dlouhý dopis normalizačnímu řediteli Československé televize Janu Zelenkovi o tom, jak jakýsi televizní večer na oslavu socialistického Estonska byl strašný. Zelenka Škutinův dopis omlacoval televizním pracovníkům o hlavu. (Pauline Bren toto všechno našla v archívech ČT.)

Trvalý efekt československé televizní kultury ze sedmdesátých a osmdesátých let, jak se zdá, potvrzuje i nejnovější sociologický průzkum. Podle studie kolektivu autorů v čele s Liborem Prudkým byla ještě v roce 2007 nejdůležitější hodnotou pro Čechy „rodina“. „Přátelé a známí“ byli druhou nejdůležitější hodnotou, pak následoval „volný čas“. „Práce“ byla na čtvrtém místě a „politika“ a „náboženství“ až daleko vzadu. Podobně jako za Husákovy éry (a paradoxně také jako dnes na Západě) je pro Čechy nejvíce hodnocenou činností úsilí o hedonismus. Takže se zdá, že hodnotový systém, vštěpený československému obyvatelstvu televizními seriály ze sedmdesátých a osmdesátých let, stále trvá.

Husákův režim obecně a Československá televize konkrétně měly obrovské štěstí, že se jim podařilo zajistit si služby neuvěřitelně talentovaného scénáristy Jaroslava Dietla (1929-1985). Ten nesmírně efektivně sděloval společnosti to, co jí chtěla vštěpovat komunistická strana. Dietlovy rané práce z šedesátých let byly kritické vůči komunistickému režimu a jeho televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. , který se vysílal v letech 1967-1968, se stal emocionálním shromaždištěm pro český a slovenský národ v jeho vzdoru proti invazi Varšavského paktu v srpnu 1968. (Paulina Bren se o tomto seriálu ve své knize nezmiňuje.) Je zjevné, že Dietl měl výjimečnou schopnost vytvářet pocit sdílené komunity, ať jeho scénáře vyjadřovaly duch komunity v poinvazním odporu na podzim r. 1968, anebo ať později, v sedmdesátých a v osmdesátých letech, manipulovaly televizní diváky, aby přijali hodnotový systém Husákova režimu.

Jak Paulina Bren vysvětluje, původní impuls pro výrobu konzumní komunistické televizní zábavy přišel z Východního Německa. Většina Východních Němců se dívala na západoněmeckou televizi a východoněmecké úřady se obávaly, že v NDR zvítězí západoněmecký hodnotový systém, tak přijaly západoněmecký konzumerismus, naplnily ho komunistickou ideologií a začaly vyrábět vlastní zábavné televizní pořady. Na doporučení Sovětů začali Čechoslováci Východní Němce napodobovat. V důsledku porážky v roce 1968 byla však zakázána aktivita ve veřejné sféře „navždycky“. České televizní seriály se soustřeďovaly na rodinný život. Nákupčí ze sovětské televize se někdy v sedmdesátých letech pokusili koupit některé z nich, ale vrátili se do Ruska s prázdnou – stěžovali si, že československé televizní pořady se vůbec nezabývají životem československé společnosti – „je to všechno jenom o rodině“.

Seriály Jaroslava Dietla československé televizní publikum „doslova okouzlily“. Dietlův první normalizační seriál, Nejmladší z rodu Hamrů , signalizoval, že „komunistická strana je ochotna s lidmi hovořit“. Nemocnice na kraji města byla oslavou socialistického zdravotnictví, avšak tento seriál byl hitem i v Západním Německu a tak r. 1981 se západoněmecká televize podílela na koprodukci druhé série epizod. Na Nemocnici na kraji města se dívalo 88 procent divácké obce. Ostatní Dietlovy televizní seriály byly sledovány stejně nadšeně. Proč? Dietl se soustřeďoval na individuální postavy. Uměl vypíchnout intimní emocionální vazby mezi lidmi. Přesně tak, jak to od něho chtěla KSČ, přesunul politiku do rodinného života. Veřejná sféra zůstávala prázdná. Všechny politické a sociální otázky byly přeformulovány jako soukromé problémy, které je lehké v miniaturním, soukromém světě, vyřešit. Dietl uměl geniálním způsobem vytvořit intimní atmosféru a sdílený, soukromý narativ, čímž vlastně předjímal dnešní reality shows. Jeho seriály zdomestikovaly politiku a glorifikovaly bezmocnost, kterou denně pociťovali občané Husákova režimu. Přesně to režim chtěl. Dietl zobrazoval život v Husákově režimu jako intimní a atraktivní. Dietl udělal pro poinvazní režim v Československu daleko více než všechny sjezdy KSČ dohromady. Učinil normalizační režim pro širokou veřejnost přijatelný a vštípil jeho hodnoty do mozků lidí tak důkladně, že velkou měrou přežívají v české postkomunistické společnosti dodnes.

(Zkrácený překlad z anglického originálu, napsaného pro Journal of East European Cinema)

                 
Obsah vydání       20. 8. 2010
22. 8. 2010 Nynější krizi způsobila revoluce z r. 1968
22. 8. 2010 Nápaditost pro společnost bez reflexe Boris  Cvek
20. 8. 2010 Co způsobilo, že lidé Husákovu normalizaci přijali Jan  Čulík
20. 8. 2010 Lidé se o veřejné věci začnou starat, že budeme překvapeni
22. 8. 2010 Roman Joch představuje fosilní strnulost Boris  Cvek
22. 8. 2010 Poznámka zcela loajálního občana Miloslav  Štěrba
22. 8. 2010 Smrt Davida Kellyho byla "učebnicová sebevražda", svědčí patolog, který ho pitval
22. 8. 2010 Amerika hysterčí ohledně Libyjce Megrahiho, avšak důkazy naznačují, že je nevinný Jan  Čulík
22. 8. 2010 Švédská prokuratura zrušila žalobu ze "znásilnění", uvalenou na zakladatele Wikileaks Juliana Assangeho
21. 8. 2010 Velmi osvěžující pohled Romana Jocha (podle Petra Nečase) Marie Saša Lienau
20. 8. 2010 Víte, co brání prodeji západního zboží v Česku za levnější ceny? České nálepky Jan  Čulík
20. 8. 2010 V zemích s nižší kupní silou je zboží dražší
20. 8. 2010 Manažerské poradenské firmy jsou podvod
21. 8. 2010 Britské zdravotnictví vydalo loni na manažerské konzultanty 9 miliard Kč
21. 8. 2010 Čína otevřela v Íránu továrnu na rakety
21. 8. 2010 Češi, jděte studovat do zahraničí! Jan  Čulík
20. 8. 2010 Copak nového nám přinese výročí 21. srpna 68? Miloslav  Štěrba
21. 8. 2012 Proti zapomnění a manipulaci: O co šlo v roce 1968
20. 8. 2010 Michael  Marčák
20. 8. 2010 Mělčiny: Způsobuje internet naše zblbnutí?
20. 8. 2010 Petice proti Romanu Jochovi
20. 8. 2010 Angličtina František  Řezáč
21. 8. 2010 Na to by jeden nepřišel... Miloslav  Štěrba
20. 8. 2010 Tábory pro bezdomovce mohou být užitečné Tomáš  Stýblo
20. 8. 2010 Tábor pro bezdomovce
20. 8. 2010 Ilustrace k táborům pro bezdomovce Martin  Škabraha
20. 8. 2010 Obrovské množství plovoucích odpadků v Atlantiku
20. 8. 2010 Šestiletý František v českém rozhlase: Zabil bysem jednoho policajta…
20. 8. 2010 Byl jsem potenciálním vrahem! František  Řezáč
19. 8. 2010 ČeskoSlovensko má talent. A vždycky ho mělo! Bohumil  Kartous
19. 8. 2010 Jen 16 procent Číňanů dodržuje tradice mravních a duchovních rituálů
19. 8. 2010 Požadavky Pentagonu na čínskou armádu jsou nesplnitelné, varují vědci
19. 8. 2010 Čína prý podle USA ohrožuje americké panování v západním Pacifiku
19. 8. 2010 Jak Američané mystifikují sami sebe: Čína nedisponuje protilodní balistickou střelou Štěpán  Kotrba
19. 8. 2010 Historik Vilém Prečan: Odcházím z vědecké rady ÚSTR
19. 8. 2010 Podpora Romanu Jochovi, budoucímu poradci předsedy vlády
19. 8. 2010 Neprokázané propagandistické obvinění z Konzervativní strany
19. 8. 2010 Bolševický jazyk Konzervativní strany Jan  Čulík
19. 8. 2010 O sílícím komunismu v České republice Jiří  Drašnar
20. 8. 2010 Hugo Chavez vnutil tisku růžové brýle Fabiano  Golgo
20. 8. 2010 Francie deportovala rumunské Romy
19. 8. 2010 Jak pochopit americký úpadek
19. 8. 2010 Newsweek: Nejlépe se na světě žije ve Finsku, ČR je globálně nejlepším místem pro sex
20. 8. 2010 Spojené státy stáhly své vojáky z Iráku
20. 8. 2010 Jižní Korea zablokovala severokorejskou propagandu na twitteru
20. 8. 2010 Facebook zavádí lokalizaci uživatelů - uprostřed obav, že je to může ohrozit
20. 8. 2010 Mně pozitivní zprávy nechybějí Petr  Wagner
20. 8. 2010 Roman Joch a přijatelnost otroctví Adam  Votruba
19. 8. 2010 Co je to Nečas za katolíka, že se paktuje s takovými lidmi? Boris  Cvek
19. 8. 2010 Chválím Romana Jocha Lukáš  Lhoťan
19. 8. 2010 Boris Cvek: Jsem proti Jochovi a byl jsem pro americký radar v ČR Boris  Cvek
19. 8. 2010 Jan Bohdal odstoupil z funkce člena Rady České tiskové kanceláře Jan  Bohdal
19. 8. 2010 Devět z deseti Němců požaduje jiný hospodářský systém
19. 8. 2010 Šéf společnosti Google: Opravdu mám obavy ohledně dnešní facebookové generace
19. 8. 2010 Kudla do zad malým podnikatelům, ale i zákazníkům Jiří  Baťa
19. 8. 2010 Zákazníci jsou pro banky v ČR prostě oběti k oškubání Jan  Stejskal
19. 8. 2010 Staré dobré Rakousko? František  Řezáč
18. 8. 2010 Roman Joch jde s dobou Jan  Keller
17. 8. 2010 Čína ekonomicky předstihla Japonsko
18. 8. 2010 Vyšlo nové číslo Listů Václava Žáka
17. 8. 2010 Upoutávka na Český mír na webu
3. 8. 2010 Hospodaření OSBL za červenec 2010

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
20. 8. 2010 Co způsobilo, že lidé Husákovu normalizaci přijali Jan  Čulík
14. 10. 2009 21. srpen ve Vyprávěj = Anglické jahody Tomáš  Koloc
23. 9. 2009 Co dodat k Vyprávěj? Tomáš  Koloc
24. 8. 2009 Moc za jakoukoliv cenu jako bezcharakterní a všeho schopný hybatel dějinných procesů Štěpán  Kotrba
24. 8. 2009 Praha orientální Martin J. Kadrman
21. 8. 2009 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University   
21. 8. 2009 Rusáci – politická frustrace, ponížení a ztráta nadějí, nebo nevyhnutelnost v bipolárním světě? Štěpán  Kotrba
21. 8. 2009 Sovětský svaz: Ubohá supervelmoc, jejíž bezpečnostní problémy "muselo" vyřešit zotročení Československa Jan  Čulík
21. 8. 2009 Pro malý národ je sebevražda uctívat geopolitiku Karel  Dolejší
17. 10. 2008 Okupace tehdy. A co dnes? Jaroslav  Zatočil
17. 10. 2008 Miloš Pick: Pražské jaro versus devadesátá léta Miloš  Pick
16. 10. 2008 Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky, podepsaná v Praze dne 16. října 1968   
22. 9. 2008 Obětí Mnichova byla i Milada Horáková Miloslav  Štěrba
11. 9. 2008 Udělej si sám Ladislav  Žák
9. 9. 2008 Odkaz Pražského jara po čtyřiceti letech