Jochův dialog Spejbla a Hurvínka

18. 8. 2010 / Adam Votruba

Článek Romana Jocha s názvem "Proč demokracie zanikne" může být ukázkou toho, jak si sókratovský dialog představuje demagog. Autor zjevně podstatu takového dialogu nepochopil a proto jej ani nedokáže napodobit.

Nepochopení Sókrata samozřejmě nediskvalifikuje Romana Jocha na post poradce pro lidská práva, jeho názory ovšem ano, neboť jsou v rozporu se smyslem samotné instituce lidských práv.

Je dobře, že tento a další články na Britských listech upozorňují na kontroverzní názory Romana Jocha. Mě osobně zaujal na kritizovaném Jochově textu jeden detail, který Jiří Baťa nezmínil. Roman Joch označuje svůj text za sokratovský dialog, ale k této formě má jeho dílo velmi daleko. Je to patrné už od místa, kdy učitel usazuje žáka slovy: "Já jsem učitel a ty žák, já tady kladu otázky a ty odpovídáš." Vzhledem k tomu, že dialog je veden jako běžné zkoušení žáka učitelem, bylo by snad případnější přirovnání k nejstarším dialogům Spejbla a Hurvínka. (Tím nijak nechci snižovat klasiku českého humoru.)

Je toho více, čím se Jochův text od sokratovského dialogu odlišuje. Sókratés by nikdy neodmítl otázku svého partnera, zejména ne z pozice nadřazené autority, nanejvýš by nabídl dohodu o tom, kdo se bude ptát napřed a kdo potom. Sókratovy dialogy nebyly nikdy o zkoušení znalostí. Ptal se na názory druhého člověka, odhaloval v nich rozpory a tím se snažil přivést svého partnera k většímu uvědomění. Sám se při těchto dialozích stavěl do pozice nevědomého a rozhodně při prvním zaváhání svého spolubesedníka nepřešel do poučování o tom, jak to doopravdy je.

V této souvislosti se ovšem vnucuje na mysl ještě jedna historická okolnost. Sókratés byl odpůrcem demokracie a zažil za svého života její pád. Zažil oligarchickou vládu, které Athéňané přisoudili označení "Vláda třiceti tyranů". Sókratés pak v nových podmínkách otevřeně kritizoval politické vraždy a popravy, k nimž za této vlády docházelo, do té míry, že člen vlády, který byl dříve jeho stoupencem, mu pohrozil, že by se sám mohl stát obětí. Tato vláda se mohla ovšem udržet jen s vojenskou podporou Sparty a sami Sparťané byli novými athénskými vládci natolik znechuceni, že po roce tiše tolerovali demokratický převrat. Sókratés ani po této zkušenosti své názory na demokracii nepřehodnotil, jenže tentokrát byl za hlásání protidemokratických názorů, které bylo dříve tolerováno, popraven.

Článek Romana Jocha s názvem "Proč demokracie zanikne" může být ukázkou toho, jak si sókratovský dialog představuje demagog. Autor zjevně podstatu takového dialogu nepochopil a proto jej ani nedokáže napodobit.

Nepochopení Sókrata samozřejmě nediskvalifikuje Romana Jocha na post poradce pro lidská práva, jeho názory ovšem ano, neboť jsou v rozporu se smyslem samotné instituce lidských práv. Stěží si lze představit kontroverznější osobu pro tento úkol. Za nejkontroverznější Jochův výrok považuji tvrzení, že gentleman, za něhož se Roman Joch zřejmě považuje, může vlastnit otroky: "Gentleman raději zemře, než by byl otrokem; i když na straně druhé gentleman v principu otroky vlastnit může." (Celý článek ZDE). Utopie rozdělující lidi do dvou kategorií (občané a obyvatelé) je také alarmující.

Je dobře, že se ozvaly hlasy, které na tyto skutečnosti upozorňují. Proto jsem také podpořil demonstraci proti jmenování Romana Jocha poradcem premiéra pro lidská práva. Tím se vědomě přiřazuji mezi "levičáky", které prý smích a výsměch Romana Jocha přivádí k zuřivosti. ZDE.

Musím ovšem se zahanbením přiznat, že mám nejspíš velmi špatný smysl pro humor, neboť smích ani výsměch, natož pověstnou sokratovskou ironii, jsem v textech Romana Jocha vůbec "nedetekoval".

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.8. 2010