Na zmíněný článek (který dle Jocha zveřejnil „jakýsi obskurní internetový plátek“) navázal ředitel Občanského institutu reakcí, která vyšla 23. května 2008 v časopise Týden pod názvem Roman Joch: Zachráněni skrze waterboarding. Jádrem Jochovy argumentace je tzv. případ tikající bomby: Terorista někde položil bombu, která brzy exploduje a může zabít stovky či tisíce nevinných lidí. Vyšetřovatelé, kterým se terorista dostal do rukou, mohou tyto lidi zachránit jedině tím, že z vyšetřovaného dostatečně rychle potřebné informace vytřískají. S tímto postupem jsou podle Jocha obyvatelé Západu a zvláště politici srozuměni, byť oficiálně mučení odmítají. Navrhuje tedy „přehodnocení tohoto pokrytectví a stanovení legálních nátlakových či zostřených policejních technik, které by mohly být použity v krizových situacích - ale pod striktní politickou kontrolou parlamentního výboru“.

Roman Joch dále vysvětluje, že „nikdy a za žádných okolností by nesměly být použity praktiky, které nevratně poruší tělesnou integritu. Naopak ty praktiky, které sice vyslýchaným mohou způsobit silný až extrémní momentální fyzický či psychický diskomfort, ale trvalé následky nezanechávají, by v situacích typu „tikající bomba" směly být pod odborným a politickým dohledem použity“. Po tomto úvodu popisuje Joch stručně tzv. waterboarding, vyhýbá se ovšem vyjádření vlastního názoru, zda podle něj tato technika je či není mučením. Tvrdí ovšem, že „výslech Chálida Šajcha Mohammeda waterboardingem vedl ke zmaření plánovaných teroristických útoků, a tedy k zachránění stovek až tisíců nevinných životů“. Svou argumentaci ve prospěch waterboardingu uzavírá Joch těmito slovy:

Co je to waterboarding? Believe Me, It’s Torture

Podle informací dostupných na internetu je při waterboardingu vyšetřovaná osoba ležící na zádech připoutána (znehybněna) na desce (board) tak, aby měla hlavu níže než ostatní části těla. Vlastní provedení se pak může odlišovat – voda se lije buď do nosu nebo do úst; v provedení praktikovaném Američany v rámci „boje proti terorismu“ se však zřejmě provádí tak, že vyšetřovaný má přes nos a přes ústa položený ručník nebo celofán.

Z údajů shromážděných k tématu na Wikipedii plyne, že waterboarding není zdaleka tak neškodný, jak se MUDr. Roman Joch snaží naznačit: „Může způsobit extrémní bolest, udušení, poškození plic, poškození mozku nedostatkem kyslíku, další tělesná zranění včetně zlomení kostí následkem vzpírání se proti znehybnění, trvalé psychické následky a pokud není waterboarding přerušen, může způsobit i smrt. Negativní tělesné následky se mohou projevovat i po měsících, psychické mohou trvat i několik let“. Je vskutku nepochopitelné, jak může člověk, který složil Hippokratovu přísahu, být advokátem této zrůdné „metody zostřeného výslechu“. Zneklidňující je rovněž otázka, proč člověk s vysokoškolským odborným medicínským vzděláním zamlčuje výše uvedené následky mučení vodou a zaštiťuje se formálním odmítáním praktik, „které nevratně poruší tělesnou integritu“, když právě mezi ně waterboarding patří.

V diskusi o povaze waterboardingu nejsme odkázáni na jeho poněkud akademický popis, ale určitější představu získáme zhlédnutím některých klipů dostupných na internetu. Jedním z nich je video natočené pro kampaň proti mučení vodou organizací Amnesty International. Mnohem výmluvnější jsou ovšem záznamy pokusů, při nichž si waterboarding vyzkoušeli novináři. Jedním z nich byl Erich "Mancow" Muller: na serveru YouTube je dostupné jak delší, tak kratší video.

Ještě přesvědčivější je záznam waterboardingu, jak jej podstoupil novinář Christopher Hitchens poté, co jej oslovil časopis Vanity Fair (video je dostupné i na serveru YouTube). Po svém drastickém zážitku trvajícím čtvrt minuty prohlásil bez zaváhání, že waterboarding je mučení a svou zkušenost obsáhle komentoval v článku s názvem Věřte mi, je to mučení. V něm mimo jiné uvedl, že vyšetřovatelé by neměli čas položit mu jakoukoli otázku, neboť by byl ochoten poskytnout jim okamžitě jakoukoli odpověď; a dále konstatoval: „pokud waterboarding nepředstavuje mučení, pak nic takového jako mučení neexistuje“.

Na podporu tvrzení, že waterboarding skutečně představuje mučení, lze uvést množství argumentů dostupných na internetu (např. na výše již zmíněné stránce Wikipedie, kde jsou citovány mnohé autority včetně Červeného kříže, podle nichž waterboarding představuje mučení a je v rozporu s Úmluvou Spojených národů proti mučení a s Ženevskou konvencí); zde však na závěr citujme člověka, který – na rozdíl od MUDr. Romana Jocha – mučení skutečně zažil; a jehož zkušenosti z působení v americké armádě, jakož i jeho politické postoje, vylučují, že by šlo o slabocha, který by byl připraven ustupovat teroristům. Jde o bývalého kandidáta na funkci amerického prezidenta, senátora Johna McCaina. Dne 21. května 2009 se zúčastnil diskuse na televizní stanici FOXNews, v jejímž rámci byl dotázán, zda „je waterboarding mučení nebo zostřená vyšetřovací technika“. McCainova odpověď byla jednoznačná:

Na základě výše uvedeného uzavřeme tuto kapitolu konstatováním, že MUDr. Roman Joch, obhajující a propagující waterboarding, obhajuje a propaguje mučení.

Mučit? „Legálně“? A proč vlastně?

Na Jochově argumentaci ve prospěch mučení je pozoruhodné, že se odvolává na zcela extrémní a výjimečný případ „tikající bomby“. Na přelomu 20. a 21. století se sice odehrálo několik závažných teroristických útoků, ale prakticky nikdy nenastala ona idealizovaná situace, kdy se ví, že bomba tiká, a vyšetřovatelé zároveň mají v rukou atentátníka, o němž vědí, že disponuje informacemi, jejichž získání hrozícímu teroristickému aktu předejde. Argumentace případem Chálida Šajcha Muhammada, který při mučení vodou prozradil údajně terorostický akt, jemuž se vzápětí podařilo zabránit, se zdá být velmi problematická. Na stránce Wikipedie věnované tomuto teroristovi se uvádí, že byl podroben waterboardingu 183krát, což spíš než cílenemu vytěžení nasvědčuje bezradnému opakování mučicí procedury a vyčkávání, co asi ještě z vyšetřovaného vypadne. Že si v takovém případě bude mučený často i vymýšlet, je na bíledni.

Vidíme tedy, že Roman Joch prosazuje institucionalizaci mučení, nadto v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, kvůli mizivému počtu zcela výjimečných situací. Ve vztahu k Jochově jmenování poradcem pro lidská práva je nanejvýš znepokojující otázka, proč vlastně se Joch o legalizaci mučení zasazuje.

Jochova argumentace je diskutabilní i s ohledem na desítky až stovky let zkušeností západní civilizace. Joch má nepochybně pravdu v tom, že v některých případech vyšetřovatelé skutečně přistoupili k násilí. Učinili tak ovšem za extrémních okolností a s vědomím, že tak činí v rozporu s existující legislativou a na vlastní – i trestně-právní – zodpovědnost; nejenom v případě, že by se zmýlili a použili násilí proti nevinnému, ale i v případě, že násilí by vedlo ke kýženým ziskům typu záchrany lidí. V takových případech jde o věc velmi těžkého rozhodnutí vyšetřovatele a o věc jeho svědomí. Zhodnocení použitého násilí a porušení zákona na pozadí např. záchrany nevinných může pak být hodnoceno soudem; nemůže však být akceptováno jako systémový rys moderní západní společnosti.

V tom je ovšem potíž argumentační konstrukce Romana Jocha, který na veřejných vystoupeních otevřeně říká, že nejmodernější výdobytky západní civilizace nepředstavují nutně pokrok, ale že je možné, že evropská civilizace, tváří v tvář údajně hrozící islamizaci Evropy, se bude muset v některých záležitostech – např. ve věci mučení – vrátit zpět. Je ovšem alarmující, pokud se někdo s takovýmito názory stává v 21. století poradcem premiéra pro lidská práva.

V uplynulých letech se celá řada lidí, kteří věci rozumějí, vyjádřila proti používání mučení. Jejich argumentace je dobře známa: Navázáním „lidského“ kontaktu lze z vyšetřovaného získat více informací (v případě lidí označovaných jako „masterminds“ teroristických útoků je podstatné, že mohou být zdrojem důležitých informací dlouhodobě) než za použití mučení. Mučení a zoufalá snaha vyhnout se bolesti vede navíc k tomu, že vyšetřovaný, spíše než pravdu, řekne to, co vyšetřovatel-mučitel slyšet chce. Bylo to dokumentováno na mnoha případech posledních let, ale v českých zemích (přesněji na Šumpersku nedaleko Olomouce) tuto zkušenost máme již od 17. století, kdy i katolický kněz silný ve víře přiznal na mučidlech ty nejneuvěřitelnější výmysly. Široké veřejnosti je tato zkušenost známa jako „Kladivo na čarodějnice“.

Jochova snaha legalizovat mučení je nadto velmi nebezpečná, neboť je principielně otevřená. Roman Joch sice píše, že „nikdy a za žádných okolností by nesměly být použity praktiky, které nevratně poruší tělesnou integritu“, nicméně ona modelová situace „tikající bomby“ si s takovým omezením nevystačí. Jak popsal nejeden z komentátorů: Terorista mlčí, bomba tiká, použijeme waterboarding. Terorista nepromluvil, bomba tiká dál? Požijeme ostřejší metodu – vrážení jehel (ovšem sterilních!) pod nehty? Pálení žehličkou? Drcení varlat? Vrtání elektrickou vrtačkou do kloubů a do očí?

Neexistuje hranice mezi jakýmsi „malým“ a „větším“ mučením. Existuje pouze hranice mezi mučením a absolutním zákazem mučení. Společnost, která byť jen na chvíli připustí překročení této hranice, se ocitá za branou pekel. Varovným příkladem je Irák, kde se mučilo po dlouhá léta vládnutí Saddáma Husajna. S „osvobozením země od tyrana“ přivezli američtí vojáci na pásech svých tanků nejenom demokracii, ale i Bushem a Cheneyem obhajovaný waterboarding. Světu se odhalily ohavnosti Abu Ghurajbu a praktiky bývalého režimu zakusily tisíce dalších nevinných lidí. Kam nakonec vede tolerance tortury, ukazují např. fotografie umučeného Omara Ahmeda nebo video dokumentující řádění eskader smrti v Baghdádu.

Závěr

Jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem pro lidská práva a zahraniční politiku se jeví jako velmi špatný vtip v zemi, jež se před pouhými dvaceti lety vydala na cestu svobody, demokracie a úcty k lidským právům poté, co se zbavila okovů komunistického režimu, který např. ještě v roce 1988 utýral politického vězně Pavla Wonku. Navíc toto jmenování představuje ostudný políček české diplomacii, která dlouhodobě kritizuje nedostatek demokracie, pošlapávání lidských práv a mučení v takových zemích, jako jsou Bělorusko, Kuba či Írán. Jaké ospravedlnění kritiky těchto zemí bude mít od nynějška česká výkonná moc, bude-li členem jejího týmu nejdůležitějších poradců zastánce mučení?

Návrhy Romana Jocha nedojdou přirozeně za současných podmínek naplnění – přinejmenším mezinárodní závazky České republiky to, alespoň zatím, vylučují. A není rovněž pochyb o tom, že Roman Joch má v této svobodné zemi právo veřejně prezentovat své nedemokratické názory, které by se hodily spíše do středověku než do současnosti. Potíž ale spočívá v tom, že jmenováním do týmu premiérových poradců získávají tyto názory zdání legitimity a sám Joch zase reálnou možnost v souladu se svým přesvědčením ovlivňovat praktickou politiku české vlády.

Zůstává-li Česká republika po nedávných parlamentních volbách a po sestavení nové vlády demokratickým a právním státem, který respektuje lidská práva a ctí své mezinárodní závazky, pak se jeví setrvání Romana Jocha ve funkci premiérova poradce pro lidská práva a zahraniční politiku jako zcela nepřijatelné.