Pseudoracionální logika Karla Dolejšího

4. 8. 2010 / Pavel Urban

Připomeňme, co VW o "mystice" opravdu napsal :

Osobně patřím k lidem, kteří o ekologické energetice opravdu neví nic kromě toho, čím se zabývá. Nicméně s mystikou, která se tvářila jako věda, jsem se už setkal. Také vím, že zákony, kterými se řídí chování chaotických systémů, se kvalitativně liší od fyzikálních zákonů. Tyto (systémové) zákony mají více pravděpodobnostní charakter. Jsou tak trochu na půl cesty mezi zákony přírodních a společenských věd. To neznamená, že by byly méně "vědecké", ale rozdíl to je.

Myslím, že KD by měl výše uvedená Wagnerova tvrzení přímo vyvrátit nebo vysvětlit, co myslel tou mystikou. I kdyby byl výše uvedený citát VW naprosto pochybný, nebudí dojem člověka, který se "nikdy sebeméně neobtěžoval zjistit, o čem vlastně pojednává ekologická energetika". Zpochybňování teorií je ve vědě naprosto samozřejmá věc a pokud to KD považuje za monopolizaci vědy, pak se obávám, že k mystice má blízko spíš on sám.

Připomenu ještě otázku, kterou KD položil dříve:

Existence skutečného perpetua mobile vylučují přírodní zákony. Vylučují tedy i existenci konečného úložiště jaderného odpadu ? Záleží na tom, co od něho očekáváme. Pokud má jít o úložiště absolutně bezpečné (tj., pravděpodobnost havárie v řádu stomilionů let), pak takové úložiště opravdu mít nikdy nebudeme. Rozhodně ne na Zemi.

Na druhou stranu si představme, že dojde ke katastrofě a takovéto úložiště ztratí deklarovanou nepropustnost. V tom případě se stane co ? Určitě to nebude nic hezkého, ale život na zemi kvůli tomu určitě nezanikne a lidstvo nejspíš také ne.

Napsat předchozí odstavec vyžaduje jistou dávku nevědomosti nebo bezcitného cynismu. Problém je, že zatímco radioaktivní hrozbu si díky Hirošimě a Černobylu uvědomujeme (a cítíme) možná až příliš, s riziky skutečné dekonstrukce a degradace moderní společnosti žádné pociťované zkušenosti nemáme. Kdybychom je měli, možná by nám úvahy stoupenců malých samosprávných komunit jako jediného použitelného modelu připadaly podobně bezcitné a cynické, jako přehlížení jaderných rizik.

KD se několikrát vysmál těm, kteří "věří" na technický pokrok. Přinejmenším v mém případě se ovšem spletl. Já technickému pokroku nevěřím. Já na něj sázím. Jako na pravděpodobnost. Po zvážení míry rizika i možných důsledků mi to připadá jako nejméně špatná cesta.

Logika Karla Dolejšího je ovšem jiná. Nevzpomínám si, že by někdy v této oblasti zvažoval míru rizika. Po svých oponentech žádá stoprocentní odpovědi a když je nedostane -- a v těchto věcech je může dostat jen těžko -, znamená to, že oponent je věřící iracionalista. Následně pak může obhajovat dekonstrukci průmyslové civilizace na systém malých komunit jako řešení, u kterého zvažovat míru rizika už také není nutné. Všechna ostatní jsme už zavrhli, takže i kdyby byla pravděpodobnost úspěchu v řádu jednoho procenta, stejně nemáme na vybranou.

J. M. Greer mi připadá jako velký optimista. Nelze mu ale upřít, že o skutečných dopadech své teorie opravdu přemýšlí a že se je pokouší i procítit. Možná to jen zdařile předstírá, ale i to bych považoval za velký pokrok. S něčím takovým jsem se mezi zelenými kritiky základů průmyslové civilizace ještě nesetkal. K něčemu podobnému měl možná kdysi nakročeno Jan Keller; ale kdeže dvacet let stará dna blahobytu jsou.

Greer si například uvědomuje, že společnost založená na malých komunitách bude spojena se značným omezením toho, co dnes chápeme jako lidskou svobodu. Svobodu, která je mimo jiné podmíněna určitým odcizením jednotlivce a společnosti. Naproti tomu Karla Dolejšího zřejmě vůbec nenapadne, že malé komunity mohou -- a někdy i musí -- omezovat svobodu jednotlivce ještě víc, než moderní průmyslové korporace. Nebo že i lidé, kteří se v rámci své komunity právem cítili jako plnoprávní a svobodní byli značně omezeni ve své mobilitě. Opustit svoji komunitu bylo spojeno se zásadními existenciálními riziky. I relativně sociální komunity (a logicky především ony) měly své vlastní domovské právo, rozlišující "vlastní" a "cizí".

Když jsem se pozastavil nad tím, že stoupenci samosprávných komunit nevolají po obnově tohoto práva, dozvěděl jsem se, že "podobná tvrzení jsou ovšem jen ukázkou naprosto účelové demagogie", k níž KD nemá, co by dalšího dodal. Jistě, byla to provokativní otázka. Nicméně, jak plyne z výše uvedeného, k věci. (Ne)schopnost reagovat na provokativní otázky vypovídá o (ne)promyšlenosti koncepcí leckdy víc, než "seriózní" diskuse. To ovšem Karel Dolejší jako novinář ví jistě lépe, než já.

Karel Dolejší je člověk, který v teorii odsuzuje stát a průmyslovou společnost na smetiště dějin (byť možná "nerad"). V praxi protestuje, když by tito odsouzenci měli omezovat důchody a sociální dávky. Ne, že by se tohle nedalo spojit, ale určitý rozpor v tom je. Možná si ho je Karel Dolejší vědom, jen ho jaksi zatím nestihl popsat. Spíš si ale myslím, že jeho teorie je čistou ideologií, která může docela dobře fungovat nezávisle na realitě, pokud z diskuse vyloučíme provokativní otázky a argumenty druhých vnímáme především jako "protiideologii" i za cenu jistého neporozumění.

Vytisknout