Třídní boj mezi chudými a ještě chudšími

4. 8. 2010 / Ivo Šebestík

Před nedávnem jsem v jednom českém hypermarketu pozoroval zajímavou scénku. V samoobslužné restauraci byla jedna pokladní, jedna prodavačka a jeden muž, který mohl být bezdomovcem. Ten muž postával uprostřed, v blízkosti pultu, ve kterém odpočívaly v chladu saláty, ovocné poháry, zákusky a další potraviny, jaké doplňují bufetové menu. Muž pozoroval jídla se zájmem návštěvníka akvária a okamžitě vzbudil pozornost dvoučlenného personálu.

Tyhle naše samoobslužné bufety jsou takovým zajímavým přechodovým stádiem mezi podobnými zařízeními v západních zemích dnes a u nás v časech minulých. Jejich architektura, dá-li se to tak říci, je západní, ale starý nakyslý duch nádražních bufetů a automatů je tam pořád, i přes lehký nátěr kulturnosti stolování, tak trochu přítomen. Zkrátka, pamětník snadno vytuší, co zanedlouho na talíři ochutná. Bude to nesporně lepší, mnohem lepší, ale přesto si ještě vzpomene...

Ale to odbočuji. Obě ženy tedy tohoto nezvaného návštěvníka zaregistrovaly a okamžitě se pustily do akce. Prodavačka od várnic s gulášem a vepřovým vrabcem mrkla na pokladní, která jí okamžitě vrátila pohled plný hlubokého porozumění. Zvedla mikrofon nějakého jejich vnitřního dorozumívacího systému a polohlasem řekla: "Přijďte sem, prosím vás. Je tu nějaký houmlesák... No, je to hrozné. Pojďte, prosím vás." Hrozné to ve skutečnosti nebylo. Muž jen smutně postával u pultu a sledoval několik talířů, na nichž nijak skvělý aranžér rozestavil pár koleček salámů, nakrájel trochu cibule a zalil to octem.

V té chvíli už stála vedle ní její kolegyně a souhlasně přikyvovala. Nevím proč, ale vybavil jsem si dva hlídací psy, kteří se seběhnou k plotu, aby zahnali vetřelce, jenž jejich pánovi hodlá utrnout ze stromu jablíčko. Domnělý bezdomovec vskutku nedělal nic špatného. Nikoho neobtěžoval, nic nekradl, jen stál a díval se. Jistě, prodavačky jsou zřejmě povinny zahánět podezřelé existence a lidé bez práce a bez domova jim určité problémy dělají. To samo o sobě asi nějakou negativní reakci vůči takovýmto lidem zakládá. Na druhé straně, obávám se, že v postoji těch dvou špatně placených zaměstnankyň dobře vydělávajícího hypermarketu bylo ještě něco, co tam bylo tak trochu zbytečně navíc. Jakási skutečná nevraživost vůči člověku, kterým evidentně pohrdaly. Ony jsou pěšáky v hierarchii svého podniku, ale ten člověk už vypadl z kola ven. A tyto ženy, jejichž existence je pouhým nezajímavým statistickým údajem v očích majitelů onoho obchodního řetězce, se přesto cítí být blíže jim než tomu chudákovi.

Asi by to chtělo psychologicky rozklíčovat. Je v odporu vůči chudákům podvědomý strach z toho, že špatně placený člověk v nejistém zaměstnání může sám snadno upadnout do téže bídy? Takže se lidé vlastně bojí nezaměstnaných jako varovných chodících přízraků svého vlastního možného osudu? Nebo je to naopak snaha demonstrativním odporem k nim se vydělit z této hrozby a ukázat, že "já tady k těm nepatřím a nikdy patřit nebudu"? Tedy potřeba zaujímat ve společnosti aspoň trošičku vyšší postavení díky tomu, že se ještě najde někdo, kdo je na tom hůř? Nebo máme co do činění s odvěkým lokajským instinktem, který velí lísat se k pánovi a štěkat na ostatní? Nebo je to projev docela obyčejné agresivity, jakou je možno nasměrovat pouze na někoho slabšího, a kterou člověk v sobě uvolňuje snadno, neboť on sám je v podstatě obětí permanentní agrese ze strany silnějších? Těžko říct. Možná od všeho něco.

Solidarita s tím chudákem však žádná. Kdyby hladový Švejk putující pěšky bludnými cestami ke svému regimentu v Budějovicích narazil na tyhle dvě báby z hypermarketu, určitě by se od nich kastrůlku horké bramboračky nedočkal. Zato by na něj -- houmlesáka - zavolaly ochranku.

Ale pozor, náš příběh měl nečekané rozuzlení. Zdání klame. Domnělý bezdomovec nebyl žádný bezdomovec, ale chudák manžel, jehož jeho drahá polovička zřejmě drží na hodně krátkém vodíku. Teď ho zanechala bez dozoru, ale též bez peněženky hladového v nekonečném bludišti chodeb obřího obchodního střediska, zatímco ona se slastně proháněla s vozíkem a jeho výplatou mezi regály. Chudák tedy smuten a hladov bloumal po okolí, až si ho přitáhl pach bufetu. Když muž zjistil, že je bedlivě sledován nenávistnými zraky prodavaček, dal se na ústup k pokladnám samoobsluhy, kde si ho vyzvedla žena a gestem královny mu podala vybledlou stokorunu. Muž se šel ale najíst do úplně jiného bufetu. Hodná to žena, nenechala ho zemřít hladem...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.8. 2010