Pravda o Latinské Americe: USA nutně potřebují její zdroje pro sebe

19. 7. 2010 / Karel Dolejší

V dlouhých dějinách vzájemných vztahů USA a zemí Latinské Ameriky existovala dvě krátká období, v nichž Spojené státy podporovaly slušné režimy u sousedů: V době úřadování Jamese Cartera a pak také za Billa Clintona. Dokonce i F. D. Roosevelt si vystačil s tím, že nechal diktátora Batistu převléci do demokratických maškarních šatů. Dění kolem puče v Hondurasu, který by bez tiché podpory USA už dávno ztroskotal, je daleko realističtějším obrazem možného "obratu doprava" v Latinské Americe, než naivní snění o demokratizaci a rozkvětu. Region, z nějž bude napříště především třeba odčerpávat suroviny a bohatství, aby byly na severu kontinentu udrženy v chodu poslední zbytky amerického snu, může být v delší perspektivě demokratický pouze na povrchu - asi jako Honduras.

Latinská Amerika je ve vidění Washingtonu stále zadním dvorkem. Jestliže se za Obamova úřadování dějí takové věci jako puč v Hondurasu (kde podle CIA údajně nezaměstnanost vloni navzdory politické krizi dosahovala pouhých 3%) či budování základen v Kolumbii, jde o pouhý zákusek před hlavním chodem, který bude servírován pravicovým nástupcem dnešního amerického prezidenta.

Přirozeně je otázka, co bude po příštích volbách dělat ekonomicky sílící Brazílie. Pojede tak jako dosud po několika kolejích současně - spolu s ostatními zastánci nezávislosti Latinské Ameriky, ale také coby spojenec USA, prostě klasické dilema semiperiferní podmocnosti - nebo si vybere jen jednu z těchto cest? A kterou vlastně?

Domácí politická stabilita USA je odvozena z faktu, že země je na prvním místě konzumní společností, až teprve potom demokracií; právě spotřeba dováženého bohatství je conditio sine qua non udržení statu quo. Ale v současnosti jsou USA vytlačovány od zdrojů Střední Asie (skupinou ŠOS), Afriky (Čínou), a jak ještě na postu velitele CENTCOMu upozornil generál David Petraeus, díky spojení s Izraelem slábne i jejich vliv v regionu Perského zálivu.

Poslední spižírnou, kterou tributární ekonomika USA může ještě vcelku bez konkurence vybírat, zůstává Latinská Amerika. Jestliže i v dobách hojnosti měla idealistická větev zahraniční politiky Spojených států na vztahy k Latinské Americe jen minimální vliv, tím spíše neposílí v období, kdy bude potřeba především získat stále vzácnější zdroje, kde se dá.

Právě toto jsou zásadní parametry budoucího vývoje Latinské Ameriky, které napříště ponechají otevřeny jen dvě možnosti - zahraničněpolitickou nezávislost za cenu ustavení populistických autoritarizujících režimů vymezujících se proti tlaku severního hegemona, nebo postavení hospodářského přívěsku a zásobárny USA.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 19.7. 2010