V Praze se nyní úřady pokouší regulovat (ba až zakazovat) bezdomovectví pomocí povinné integrace ve středisku (včetně bezplatné stravy a bezplatných svozů z centra do střediska). Příčina (principiálně) stejná jako v předchozích příkladech: selhání svobody člověka s důsledkem sebedestrukce.

V jiných oblastech stále přežívá neregulovaný libertarianismus: svoboda lichvy (pokoutně využívaná nebankovními finančními skupinami) či svoboda gamblerství (považme, kdyby mexický prezident Fox či jeho afghánský kolega Karzáí vetovali regulaci obchodu s narkotiky na základě stejných argumentů, jako vetoval Václav Klaus regulaci heren).

A tak bych mohl pokračovat. Musíme třeba povinně platit zdravotní pojištění – v Evropě konsensuální záležitost, ale v USA tyto (pro ně nové) manýry mnozí vnímají téměř jako komunistický puč.

Tím se dostávám k hlavní myšlence svého článku: Zdali nebudu obviněn z ultralevičáctví, když předložím otázku regulace platů managerů a vlastníků firem? Podobně jako byli druhdy obviněni autoři koncepcí zmíněného zdravotního pojištění, odborářských práv či zákoníku práce.

V čem spočívá můj návrh? Řekněme, že antimonopolní (nebo finanční) úřad dohlédne na zneužívání tržního postavení managerů a vlastníků, které se mj.děje prostřednictvím mezd a rozdělování zisku. Tím však nemyslím samotnou výši platů, jako spíše jejich procentuální rozdělení mezi top management a ostatní zaměstnance.

Ale po pořádku: Prostřednictvím obohacování se na úkor zaměstnanců vznikl v západním světě jakýsi platový kartel, ve kterém si manageři a vlastníci daného oboru stanovují platy „obvyklé.“ Tento „kartel“ pak prorůstá do státních a polostátních firem a leckdy tam nabývá ještě obludnějších forem než v soukromé sféře. Vzpomeňme různé bonusy a výroční odměny přiznané třeba šéfovi ČEZ (nebo naposledy šéfovi České televize), kterými si přilepší ke svým, někdy až miliónovým platům. A kdybych chtěl být populistický, dodal bych, že na výroční bonus se televiznímu řediteli Janečkovi muselo složit cca 7 000 koncesionářů s platem kolem 7 000 Kč (7000 Kč je přibližný minimální příjem, pod jehož úrovní může být koncesionář osvobozen od platební povinnosti).

Levice tomu říká „rozevírání sociálních nůžek ve společnosti“. Osobně se za levičáka nepovažuji (ostatně s 20% snížením platů ústavních činitelů vloni přišla nezávisle na sobě jak ČSSD, tak TOP 09). Jak jsem uvedl, instrumenty omezování liberálního systému dnes nejsou nutně vnímány jako fenomén čistě levicový (ostatně důsledný pravicový libertarián se nezdráhá přicházet s návrhy na odstraňování regulací dopravních pravidel či pravomocí soudů). Nevolám ani po omezení vlivu poptávky a nabídky, které ovlivňují cenu práce. A už vůbec nepožaduji rovnostářské vyrovnání všech platů, ospravedlněné tezí, že pracovitost a dřina mají přece stejnou hodnotu (resp.vyžadují stejnou, ne-li vyšší námahu) než správa firmy. Je jasné, že neexistovala-li by zisková motivace vlastníků, těžko by někdo chtěl podnikat.

Navrhuji tedy přezkoumání legitimity výše platů různými komisemi a jinými byrokratickými institucemi? Jistěže ne. Obdobně, antimonopolní úřad nepovolává na kobereček hoteliéry, majitele taxi-služeb, prodejce nealka v restauracích či prodejce občerstvení na letištích za to, že si prosadili ve svých branžích marže vyšší než v branžích jiných. Ano, je to leckdy na pováženou, obávám se však, že tyto dlouhodobé trendy nezbývá než tolerovat (a nebo jednou někdo přijde i se zákonnou definicí tzv.etické marže?).

Taktéž je nutno říci, že ne všichni vlastníci a manageři své tržní postavení zneužívají (byť jsou k tomu oním „platovým kartelem“ tlačeni). Bylo by rovněž dost náročné destruovat již zakořeněné povědomí o platech obvyklých.

Levicové strany řeší celý problém metodou progresivního zdanění. Tento způsob vyšších daňových sazeb nicméně okrádá mnoho poctivých podnikatelů, kteří jsou prostě úspěšní a žádného procentuálního „vykořisťování“ dělníků ve svůj prospěch se nedopouštějí. Je tedy otázkou, zda by problém „rozevírání sociálních nůžek“ nebylo vhodnější řešit zmíněnými poměrnými limity ze zisku, jenž by garantovaly minimální procento odměny zaměstnancům, a naopak maximální povolené procento odměny vlastníkům a managerům. Metodika by přirozeně měla být co nejjednodušší, a zároveň co nejefektivněji vymahatelná. Celá agenda by mohla přejít např.pod stávající antimonopolní úřad.

Závěrem tedy zopakuji: nenavrhuji potlačení principu svobodného trhu, a vztahu nabídky a poptávky. Spíše naopak: „svobodné“ zneužívání tržního postavení (například prostřednictvím kartelů) vede zpravidla k sebedestrukci původního liberálního prostředí.

Podhodnocení sociální politiky může pro změnu vést k ekonomickému šoku, kdy se hospodářské ukazatele mohou i zhoršit (např.vlivem snížené spotřebitelské poptávky).

A kolik nás, daňové poplatníky, stojí platy ústavních činitelů (rovněž tlačené nahoru celkovou hladinou manažerských platů v soukromé a potažmo ve státní sféře), o tom píšu na jiném místě tohoto deníku.