O postupném odbourávání důchodů a dalších krutých žertech naší doby

9. 7. 2010 / Ivo Šebestík

Jedna oblast vývoje je však z pohledu směřování od horšího k lepšímu poněkud sporná. A to jsou právě společenské vztahy. Uspořádání společností a jejich pravidla zažívají vzestupy, ale i regrese. Tedy období, kdy se v důsledku nějakých okolností příznivý vývoj rychle nebo postupně zhroutí a dané společenství, pokud nezahyne úplně, tak se vrací na startovací čáru jako figurka v člověče, nezlob se.

Tím progresívním bylo v dějinách lidstva vždy úsilí vyjmout danou společnost z "přirozeného stavu" živočišné říše, v níž jeden druh nekompromisně, s naprostou samozřejmostí, bez výčitek, požírá ten druhý, a společnost "polidštit". Ono polidštění znamenalo vytvořit mezi lidmi takové vztahy, aby většina členů společenství mohla přežít. Tahle solidarita nespadla lidstvu z nebes do náruče jako svatoštěpánská koruna, ale vznikala velmi pomalu a složitě v těch typech pospolitostí, ve kterých se prostě více vyplácelo nesobecké jednání než čistý egoismus. Solidarita jako motiv jednání musela mít alespoň o něco málo navrch před sobectvím. Pak měla z hlediska vývoje úspěch.

Není zde místo na to zabývat se podrobněji procesy, které se utvářely patrně ještě před objevením se našeho vlastního druhu. Podstatné je, že naši dávní předkové na cestě k "polidštění" se v podstatě vymaňovali z nelítostného souboje všech ostatních živočišných druhů kolem. Tenhle proces byl a zůstává i dnes pouze jedním ze dvou hlavních proudů, kterými je lidstvo v řečišti času unášeno. Druhý proud plyne přesně obráceným směrem a s velikou prudkostí se snaží lidskou solidaritu ničit ve prospěch vypjatého bezohledného egoismu, a tím čas od času vrací lidstvo zpátky do lůna přírody, která je sice pestrá, nádherná, zajímavá, ale naprosto bezcitná.

Úspěchem lidstva je únik z této bezcitné krutosti, jeho neúspěchem návrat do ní. Souboj obou antagonismů je pro lidstvo osudový a prožíváme jej i dnes. V současné době má toto klání podobu postupného, ale přesto již velice rychlého odbourávání sociálních jistot většiny obyvatel planety. Oligarchie, která se poučila z dějin dělnického hnutí a rozvinula heslo: "Miliardáři všech zemí, spojte se!", velice dovedně využila kolapsu sovětského modelu socialismu a nasadila psí hlavu všemu sociálnímu, levicovému, solidárnímu, empatickému, kolektivistickému, pomalému, kontemplativnímu, komplexnímu, přemýšlivému. Zkrátka, pryč s levicovými intelektuály a jejich nepřirozeným skleníkovým světem, ve kterém přežívají i slabí.

A na jejich místo dosadila úplně jiný ideál: Pružný, jako na gumě poskakující, rychlý, flexibilní, útržkovitý, úlomkovitý, nestálý, plynný, sublimující, zdravý, dravý, soutěživý, o zeď míčkem mydlící, o následcích nepřemýšlející, moderní, progresívní, televizí informovaný, kvalifikovaný leč nevzdělaný vzor člověka hotového vrhat se neustále do boje s každým o svou kost. Vzteklý pes s vyceněnými zuby a vyholenou srstí je zde vržen do posledního stádia vývoje lidstva, které usazeno na lavičkách řetízkového kolotoče sleduje bezmocně, jak kolotočář zařazuje každou chvíli vyšší rychlostní stupeň.

Je ovšem pravda, že zatímco někteří sedí na svém prkénku zkoprnělí hrůzou v předtuše brzké nevolnosti, jiní, jako opilí (a možná skutečně svým způsobem opilí) hulákají nadšením a řvou na kolotočáře, ať to roztočí ještě víc. Ano, to jsou ti správní lidé budoucnosti. Jen houšť!

Pokud připadá čtenáři toto líčení poněkud apokalyptické, pak jej instinkt nemýlí. Je totiž otázkou, co to je vlastně apokalypsa. Respektive, jakou podobu onen biblický proces může mít?

Obvykle soudíme, že se na Zemi nic takového, jako je souboj Dobra a Zla neodvíjí. Možná to ale není pravda. Třeba je Zlo na této planetě reprezentováno nastolením společnosti, v níž vše směřuje k nekontrolované a ničím neomezované zvůli Moci, zatímco oním Dobrem byly pokusy tuto Moc omezit a dostat ji pod kontrolu. Je pravda, že některé pokusy zničit Zlo skončily nastolením jiného Zla. Právě tohle je obrovský argument současné oligarchie, která vrhla všechny síly do boje s tradičními demokraty a humanisty, kteří upřednostňují nějaký sociálně spravedlivější systém, než je ten, který vyhovuje z podstaty věci nedemokratické, totalitární a egoistické oligarchii.

Je neobyčejně směšné, když člověk slyší argumentovat některého politika ve službách oligarchie, když s naprosto vážnou tváří začne povídat vtip o podnikateli, který využije daňových úlev a dalších výhod k tomu, že vytvoří nová pracovní místa pro "své milé žebráky" (pojem z jedné italské komedie). Typický český polistopadový multimilionář, až na čestné výjimky, si spíše koupí druhou vilu v Toskánsku, než aby takto pečoval o chudé. Nebo si naplní bazén francouzským šampaňským. Nebo se vypraví na lov ledního medvěda na Aljašku. Nebo se nechá vystřelit do kosmu. Zkrátka cokoliv včetně zapálení stohu bankovek je pravděpodobnější, než že uvolněné peníze poputují na rozvoj zaměstnanosti.

Takhle se zachová odpovědný podnikatel, který bohatne postupně a často se sám nějakého bohatství ani nedožije. Ne však oligarcha současného východoevropského střihu, jehož majetek se zrodil přes noc komplotem. Souboj Dobra a Zla je v plném proudu, ale málokdo si toho všiml. Někteří přední evropští sociologové už dávno mluví o prudkém a rychlém prohlubování sociálních rozdílů a o zbavování většiny obyvatel planety posledních zbytkových jistot.

Jednou z nenápadných, ale nesmírně účinných forem "znejišťování" lidí je neustálé oddalování odchodu do důchodu. Média, která jsou programově střepinová a slepá k souvislostem, ani nenapadne upozornit na to, že důchodové reformy posouvající hranici odchodu do důchodu až na práh krematoria (podle Evropské komise by to mělo být časem v 70 letech), tak vlastně odbourávají důchodové pojištění jako systém, tvrdě vybojovaný generacemi předků.

Průměrný věk se sice prodlužuje, což je pravda, ale reformám jde o něco jiného. Jednak mnoho starších lidí se důchodu, na který si přispívají po celý produktivní život, nedožije. Další velké procento starších zaměstnanců pak s největší pravděpodobností přijde o práci, a to ještě dlouho před nástupem do důchodu. Zejména o tyto budoucí nezaměstnané starší občany jde. Místo solidního zaslouženého důchodu dostanou tito lidé chatrnou podporu v nezaměstnanosti, přesněji žebračenku, jejíž dobročinnost jim každou chvíli pořádně vytmaví nějaký pravicový svazák v televizním šotu.

Politici ve službách oligarchie vedou plamenné řeči (jsou za ně výtečně placeni) o potřebách důchodových a jiných sociálních reforem. Ovšem, dovedně zastírají, že za každou takovou reformou se skrývá kulišárna odbourávající staré výdobytky odborů a dělnických hnutí, které v 19. a na začátku 20. století byly velice tvrdě vybojovány.

Na poli pracovně právních vztahů regrese už funguje dávno. Asijské firmy v Evropě s neskutečnou drzostí aplikují otrockou práci, opírajíce se přitom o své domácí tradice, neboť dělnické vzpoury minulých dvou staletí Asii obešly velkým obloukem. Ovšem otrokářství je v podstatě ideálním modelem každého nerovného vztahu mezi vlastníkem a jeho pracovníkem.

Jedním z historických důvodů, pro které zmizela starověká forma otroctví, bylo údajně zjištění otrokářů, že otrok vlastně není nejlevnější pracovní silou, ale skoro naopak. Za otroka se muselo zaplatit na trhu často dost peněz. A pak bylo třeba otroka živit a šatit. Teprve kapitalismus 18. a 19. století vynalezl skutečně nejlevnější pracovní sílu, jakou si lze představit. Otroka na druhou, tedy zaměstnance. Starověký otrok, pokud neměl mimořádnou smůlu na pána, by z pracovních podmínek a délky pracovní doby v továrně 19. století zešílel

. Kapitalismus, jaký známe z románů Charlese Dickense, se nekultivoval dobrovolně, jak se to snaží dnešní mládeži vštípit do paměti usměvaví ideologové milující štědré oligarchie. Na žádné viktoriánské sídlo se nesnesla holubička nesoucí v zobáčku ratolest lásky k dělnictvu, jež se šestnáct hodin denně mordovalo s tekutým železem, bez nároku na důchod, na nemocenskou, na sebemenší ohledy ze strany zaměstnavatelů.

Současní diváci sledují filmové adaptace Bídníků, ve kterých nemocnou matku s malým dítětem vyženou z manufaktury a nechají ji mrznout na ulici, jako na něco románového, vzdáleného, neskutečného a dnes již nemožného. Přesto právě takto uspořádané vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jsou vytouženým snem současných nekulturních, rychle vykvašených, cynických a bezohledných oligarchů. Na jedné straně absolutní moc, na straně druhé stejně absolutní bezmocnost.

Odbory už dávno neexistují. Lidé ze strachu před vyhazovem vykonávají jakoukoliv práci, bez dlouhodobých smluv, často zcela bez smluv. Nechávají se tupit a šikanovat. Zákoník práce je pro ně zakázaná kniha, na kterou se nesmějí ani podívat, natož si v ní zalistovat. Mlčí. A ti, co nemlčeli, si mohou hledat jinou práci, nebo stejně jako v časech Victora Huga, mohou zmrznout na ulici. Paradoxně, teprve současná mladá generace může být schopna znovu plně porozumět starým dílům evropské klasiky. Teprve ona si může prohlédnout na ulici kteroukoliv její slavnou postavu. Ponížených a uražených je v současné Evropě opět tolik, že by si Dostojevskij upsal obě ruce. Dnešní spisovatelé a scenáristé mají ale na srdci především milostné vztahy, nebo urputně bojují s komunismem, připomínajíce psa zuřivě škubajícího starý hadr na zahradě.

Po letošních parlamentních volbách v České republice, ale také v dalších zemích střední Evropy, bylo řečeno a napsáno mnoho slov. Ta slova však kloužou po povrchu. Skutečnost je mnohem horší, než nejhorší představy. Oligarchie, která je skutečnou držitelkou moci ve státech s umírající demokracií (naše budování demokracie bylo zároveň jejím odstraňováním) jde urputně a nelítostně za svým. Chce mít obyvatelstvo názorově zmatené, tendenčně informované, zcela bezmocné a neschopné jakéhokoliv odporu a toto se jí skvěle daří. Podařilo se jí politicky znehybnit i tradičně vzdornou mládež. Ta sice vzdoruje, ale proti obětem, nikoliv proti viníkům. Ti se usmívají, neboť jsou dosud neviditelní. Dokonce vypadají jako reformátoři v zájmu lidu a své země. Báječné divadlo! Jen abychom měli ještě sílu zatleskat, až spadne opona.

Vytisknout