Rozumný projev k maturantům

9. 7. 2010 / Miloš Kaláb

Střední školy si zvou významné osobnosti, aby pronesly povzbudivou řeč k maturantům. Tyto projevy se ale téměř nikdy nedostávají do novin, protože jsou plné různých klišé, kterých je i v jiných článcích dost. Když jsme viděli v ottawských novinách The Ottawa Citizen velký obrázek pana Billa Gatese, známého velkopodnikatele, miliardáře i významného filantropa, domnívali jsme se, že promluvil k některým přešťastným ottawským maturantům. Jenže jsme se mýlili, jednalo se jen o "ilustrační foto". Ke studentům mluvil pan Alex Munter, dřívější to i ono, ale zejména městský radní a kandidát na místo starosty města při posledních volbách. Nevyhrál, protože nesliboval, že za jeho starostování po dobu 4 roků nevzrostou městské daně ani o desetinu procenta. "Nula znamená nulu" hlásal ten, který vyhrál - a pan Munter žel pečovat o mladé lidi. Byl to on, kdo nyní promluvil ke studentům jedné střední školy. Jeho projev se do novin dostal a to zcela po právu.

"Je tradicí, že všichni řečníci tvrdí studentům, že bylo, je a bude pouze a výhradně na nich samých, čeho dosáhli, čím jsou, a jak si chtějí zařídit svůj budoucí život. Dovolte mi tedy, abych řekl něco úplně jiného, protože takové tvrzení je nesmysl. Tedy - nemůžete dosáhnout ničeho, co si usmyslíte. Nemůžete uskutečnit svoje sny. Nemůžete to totiž udělat sami".

"Můžete být skutečně hrdi na to, čeho jste dosáhli, že jste dostali maturitní diplom a že jste úspěšně ukončili třináctiletý maraton a vběhli do cíle. Máte právo stát s hrdostí a usilovat o vysoké cíle. Jenže také byste měli být vděčni. Ano, vykonali jste mnoho, abyste dosáhli cílové pásky. Ale ani jediný z vás toho nedosáhl sám".

"Nejdůležitější věcí ve vašem životě je to, abyste byli vděčni lidem, okolnostem a svému štěstí, že jste dosáhli tohoto milníku a dosáhnete i těch dalších. Pro většinu z nás je vděčnost asi každodenním problémem. Je těžké projevovat vděčnost, když čelíte těžkým situacím a nemůžete si dovolit to, po čem toužíte, hádáte se s rodiči, ztratili jste drahého člověka nebo svou lásku nebo trpíte nějakou chorobou. řeknu vám ale, proč naše společnost a náš svět potřebují, abyste byli vděčni".

"Neměl jsem priivilegované vychování. Měl jsem ale to privilegium, že jsem dostal takové vychování, jaké jsem dostal. Moji rodiče byli přistěhovalci do Kanady. Pracovali těžce a obětovali se, abych dostal se svým bratrem příležitost uplatnit se. Jako děti jsme měli lásku rodičů i jejich duchovní a hmotnou podporu a také peníze, abychom mohli využít svých schopností".

"Potom jsem se věnoval naší obci a místní politice. Podporovali mě lidé, kteří mi věřili. Když jsem vydával týdeník, lidé do něho investovali, zadávali mi inzerci, psali články a týdeník kupovali a četli jej. Když jsem se ucházel o místo městského radního, opět mi pomáhali různí lidé - dobrovolnou prací, peněžními příspěvky, volebními hlasy. Když jsem zastával určité nesnadné názory jako člen městské rady, opět při mně stáli lidé. Nyní jakožto výkonný ředitel sociálních služeb pro mladé lidi závisím na usilovných spolupracovnících, dárcích i dobrovolnících, abychom dosáhli téměř všeho, čeho je zapotřebí".

"Pracuji usilovně? Samozřejmě. Nabídl jsem něco lidem za to, že mě podporovali jako podnikatele či jako politika? Doufám, že ano. Byla moje volba a moje úsilí, které jsem do svých představ vkládal, zodpovědné za můj úspěch? Jistě, do jisté míry... ale ne tolik, jak bych si asi sám myslel. Nejsem self-made man. Jsem vděčný za to, co jsem dostal od rodiny, přátel i od obce. Myslím, že jim dlužím velice mnoho za své úspěchy".

"Chci citovat amerického spisovatele E. J. Dionna: »Ve skutečnosti neexistuje žádný čistý tak zvaný self-made man. Je zřejmé, že přicházíme na svět díky svým rodičům, kteří o nás potom (obvykle) pečují. Mít slušné a pečující rodiče je jistě jedním z velkých darů, které život může poskytnout, ale nikdo z nás si to nemůže připisovat jako svou vlastní zásluhu«".

Podívejme se na pana Billa Gatese jakožto příklad nejznámějšího self-made mana na celém světě. Nejnovější kniha Outliers autora Malcolma Gladwella se zabývá úspěchem. Jejím základem je to, že neexistuje nic jako vrozený talent - lidé mají úspěch proto, že pilně a vytrvale cvičí a trénují a protože mají štěstí. Gladwell říká, že karty, které nám byly rozdány, mají mnohem větší vliv než cokoliv jiného. Pan Bill Gates je právě jeho příkladem - měl příležitost navštěvovat jednu z tuctu amerických středních škol, které měly v 60. letech počítač. Uvažte, jak tato okolnost změnila jeho i náš život! Představte si, jak by se jeho život vyvíjel, kdyby se byl narodil třeba o 10 roků dříve, kdyby se byl narodil 10 km dál - v chudé čtvrti - od místa, kde se skutečně narodil, kdyby se byl narodil jako dívka atd. Jde prostě o to, že jsme výsledkem svých zkušeností a že se mnozí z nás narodili s mimořádným privilegiem".

"Každý den se potkávám v Youth Services Bureau (Úřadu pro služby mladým lidem) s mladými lidmi a slyším o těžkostech, které musí překonávat. často se ptám sám sebe, zdali bych v jejich věku, to je ve vašem věku, měl jejich odvahu a sílu. Takže si vážím svého štěstí, což mě vede k názoru, že my všichni bychom měli přemýšlet o tom, jak zařídit, aby i ti, kteří čelí potížím a překážkám dostali příležitost plně rozvíjet svoje schopnosti".

"Podívejme se ale na celou situaci z opačné strany. Představme si, že bych věřil, jak věří někteří lidé, že jsem to byl já sám, kdo byl zodpovědný za svoje úspěchy. Že opravdu jediným důvodem, proč jsem úspěšný, je to, že jsem usilovně pracoval. Což, kdybych byl nejen nevděčný za příležitosti, které jsem dostal, ale že bych dokonce odmítal uznat oběti, které jsem já sám musel přinést, abych byl úspěšný? Kdyby mě moje přesvědčení, že všechno jsem udělal jen já sám, přivedlo k názoru, že bych neviděl, že to byli daňoví poplatníci, kteří zaplatili za moje vzdělání a že byli lidé, kteří do mě vkládali svůj čas a trpělivost? Což, kdyby mě moje víra, že já sám jsem jedinou příčinou svých úspěchů, vedla k názoru, že "když jsem toho mohl dosáhnout já, může toho dosáhnout každý..."

"Je to světový názor, který nabádá lidi, aby neviděli svět jako nic jiného než velký trh, kde se kupují věci. Je to názor, který zanedbává výstavbu obce pomocí dobrovolné práce, filantropie, politické účasti a veřejné služby. Je to názor, který podkopává hodnoty obce jako jsou solidarita, rovnost, úcta a porozumění. Je to světový názor zrozený z nedostatku vděčnosti. Být vděčný, být zaměřen na jiné věci než na sebe sama vede k pocitu "občanství", což je nejlepší cesta, jak udělat ze světa místo, na kterém bychom chtěli žít".

"Buďte tedy vděčni za tento den. A buďte vděčni za všechny lidi, kteří jsou kolem vás, za své rodiče, své učitele, své přátele, možná i za sociálního pracovníka, za trenéra, za babičku, za souseda, kteří vám pomohli, abyste se dostali až sem. Užívejte svého času, talentu a energie, abyste pomohli budovat svět, kde má každý spoustu příležitostí, aby byl za něco vděčný".

* * *

Při četbě tohoto projevu jsem si vybavil mnoho situací, kdy i já jsme měl důvod být vděčný. A nebylo to jen v dětství nebo na studiích, která mi umožnili rodiče a na další cestu do života vybavili učitelé. Díky spolupracovníkům i svým "podřízeným" jsem měl možnost být úspěšný ve své kariéře a nakonec se dostat na stáž do Kanady. Bez ohledu na nedostatky tehdejšího režimu to byli blízcí i vzdálení lidé, jimž vděčím za to, že jsem v září 1966 nastoupil do letadla na cestu na zahraniční stáž v Kanadě a moje manželka s dvěma dětmi přiletěla o půl roku později - přestože ani "kovaní straníci" nedostali tu "výsadu" vzít si dvě děti do ciziny.

Po invazi do Československa to byli kanadští lidé, kteří nám umožnili hladký přechod z "návštěvníků" na "občany" této velké země. Nejdříve to byli lidé v National Research Council (NRC), kteří mi prodloužili stáž o 3 měsíce, abychom nebyli bez prostředků, a úředníci příslušného kanadského ministerstva nám vydali povolení k pobytu, zatímco atašé československého velvyslanectví nám prodloužil platnost výjezdních doložek a samotných cestovních pasů. Majitel činžovního domu netrval na tom, abychom se vystěhovali 25. srpna, do kdy jsme vypověděli nájemní smlouvu, ale přál nám, abychom v Kanadě našli nový domov a bydleli v jeho domě tak dlouho, jak budeme potřebovat.

Kolegové v práci mi pomáhali najít zaměstnání, ale to, čím jsem se zde nakonec stal, záviselo na mém neuvěřitelném štěstí a na naprosto cizím člověku. Těsně před předpokládaným návratem do Československa mě zajímalo, proč se od sebe lidí kanadský a československý tvaroh. Na NRC mi to nikdo nedokázal vysvětlit, tak mi dali telefonní číslo nějakého vědeckého pracovníka na ministerstvu zemědělství. Mohl jsem si říct, že je to hloupost obtěžovat takovou otázkou naprosto cizího člověka, zejména protože za 2 týdny budu opět stát před svými studenty v posluchárně olomoucké univerzity. Ale zavolal jsem a Dr. Emmons byl velice potěšen mým zájmem. Před několika roky dostal Pfizerovu cenu Americké vědecké mlékařské společnosti právě za výzkum tvarohu. Povozil mě po mlékárnách, všechno vysvětlil, daroval mi svou knihu o tvarohu a přál mi všechno nejlepší.

Za dva týdny z návratu do vlasti sešlo. Když jsem hledal zaměstnání, zavolal jsem i Dr. Emmonsovi. Překvapil mě svou odpovědí, která byla, že udělá všechno, co bude zapotřebí, aby mě Výzkumný ústav potravinářský federálního ministerstva zemědělství přijal. A svému slovu dostál, přesvědčil svého ředitele, přestože věděl, že jsem neměl o mléku ani ponětí, když jsem se ptal na to, jak se dělá kanadský tvaroh. Jsem mu (i tehdejšímu řediteli) opravdu vděčný za to, že mi věřili, že naopak se já vynasnažím, abych byl pro ústav přínosem. I já jsem svoje předsevzetí splnil a v r. 1982 jsem dostal Pfizerovu ceny Americké mlékařské společnosti za výzkum struktury mléčných výrobků. I to bylo díky lidem, kteří mou práci hodnotili a cenu mi udělili. Mám důvod být vděčný mnoha dalším lidem, že i dnes, ve svých 81 letech, mám stále přístup do laboratoří a k elektronovým mikroskopům, abych mohl i nadále vědecky pracovat.

Výčet lidí, jimž jsem vděčný, musí obsahovat i mou manželku Drahomíru, která mi vytvořila takové prostředí, že jsem se mohl plně a nerušeně věnovat své práci jak pro lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, tak i pro Výzkumný ústav potravinářský v Ottawě.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010