V Německu bohatí dále zbohatli a chudí zchudli

22. 6. 2010

SL│ V Německu opět vyšla studie o poměru mezi bohatší a chudší části obyvatel, vydává ji v pravidelných intervalech Německý institut pro hospodářský výzkum (Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung – DIW). Dokládá, že se propast mezi chudými a bohatými v posledních letech stále větší rychlostí zvětšuje. Narůstají nejen rozdíly v příjmech, ale došlo i významnému přesunu majetku do rukou horní vrstvy.

Rozdíly v příjmech v Německu výrazně narůstají. Mnoho lidí ze střední vrstvy se propadá do skupiny příjemců nízkých platů, říká autorka článku v německém deníku TAZ, Ulrike Herrmann. Zvětšuje se tím i propast mezi chudými a bohatými. Počet chudých domácností stále stoupá – a domácnosti tak v celkovém průměru chudnou. U lidí s nejvyššími výdělky lze pozorovat vývoj obráceným směrem – bohatí bohatnou. Výrazně se zmenšuje střední vrstva. Třebaže se jednotlivým příslušníkům střední vrstvy sem a tam daří napojit se nahoru, výrazně vyšší počet se jich propadá do nízko výdělečné skupiny. To je výsledkem nové studie Německého hospodářského institutu – (Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung - DIW). Ta udává, že tento trend začal v roce 2000 a že ho nezměnila ani světová finanční krize: snížil se počet bohatých, ale ti zbohatli o to více.

Mezi střední vrstvu počítá DIW všechny domácnosti, které disponují 70 až 150 procenty tzv. mediánu. Započítána jsou sem data z roku 2008, která dovolují i kvalifikovaný odhad do roku 2009. Podle nich patří do střední vrstvy ten, kdo vydělává jako single mezi 1100 až 2300 eur měsíčně, u rodiny s dvěma malými dětmi je to mezi 2250 a 4850 eury čistého. Nad touto hranicí definuje „oberschicht“, tj. horní vrstvu, pod ní pak „unterschicht“, dolní vrstvu. Střední vrstva se od roku 2000 téměř konstantně zmenšuje – v roce 2008 sem patřilo už jen 60,9 procent pracujícího obyvatelstva – oproti výchozím 65 procentům. Zato se zvětšuje dolní vrstva: ještě v roce 2004 tvořily chudší domácnosti dohromady 19 procent – v roce 2009 už to je téměř 22 procent.

Finanční krize pak vedla v SRN ke zvláštním efektům: Někteří z bohatých zase sestoupili do střední vrstvy, takže tato v roce 2009 najednou o 0,6 procenta narostla, současně se počet chudších domácností téměř vůbec nezvětšil, protože konjunkturní balíčky a tzv. „kurzarbeitergeld“, tj. podpora formou částečných zaměstnání, zabránily bleskovému vzestupu nezaměstnanosti. Nevedlo to však k zabrzdění trendu - absolutní příjmy se i nadále rozevírají: Chudí stále více chudnou a bohatí bohatnou.

Ten, kdo patří mezi špičku, vydělává měsíčně v průměru o 1360 eur více než příslušník střední vrstvy – v roce 1999 to bylo jen 1165 eur. Tato čísla jsou již očištěna od inflace, dají se proto mezi sebou porovnávat. Obráceně stoupl také rozdíl příjmů chudých vůči střední vrstvě. V roce 1999 byli o 590 eur měsíčně pozadu, v roce 2009 už to bylo 630 eur. Rozdíl v příjmech vykazuje výrazný vzorec: po každé hospodářské recesi se příjmy všech vrstev od sebe vzdálily vždy obzvlášť silně, protože se zvýšila nezaměstnanost a i zaměstnaní zažili ve svých reálných příjmech často ztráty. Jakmile se konjunktura opět zvedla, došlo sice k zastavení trendu – ale ne k jeho zvrácení, střední a dolní vrstvě se už nepodařilo příjmové ztráty, které během krizové doby utrpěly, dohnat.

K nespravedlivému rozdělení majetku došlo především na východě Německa, v zemích bývalé NDR. Tam stagnují od roku 2000 i špičkové příjmy a celá společnost celkově chudne. Chybí především majetek. Střední vrstva se tu zmenšuje mnohem rychleji než v západních zemích SRN - nedosahuje tam už ani 60 procent. Současně si musí stále více domácností vystačit s nižšími příjmy. V roce 2000 patřilo na východě mezi chudší vrstvu 24 procent domácností, v roce 2009 už to je téměř 31 procent.

Vzestup se oproti tomu povedl jen několika málo lidem: na východě je bohatých „spíše málo“. Po spojení obou německých států jejich počet zprvu narostl – a dosáhl okolo tisíciletí 9 až 10 procent, což je v celoněmeckém srovnání téměř směšné číslo. Mezi bohaté patřilo v celoněmeckém kontextu tehdy 16 procent, nyní se zvýšil na 18 procent. Na východě oproti tomu stagnuje počet lidí se špičkovým příjmem od roku 2000 okolo 10 procent. Mají také další nevýhodu – rozdíl vůči střední vrstvě neroste, na západě oproti tomu ano. Bývalá NDR je společnost, která chudne.

Ztráty na příjmové straně se dotýkají střední a spodní vrstvy obzvlášť tvrdě, protože ty většinou nedisponují žádným nebo jen malým vlastnictvím-majetkem, se kterým by mohly překonat nouzové doby. Majetek je v Německu rozdělen dokonce ještě nespravedlivěji než příjmy. Nejbohatší setina vlastní v Německu již 23 procent veškerého majetku. Nejvyšší desetina pak kontroluje 61 procent. Současně se spodních 70 % nedostane ani na 9 procent celkového majetku. Především na východě Německa je majetku jen velmi málo, jak už ukázaly i dřívější studie z DIW. Jenom mezi lety 2002 a 2007 se majetek východních Němců zmenšil (očištěn o inflaci) o 17 procent, neboť na mnohých místech klesá hodnota domů - a nebo si v dobách nezaměstnanosti museli sáhnout na finanční rezervy.

DIW ve svých shrnutích nevylučuje, že by ve střední vrstvě mohlo dojít k „panice z důvodu statusu“, jestliže stále více běžně výdělečně činných bude ohroženo a zažije sestup do dolních vrstev.

O den později tatáž autorka pohled na studii DIW komentuje pod titulkem „Je na čase změnit myšlení“. Tvrdí, že za počátky tohoto krizového vývoje v Německu vlastně může červeno-zelená koalice ze sociálních demokratů a zelených, protože začala s politikou, která střední vrstvu systematicky erodovala a upřednostňovala špičkové příjmové skupiny. Snížila jim daně, zavedla tzv. daňovou reformu pro podnikatele a rozšířila sektor s prekérními pracovními místy a nízkými platy. Následující pravicové koalice v tomto programu pro klientelu nejbohatších už jenom pokračovaly. Patří sem pak třeba daň z finanční náhrady, tzv. „abgeltungsteuer“ nebo reforma dědické daně, která vede k tak bizarnímu výsledku, že dědici firem mohou přejmout dokonce i miliardové dědictví zcela gratis, aniž by museli odvést třeba jen cent finančním úřadům.

Ale možná, že se blíží záchrana ze zcela neočekávané strany, tvrdí autorka. I konzervativcům totiž začíná být horko při představě stále se rozšiřující společenské propasti. Někteří ekonomové z CDU tiše, ale důrazně prohlašují, že si dovedou vyšší daňovou progresi představit. „Tento návrh by si měla bezpodmínečně přivlastnit střední vrstva. Lepší doby pro změnu myšlení už nepřijdou“, požaduje autorka.

V Česku se však vlak řítí s novou vznikající pravicovou koalicí obrovskou rychlostí stále ještě obráceným směrem. Od staronových politiků poplatných hospodářským zájmům a podporovaných přímým vstupem byznysu do vlády se nic lepšího očekávat nedalo. Doplatíme na to však všichni – a to nejen sestupem do „dolních vrstev společnosti“. Sociolog Jan Keller o tom podává ve své poslední knize s titulkem Tři sociální světy víc než jen přehled, kniha by se měla stát povinnou četbou přinejmenším všech středoškoláků. Staří dinosauři připravující novou vládu se však už zřejmě poučit nedají a využijí příští léta k poslednímu úderu na sociální stát – zavedení školného, tzv. důchodová reforma podle Bezděkovy komise, která hraničí s loupeží, privatizační snahy ve zdravotnictví a stop-signály pro mladou generaci, aby konečně přestali rodit děti (škrtání porodného a dalších zbytečných sociálních dávek) jsou jen některé z nich. Stále možná věří, že to budou právě oni, jimž se příkladnou služební mentalitou vzestup do vrchních vrstev elitního nebe podaří – a za sebou klidně nechají spálenou zemi.

Je na čase změnit nejen myšlení.

Zdroje ZDEZDEZDE

DIW: Růst příjmů v Německu : střední třída ztrácí - tisková zpráva ZDE

analýza PDF

Keller, Jan, Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti.
Praha 2010, Slon – Edice studie. ISBN: 978-80-7419-031-5

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.6. 2010