31. 5. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
31. 5. 2010

Bude na zdravotní péči pro všechny?

Výdaje zdravotnictví explodují, rozpočet státu se kymácí, zákonodárci spoléhají na zázraky.

Nalijme si čistého vína – na optimální zdravotní péči pro všechny chybějí peníze už nějakou dobu. A vypadá to, že bude hůř.

Jak se věci mají (a jak by se mít měly), objasňuje v kostce a bez obalu přednosta jednoho z nejprestižnějších medicínských pracovišť u nás, Základny radiodiagnostiky a intervenční radiologie pražského IKEMu, Prof. MUDr. Jan Peregrin: „Máte tzv. „neperspektivního“ pacienta a máte se rozhodnout, zda do něho budete investovat drahý materiál, nebo ne,“ odpovídá na otázku, jak souvisejí výkony s financemi, položenou redaktorkou víkendové přílohy Práva. „Bude-li spotřebován neúčelně, může chybět někomu jinému…,“ vysvětluje. A dodává: „Je jasné, že zdravotnictví typu švédský stůl, kde všichni mají přístup ke všemu, není možné… Lékaři se budou muset naučit říkat slůvko NE. Tak to prostě je…“ Komu se nadělí z bohatě prostřeného zdravotnického stolu vrchovatě, a komu se poslouží jen chlebem a vodou, nemá prý ale být na lékaři, nýbrž na politikovi. Recept, jak na problém vyzrát, má renomovaný lékař po ruce: „Já bych viděl řešení v komerčním připojištění…“ (Právo 12.7.2008)

Na komerčním připojištění a dalších finančních injekcích rezortu zdravotnictví je postavena i zdravotnická reforma z dílny tandemu Julínek-Cikrt. Její autoři a zastánci ujišťují veřejnost, že přinese prospěch pacientům, a tvrdí, že bez jejich reformy nebude možné zdravotní péči v potřebném rozsahu a kvalitě financovat.

Za vydatné podpory médií tak oklikou připravují veřejnost na to, že náležitá zdravotní péče nebude poskytována všem , a že bude legální, měřit pacientům „dvojím metrem“.

Lidu obecnému má být vštípeno, že mohou existovat dva druhy zdravotní péče – „standardní“ a „nadstandardní“ –, a že o tom, jaká péče se komu dostane, bude rozhodovat, jak má kdo naditou peněženku (ti, jímž vystačí plat „jen“ na zaplacení veřejného zdravotního pojištění, se postaví do fronty na péči „standardní“, ti, co vyšetří i na „komerční připojištění“, respektive jiné „příplatky“, získají přednostní pořadí s péčí „nadstandardní“).Veřejnost má zapomenout, že medicína zná jen péči lege artis, „jak se patří“, poskytovanou lékařem v souladu se soudobými medicínskými poznatky a s přísahou Hippokratovi, jednat vždy ve prospěch pacienta… a že právě taková péče přísluší každému občanu podle ústavou daného práva na zdravotní péči z titulu platby na veřejné zdravotní pojištění (i když je možná pacientem „neperspektivním“ a materiál „do něho investovaný“ je drahý).

Politikové využívají toho, že reforma se definování „standardu“ vyhnula… a kličkují. Dožadují se vyjádření odborníků…aby je vzápětí nebrali na vědomí. Flagrantní ukázku postoje politiků a médií ke „standardu“ a „nadstandardu“ poskytlo vysílání veřejnoprávní televize ČT 24. Poté co dne 26.4. t.r. odborník na slovo vzatý, děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA v pořadu věnovaném problematice zdravotnictví konstatoval, že „standard je to, co medicína umí“, nepřišlo o dva dny později, v témže čase na téže ČT 24 o tomtéž tématu, v předvolebních OVM, přítomným volebním lídrům (ani populárnímu moderátorovi, který je na ČT 24 doma) za těžko, tvářit se, že „standard“ je méně než to, co medicína umí… a co v rámci veřejného zdravotního pojištění momentálně poskytuje. Ignorovali, že poskytování tohoto standardu vyčerpává všechnu kapacitu zdravotnického systému a že se ji leckde dokonce nedostává…, a hýřili přísliby poskytování péče „nadstandardní“, aniž zmínili, „kde na ni vzít kapacitu, a neokrádat“ o ni dosavadní péči „standardní“.

Nikdo se nepozastavuje nad tím, že oficiálním hlavním cílem reformy je změnit pacienta v zákazníka (viz stránky MZČR)… a nikoliv (jak by si někdo mohl bláhově myslet), zlepšit veřejné zdraví , tedy – jak praví Zákon o ochraně zdraví ČR – „zdravotní stav obyvatelstva, který je dán souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života“. Souvislosti mezi způsobem života, stavem veřejného zdraví a růstem výdajů na zdravotní péči reforma prakticky nereflektuje, jen se proklamativně dovolává odpovědnosti občana za to, jak nakládá se svým zdravím.

Výhrady, že reforma slouží v prvé řadě k prolomení práva na „bezplatnou“ zdravotní péči, že i v ní jde „o peníze až na první místě“, že je ušita na míru privátním subjektům podnikajícím ve zdravotnictví, že vychází vstříc jejich snaze maximalizovat zisk a minimalizovat zdravotní péči, a prospěch pacientů že zůstává stranou, že se snaží zajistit některým skupinám obyvatel (k nímž zastánci reformy patří) privilegium být léčen prominentním lékařem, účinnějšími a šetrnějšími postupy a léky… odmítají reformátoři zdravotnictví s odkazem na to, že jde o ostouzení, a tvrdí že chod zdravotnictví se bez přílivu dalších, „nevázaných“ peněz z „třetího zdroje“ (z plateb za komerční připojištění, z inkasa různých poplatků a příplatků, z přímých plateb za „banální“ medicínské úkony atd.) neobejde. Zavírají oči před tím, že duální model zdravotnictví, v němž je financování zdravotní péče závislé na dvou zdrojích, jednom „kontrolovaném“ (státním, veřejném, solidárním) a dalším „nekontrolovaném“ (z individuálních, privátních finančních prostředků), je problematický nejen eticky – pro segregaci sociálně slabších pacientů –, ale také ekonomicky, protože při bratříčkování se s byznysem dostává zdravotnictví „nezřízenou žízeň“ na peníze a „ztrácí chuť“, dělit se o ně s jinými formami péče o zdraví – což nahrává intenzivnějšímu pustošení rozpočtu a ekonomiky;

dobře je tato ošidná tendence patrná u zdravotnictví amerického, kde hledali pro svůj model poskytování zdravotní péče inspiraci.

Je snadné shlédnout se ve špičkových medicínských výkony amerického zdravotnictví a „přehlédnout“, že zhruba pětinu Američanů nechává (ještě stále) na holičkách – z více než 35 milionů obyvatel USA nacházejících se mimo záchrannou síť zdravotního pojištění musí každých 30 vteřin jeden vyhlásit osobní bankrot pro neschopnost uhradit výdaje spojené s poskytnutím zdravotní péče jemu nebo členům jeho rodiny; někteří nemocní proto na vyhledání zdravotní péče „raději“ rezignují (české „socky“, kterým nevybude na „regulační“ poplatky u lékaře a na poplatky za položku na receptu lékárníkovi projevují tendence chovat se podobně a nemoci „přecházejí“ – se všemi důsledky s tím spojenými) –, a že na toto „pokrytí“ obyvatel zdravotní péčí spotřebuje celých 18% hrubého domácího produktu (Hana Brixi, poradkyně Světové zdravotnické organizace WHO při OSN, 23.10. 2009 v pořadu ČT 24 „Před půlnocí“).

Na vysoké náklad byznysem odkojeného amerického zdravotnictví upozorňoval již před léty guvernér státu Colorado, Richard Lamm: „… náklady na péči o zdraví jsou ekonomická rakovina, která ohrožuje prosperitu země. Američtí lékaři dnes mají šanci pomoci jednotlivým pacientům a ublížit přitom celému národu. Vyléčí pacienta, ale zabijí zemi, “ hřímal v kongresu. Ne dost. Dnes je obavám senátorů z růstu nákladů na zdravotní péči (tentokrát pro „přírůstek“ nákladů způsobený reformou zdravotního pojištění, prosazenou prezidentem Obamou), dopřáváno více sluchu. Mimořádného apetitu amerického zdravotnictví na dolar je si ovšem vědom i prezident Barack Obama. Na loňském výročním zasedání Americké lékařské asociace upozornil lékaře, že pro jejich účty by: „… celé spojené státy mohly skončit jak automobilka General Motors.“ (Britské listy 16.6.2009). Na jiném místě neváhal o růstu nákladů na zdravotní péči říci, že: „… není postrachem jen pro naše rodiny, ale i pro základy ekonomiky.“ (Právo 7.3.2009). Obavy z růstu nákladů za zdravotní péči sdílejí s americkými politiky i statistikové USA: „… při zachování dosavadního vývoje a extrapolování částky, kterou USA za obnovu zdraví obyvatel utrácí, by zdravotnictví v roce 2080 spotřebovalo celý federální rozpočet,“ varují. (WE LIVE TOO SHORT AND DIE TOO LONG, Dr. Walter M. Bortz II, Bantam Books, 1991).

Český prezident a čeští politikové se očividně nestrachují, že poté, co české zdravotnictví otevře vrátka byznysu, čeká jeho zdravotní péči a rozpočet podobný osud. České výdaje jsou v přepočtu „na hlavu“ oproti americkým stěží třetinové. Z HDP spotřebují jen asi 5 %. Kolik to bude za dvacet třicet let, je nebolí. Budoucností – jak se dal ve svém novoročním projevu slyšet český prezident –, nechť si lámou hlavu autoři scifi. To, že výdaje zdravotnictví mávají s rozpočtem státu a nejedné české rodiny citelně již dnes, nevyvádí české politiky z míry. Na to, že za posledních pět let vzrostly ze 156 miliard na zhruba 194 miliardy, v průměru tedy o zhruba 8 miliard za rok (Český ústav zdravotnických informací a statistiky, závěr roku 2009), a že započtou-li se i náklady domácností na zdravotní péči, byl růst výdajů ještě větší – za 8 let (od r.2000 do r. 2008) narostly ze 146,8 miliard na 264,5 miliard Kč (ČSÚ 03/2010), což představuje průměrný roční nárůst o 14,7 miliardy, tj. 10% ročně – , reagují politici reformou zdravotnictví, která k urychlení růstu zdravotnických výdajů ještě přispívá, a která jej může „udržet na uzdě“ jen za cenu toho, že přístup obyvatel ke zdravotní péči bude komplikován a ztěžován – „regulován“ „regulačními“ poplatky, „komerčním připojištěním“, zavedením plateb za léčbu „banálních“ nemoci a za „běžné“ léky, zvyšováním spoluúčasti pacientů…).

Krátkodobě (z jednoho volebního období na druhé) se může zdát výhodné, navléknou byznysem vedenou neviditelnou ruku trhu do glazé rukavičky reformy zdravotnictví, odbourat „bezplatné“ zdravotnictví „typu švédský stůl“ (které má odborná i laická veřejnost po generace zažito), kličkovat kolem „standardu“ a „nadstandardu“ (tedy poskytovat péči nižší úrovně než „medicína umí“ sociálně slabším a nabídnout připlácení na péči protekční movitým), a tvářit se (možná i věřit), že dík tomu a paběrkům naškudleným z reformních „vylepšení“ zdravotnictví se podaří krýt stoupající náklady na zdravotní péči.

Pochybnosti o fungování této „koncepce“ nastávají při pohledu za časový horizont, kdy generace dnešních batolat dospěje do kristových let. I v případě, že by náklady na zdravotní péči rostly „jen“ takovým tempem, kterým pospíchají od počátku milénia, narostly by za tu dobu na přibližně 550 miliard, tedy v hromadu korun dvojnásob velkou než dnes. Někdejší ministryně zdravotnictví povolaná do funkce ze senátu prezidentovou rodnou stranou, sice již před víc než rokem prozradila tisku (Právo 7. 2. 2009), že „… peněz na zdravotnictví bude zapotřebí čím dál víc, protože lékařská věda jde úžasně rychle dopředu, přichází se na nové objevy, které jsou však velmi drah,“ z čehož lze soudit, že výdaje zdravotnictví porostou rychleji než dosud, ale zůstalo nezmíněno, že čím dál víc peněz bude stát nejen pokrok vědy a techniky v medicíně, stále dokonalejší diagnostika, terapie a rehabilitace, stále nové, účinnější a šetrnější …, ale i stále rostoucí zisky farmaceutických firem, výrobců lékařských přístrojů, příjmy zdravotních pojišťoven, výdělky českých lékařů toužících (oprávněně) dostihnout v příjmech kolegy v zemích na západ od Aše… a snaha Česka, nezaostávat v procentech výdajů z HDP na zdravotní péči za „starými“ zeměmi EU (které na ni už dnes vydávají zhruba dvakrát tolik, co země české).

Dopracovat se reálného odhadu zdravotnických výdajů v Česku se nikdo raději ani nepokouší – výsledky by mohly nemile překvapit. Krom růstu zmíněných výdajů by se totiž nesmělo zapomenout i na výdaje spojené s tím, že roste počet pacientů (především těch, kterým se životní styl postaral o některou z mnoha civilizačních nemocí). Rakousko například soudí, že dnešní teenageři, libující si v kouření, konzumaci alkoholu a podobných radovánkách, dorostou v generaci, jejíž příslušníci budou dík životnímu stylu plnit lékařské ordinace již v „nejlepších letech“, takže na zdravotní péči bude v důsledku toho třeba vydávat o cca 4 miliardy € víc než dnes (ORF, ZIB2, 24.3. 2010); životní styl české omladiny stěží bude zdravější než rakouské, takže by bylo na místě očekávat, že v důsledku nezdravého způsobu života dnešní dospívající generace vzrostou za dvacet třicet let podobně i výdaje české. Občas zavolá v tomto smyslu někdo na poplach i v české kotlině. Předsedkyně České obezitologické společnosti kupříkladu nedávno varovala, že mezi dospělou populací je „… obézních o 3 % víc než před pěti lety… dětí do 12 let dokonce o 9% víc… léčba nemocí, na nichž se obezita podílí, stojí ročně desítky miliard korun… a pokud nezastavíme růst nadváhy a obezity v české populaci, bude to do budoucna vážný nejen zdravotní, ale i ekonomický a etický problém.“

Problém, jak docílit, aby růst příjmů na financování zdravotní péče udržel krok s růstem výdajů, nemá řešení – bude-li hledáno jen v rovině zdravotnické. V delším časovém horizontu všechna zmíněná reformní opatření nakonec nezabrání tomu, že zdravotnický otesánek spořádá z koláče HáDéPé krajíc neúnosně velký – a „dojde na lámání chleba“: buď se zásadně omezí objem, respektive kvalita poskytované zdravotní péče…, nebo náklady na ni zdevastují rozpočet státu a podlomí ekonomiku země (a na zdravotní péči stejně nebude).

Reformátoři zdravotnictví se střeží vyslovit, že jejich reforma má v zájmu stabilizace státních rozpočtů a růstu ekonomiky omezit rozsah a snížit úroveň zdravotní péče pro významnou, ne-li převážnou část populace. Odvádějí od reformy pozornost neutuchajícími půtkami o „regulační“ poplatky – dalo by se spekulovat, že jejich prosazení silou jednoho hlasu u Ústavního soudu již před reformou nebylo ani neprozíravé ani ukvapené nebo nešikovné či nedomyšlené (jak sami někdy ochotně přiznávají), nýbrž naopak, že bylo zcela promyšleným kalkulem a mělo vytvořit kouřovou clonu kamuflující pozdější frontální útok vlastní reformy na ústavní právo každého občana, obdržet náležitou zdravotní péči z titulu platby veřejného zdravotního pojištění. Jisté je, že humbuk kolem poplatků spolehlivě odvádí pozornost od reformy samé, od toho, zda je opravdu tak nutná, jak je hlásáno, od toho, zda právě ona je tím řešením, které zamezí vzniku finančních deficitů zdravotnictví a zda může zajistit, že zdravotní péče na úrovni doby bude poskytována všem občanům trvale, rovně, bez regulace přístupu k ní.

Taktika reformátorů zdravotnictví dovoluje zakrýt, že katastrofickému scénáři, v němž výdaje zdravotnictví ohrožují ekonomiku a náležitou zdravotní péči není možné poskytovat všem, není možně se vyhnout jinak, než změnou vývojových trendů . s nimiž růst zdravotnických výdajů souvisí. Napomáhá bránit veřejnému diskurzu o jiné strategii péče o zdraví. O strategii, která by širší souvislosti ovlivňující náklady na zdravotní péči respektovala, která by umožnila snížit je bez dopadu na rozsah a kvalitu péče , která by sice vyhověla požadavku, snižovat náklady na zdravotní péči tím, že bude poskytována menšímu počtu občanů…ale vyvarovala se regulování přístupu k ní. O strategii, která bere v úvahu, že nejlépe a nejefektivněji (ne-li jedině) lze růst nákladů na zdravotní péči minimalizovat zlepšováním veřejného zdraví , tedy permanentním zlepšováním zdravotního stavu obyvatel – díky čemuž v populaci logicky poklesne podíl jedinců, jímž je třeba pro zdravotní poškození péči poskytovat… a úměrně tomu se sníží i náklady zdravotnictví . O strategii zlepšovat stav veřejného zdraví nejen následnou nápravou zdravotních poškození, ale také (ba především) tím, že zdravotním poškozením bude cíleně předcházeno. O strategii, která bere v úvahu, že při zlepšování veřejného zdraví hraje zdravotnictví menší roli, než má veřejnost zato: neovlivňuje totiž zdraví obyvatel víc než z jedné třetiny („zbývající“ dvě třetiny mají v dobrém i ve zlém na svědomí životní prostředí a způsob života – ten především).

Americký zdravotnický ekonom Viktor Fuchs uvádí, že „…ve vyspělých zemích je příspěvek zdravotnictví k prodloužení průměrné délky života marginální… rozdíly v úmrtnosti mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř těchto zemí nejsou v přímém vztahu k dostupnosti lékařské péče či jiných zdravotnických vstupů.“ Dokládá to na dvou sousedních amerických státech, Utahu a Nevadě, které mají podobné klima, topografií a populací, ekonomiku a urbanizaci, přibližně stejné počty lékařů a nemocničních lůžek na hlavu. Přestože mají zdravotnické systémy obou zemí stejnou kapacitu, nemohou kompenzovat vliv životních návyků, které jsou u obou populací odlišné: „… většina obyvatel Utahu, kde je počet úmrtí několikanásobně nižší než v Nevadě, jsou mormoni mající jiné životní návyky než jejich Nevadští sousedé; jejich zásady zapovídají pití alkoholu a kouření, což jsou hlavní faktory přispívající k výskytu cirhózy a rakoviny plic. V celonárodním měřítku mají mormoni o 30% nižší úmrtnost než zbytek populace… Neuvěřitelné zvyšování nákladů na zdravotnictví a ohromující vzrůst vědeckého poznání v porovnání s nepatrným zlepšením vyhlídek na délku života u osob středního věku ukazují, že celá koncepce medicíny v naší době je špatná … Hlavní pokrok, pokud jde o stav našeho zdraví, nepřinesla léčba, nýbrž prevence … musíme zaměřit pozornost nikoli na léčbu, ale na prevenci … Celosvětové snížení počtu obětí civilizačních nemocí připisuje většina odborníků zdravějšímu životnímu stylu.“ (WE LIVE TOO SHORT AND DIE TOO LONG, Dr. Walter M. Bortz II, Bantam Books,1991).

Zdravotnictví není víc než někdy lépe a jindy hůře fungující „opravárenský servis“ porouchaných lidských bytostí. Jeho slabostí je, že může ZDRAVÍ napravovat (a vede si v tom dobře), ale ZDRAVÍ an sich, prostě „neumí“. Zdraví je totiž víc než nepřítomnost nemoci. Je to schopnost jedince do nemoci neupadnout . Způsobilost organismu, zachovat nepatologický režim fungování základních funkčních systémů i tehdy, je-li vystaven zvýšené zátěži (infekci, stresu, mimořádné fyzické námaze... čí působení jiných rizikových faktorů). Světová zdravotnická organizace (WHO) je definuje jako stav fyzické, psychické a sociální pohody .

Zdravotnictví se v řetězci zdravotní péče soustředí (do jisté míry logicky a legitimně) na tradiční články péče, zaměřené na následnou nápravu zdravotních poškození – na diagnostiku, terapii, rehabilitaci. Vůči prvnímu článku řetězce – podpora zdraví a prevence nemocí – zaměřenému na předcházení nemocem , má zdravotnictví postoj obojaký. Činí se v prevenci nemocí orientované specificky k určitým chorobám – snaží se nemocem předcházet intervencemi jako jsou imunizace, očkování, osvětové působení, preventivní prohlídky aj. K podpoře zdraví orientované nespecificky, na obecné příčiny nemocí, zahrnující veškeré snahy o pozvednutí celkové úrovně zdraví posilováním tělesné zdatnosti, duševní a sociální pohody, se nehlásí.

Jedním z důvodů, proč je tomu tak, může být to, že představa o zdravím kypícím obyvatelstvu a o prázdných ordinacích straší ve spaní ty, které opravování poškozeného zdraví dobře živí. Že na tomto šprochu může být pravdy trochu, lze doložit i poznatky ze spřáteleného zámoří: „…model založený na pevném odhodlání, plnit účinný program preventivní medicíny, dosud nevznikl – přestože pro jeho vytvoření hovoří mnoho logických důvodů… a přes veškerá dovolávání se prevence. Orientace na léčbu, „snadné řešení“, můžeme pozorovat na všech úrovních lékařské komunity, včetně profesionálních společností, vzdělávacích institucí a výzkumných zařízení… To je dalším dokladem o odporu současného systému medicíny proti preventivní péči.“ Pramen viz výše).

Důsledkem současné koncepce zdravotní politiky státu, soustřeďující se na následnou nápravu zdravotních poškození a opomíjející možnosti předcházet zdravotním poškozením aktivní podporou rozvoje zdravého (zdraví méně poškozujícího) způsobu života , je mimo jiné i to, že při proklamované snaze zabezpečit financování zdravotní péče a zlepšit její poskytování, politické zadání nepřekračuje rámec zdravotnictví a spokojuje se jeho reformou, která dává zelenou byznysu, jehož „vlajkové lodě“ se konstituují v podobě korporací pojišťoven, nemocničních zařízení, ordinací, laboratoří a lékáren (Agel Insurance apod.), které pacientovi nejprve zkomplikují možnost svobodně si zvolit lékaře… a poté, co ho převezmou do své režie, jej obdaří (když si náležitě nepřiplatí) každou korunu hlídající, řízenou zdravotní péči.

Mají-li být udrženy na uzdě akcelerující náklady na náležitou zdravotní péči všem a při tom nezdecimován rozpočet země, nestačí reformovat zdravotnický systém, k tomu je třeba „reformovat“ zdravotní politiku státu. Zdravotní péče by měla být povýšena na péči o Zdraví, uzdravování pacientů rozhojněno o úsilí, zachovat občana zdravého – nemedicínskými prostředky. Rozvojem způsobu života, který zdraví neškodí, nýbrž prospívá (!). „Čeští občané se prohřešují proti oběma stěžejním zásadám zdravého způsobu života – málo se pohybují a příliš mnoho jedí ...“, varuje (jednou již citovaná) předsedkyně České obezitologické společnosti. Podobná varování (včetně odkazů na ekonomické a etické dopady nezdravého způsobu života obyvatel) je slyšet od kardiologů, onkologů a lékařů dalších odborností. Stěžejní myšlenku, z níž by měla nová zdravotní politika vycházet, vyjádřil nedávno velmi jednoduše, ale naprosto přesně český biochemik světového významu, profesor Holý: „...nemoci by se neměly ani tak léčit, jako předcházet jim zvyšováním odolnosti člověk.“

Jak závratné jsou sumy vydávané v souvislosti s neradostným stavem veřejného zdraví následkem nezdravého životního stylu, je zřejmé z údajů zjištěných Rakouskem v čase, kdy vstupovalo do EU. Ve spojitosti s nemocemi způsobenými nezdravým způsobem života bylo za nadbytečně poskytovanou léčbu, za navíc vyplácené nemocenské dávky a za úhradu předčasně nastoupených invalidních důchodů vydáváno 80 miliard šilinků ročně . (Zpravodajství ORF)

Změnit nezdravé životní návyky obyvatel, docílit aby přijali za své zásady zdravého způsobu života, přesahuje ovšem kategorii „reforma zdravotnictví“ (nemluvě o kategorii privatizace zdravotnictví pro potřeby byznysu). K tomu, aby se občan ke zdravému způsobu života přiklonil, je totiž nutné vytvořit podmínky, při nichž by většina populace chtěla a mohla (!) zdravý způsob života praktikovat.

Na tomto „oříšku si vylámala zuby nejedna vláda a nejeden režim. Často proto, že se o to pokoušeli bez patřičného „know-how“¨, bez sjednocení k tomu směřujících iniciativ prostřednictvím nezávislé instituce, která je obdařena příslušnými pravomocemi (a financemi!); takovou institucí nemusí nutně být zrovna ministerstvo Zdraví nebo Zdravého Způsobu Života. Náš nový přítel na věčné časy v zámoří například disponuje Úřadem pro podporu zdraví a prevenci nemocí (Office of Health Promotion and Diseases Prevention).

K poznání, že bez zdravějšího způsobu života obyvatel nebude možné pohnout ani s problémem poskytování zdravotní péče a snižováním nákladů na ni, dospěla nedávno i vláda Velké Británie. Pochopila, že je třeba konat, a dala se práce. Nejprve zkusila řešení „klasické“, reformu zdravotnictví. Výsledek popsali pánové Henry Aaron a William Schwartz z Brooklynského Institutu v knize, kterou obdařili příznačným titulem Bolestivá kůra, a jejíž obsah shrnuli do slov „před tím bylo lépe“. Následovalo řešení nadějnější: „… spolu s orgány národních sportů ohlásila řadu iniciativ zaměřených na sport, s cílem zlepšit národní zdraví, snížit náklady na státní zdravotní pojištění a zlepšit vrcholové sportovní výkony. Národním cílem je, aby aktivně provozovalo sport v přiměřené míře (30 minut cvičení 5x týdně) přes 70% obyvatelstva do roku 2020 a všichni měli nejméně jedno centrum pro volný čas, plavecký bazén nebo jiné zařízení ve vzlenosti do 20 minut“…“ (Pramen: PRICE WATERHOUSE COOPERS – Strategická analýza rozsahu a potřeb statutárního města Brna a Jihomoravského Kraje za účelem posouzení možnosti vybudování sportovního a volnočasového centra, Agentura AFP s odvoláním na britské ministerstvo zdravotnictví 11.10.2006.)

Pro případ, že by i česká vláda pochopila, a „chopila se iniciativy“, měla by vzít v úvahu, že nástrahou na cestě ke zlepšení veřejného zdraví (Brity zvaného „národní zdraví“) není jen předstupeň s pokusem, zachránit situaci reformou zdravotnictví. Postup Britů ilustruje, že od pochopení souvislostí mezi zlepšováním národního zdraví a snižováním výdajů na zdravotní pojištění může být ještě hodně daleko k pochopení, že na prosazení správné a v podstatě známé myšlenky do každodenního života, je třeba i odpovídající know-how.

Know-how, s nímž se vydává do boje o národní zdraví britská vláda, je šance dosáhnout vytčených cílů nepříliš velká. Víc než čtvrtstoletí československých zkušeností nasvědčuje tomu, že Britové při snaze ozdravit národ „vsadili na špatného koně“ – sport a vrcholové výkony. Na tomto „koni“ rajtovala s transparentem „Sport je zdraví národa“ někdejší sjednocená tělovýchova aniž republika v dostizích o lepší zdraví populace byť jen udržela krok se zeměmi na západ od Aše. Stavěla stadiony, kde se jednou za pět let desetitisíce cvičenců pochlubily jednotnými úbory a cviky… a kde pak o víkendech posedávaly a pokřikovaly tisícovky pasivních diváků, přihlížející tomu, jak hrstka zapálených aktérů s maximálním nasazením, nehledíce na vlastní zdraví, soutěží podle mezinárodně platných regulí o „branky, body, vteřiny“, případně tituly a medaile – tak nějak je sport definován.

Sjednocená tělovýchova vedená stranou a vládou tehdy „přehlédla“ (podobně jako dnes vláda britská, a nejnověji i česká), že sport je příležitostí jen pro nemnohé, talentované, pilné, vytrvalé, tvrdé… (na počátku sportovní kariéry navíc i solventní) – a nikoliv pohybovou aktivitou, jíž lze posílit zdraví milionů. V zajetí výkonnostních kritérií diktuje sport stupňování intenzity a objemu fyzické zátěže až k hranici fyziologických možností jedince. Výkonnostní sportovce trápí akutními úrazy a nevratnými poškozeními chronicky přetěžovaného pohybového aparátu, rekreační sportovce vystavuje riziku poškození tělesné schránky tím, že v zápalu boje o prestiž mužstva či vlastní podrobuje civilizací zpohodlnělý organismus mimořádné okamžité zátěží. Vyhlídky na návštěvu ordinace, tu pro sádru na končetině, jindy pro náhlou srdeční příhodu, jsou při rekreačním sportování dost vysoké. Rčení: „sportem k trvalé invaliditě“, má racionální jádro. Případy, kdy občan zdraví na hřišti nechává, místo aby si ho odnášel posílené, nejsou raritou; podle rakouské studie připadá 57% úrazů na sport a volný čas, až o zbývající procenta se dělí dopravní nehody a zaměstnání.

Fyziologie prostě stanoví jiná „pravidla“ pro pohyb prospívající výkonům ve sportu, a jiná pro pohyb prospívající posílení zdraví. Zdraví prospívá tělesný pohyb nenásilný, nesoutěžní, přiměřené intenzity a objemu, pravidelně vykonávaný . A není to ani tak pohyb samotný, nýbrž reakce organismu na zátěž, které je vystaven, co zdraví prospívá. Funkční zdatnost organismu se zlepšuje teprve v průběhu regenerace, při následném odpočinku, ve fázi zotavovaní mezi dvěma zatíženími , při adaptaci na zátěž, které byl vystaven – v čase kdy prozíravě mobilizuje své buněčné struktury, aby byl připraven na možnost, že bude vbrzku opět podroben vyšší zátěži. Nedočká-li se v krátké době (do 48 hodin) další (nejlépe vyšší) zátěže, předchozí podnět vyhasne… a organismus začne metabolicky „drahý“, pracně syntetizovaný buněčný materiál odbourávat – zdravotní efekt se vytratí. Při opakovaně „planém poplachu“ – při delší prodlevě v zatížení, nebo je-li zátěž menší intenzity, objemu či trvání –, se funkční zdatnost organismu (schopnost jedince neupadnout do nemoci) dokonce snižuje. Nerespektovat, jak se odlišuje pohyb zaměřený na růst sportovní výkonnosti od pohybu „rekreačního“, zaměřeného na posílení zdraví, znamená, plést si „jabka s hruškama“ – což při snaze zlepšit veřejné zdraví (i při úmyslu získávat medaile), dělí sukces od debaklu.

Bez „vady na kráse“ není ani další dobrý úmysl Britů – přivést obyvatele k zdraví prospívajícímu pohybu tím, že přimějí 70% obyvatel, aby cvičili 30 minut 5x týdně (československá masová tělovýchova nedokázala přes intenzívní 40letou osvětu a nadbíhání obyvatelům „nenáročnými sportovišti“ v sídlištích zapojit do pravidelné, aspoň 1x týdně konané rekreační pohybové aktivity, ani 10% obyvatel)…, a jejich záměr, že všichni budou mít centrum pro volný čas, plavecký bazén nebo jiné zařízení ve vzdálenosti do 20 minut. „Do černého“ se trefili jen kritériem docházkové vzdáleností (do 20 minut) – i naše anketní průzkumy potvrzují, že přesáhne-li docházková vzdálenost k „místu pohybové aktivity“ 20 minut, utlumuje to ochotu občana, vypravit se za ní. Chvályhodné je i zaměření na aktivity ve vodním prostředí – čeští respondenti anket odpovídají, že ty lákají k účasti a pohybu nejvíc. Neujasněnost britských záměrů prozrazuje specifikace zamýšlených zařízení. Kupříkladu s „plaveckým bazénem“ udělalo svého času nedobrou zkušenost někdejší „západní Německo“ při celostátní akci „Zlatý plán“, respektive později sjednocené Německo při realizaci akce „Zlatý plán Východ“ – ukázalo se, že v rámci akce budované monofunkční plavecké bazény (tzv. „holobazény“), funkčně i provozně „šité“ na trénink a závody sportovních plavců, které dokážou běžnému návštěvníkovi nabídnout jen zaplavání, „vysušení vlasů fénem“... a odchod domů, brzy občanovi zevšední a že jejich návštěvnost klesá. Následkem je nejen pokles pohybové aktivity obyvatel, ale i příjmů provozovatele. Náprava nebývá jednoduchá. Zvyšování vstupného vede k dalšímu snižování návštěvnosti…, a tak nezbývá než provoz zařízení dotovat, dodatečně implantovat atraktivity – výsledek je takřka vždy neuspokojivý.

Je znám prakticky pouze jediný optimálně strukturovaný druh zařízení spolehlivě přinášející zlepšení stavu veřejného zdraví – polyfunkční zotavný komplex (marketinkově přijatelnější, méně technicistní název není ustálen). „Živě“ je ke spatření ve spřátelené cizině, ponejvíc v Německu. Viděno „z rychlíku“, je křížencem fitness centra a akvaparku. Ve skutečnosti jde o promyšleně strukturovaný funkční celek integrující zařízení pohybová a komerční, gastronomická a společenská. A to, což je třeba zdůraznit, ve skladbě a v proporcích odpovídajících souboru vybraných klíčových zásad zdravého způsobu života (metodika leží na MŠMT ČR). Zotavný komplex propojuje příležitost posilovat zdraví a kondici se zábavou a rozptýlením, nabízí „pod jednou střechou“ po 360 dní v roce návštěvníkům náročným i skromným, spřízněnou duši hledajícím jedincům i celé rodině nebo partě přátel širokou paletu atraktivních, rekreologicky (zdraví pozitivně ovlivňujících) účinných pohybových aktivit ve vodě i na suchu, a „přidává“ občerstvení, relaxaci a většinu forem péče o tělo a „duši“ (wellness), i příležitost k shoppingu.

Jeho pravidelní návštěvníci (vedle toho, že se v něm příjemně baví) po čase prokazatelně upravují svůj životní styl ve prospěch zásad zdravého způsobu života – upouštějí od nezdravých stravovacích návyků a kouření, snižují konzum alkoholických nápojů i psychotropních látek a prokazatelně zlepšují (dík zapojení do pohybových aktivit) svou fyzickou a psychickou kondici (stávají se odolnější vůči onemocněním) – tudíž chovají se (dobrovolně a radostně) právě tak, jak si přejí lékaři, a jak je po desetiletí plamennými apely, osvětovými kampaněmi a hrozbami, že zaplatí zdravím i penězi, nebudou-li o své zdraví řádně dbát, marně vybízeli (a vybízejí) politici.

Toto nečekané, ve prospěch zdravého způsobu života orientované hnutí mysli návštěvníků je přičítáno pozitivním podnětům, jimiž esteticky a funkčně adekvátně ztvárněné prostředí polyfunkčních zotavných komplexů své návštěvníky bohatě „zásobuje“. K účasti na pohybových aktivitách podněcují jak atraktivity blízké „akvaparkovým“ („řeka“, tobogan, masážní trysky…), tak vizuální kontakt mezi účastníky a to, že aktivity jsou vykonávány za účasti duší spřízněných – neb tehdy je osobní motivace něčeho dosáhnout (zbavit se pneumatiky kolem pasu, doběhnout tramvaj aniž upadnu do mdlob, nechat kouření a za ušetřené tisícovky vyrazit v létě k moři a v zimě na hory…) umocňována zápalem, výkony a snaživostí okolí (příklady táhnou, tomu to nandám…), sdílením téhož (je to „IN“, je to „trendy“, sdílená bolest je poloviční, sdílená radost dvojnásobná)…, a uspokojením z dosaženého – JÁ (!) to dokázal. Za těchto okolností „bolí“ přizpůsobování se zásadám zdravého způsobu života mentálně, fyzicky, časově i finančně (! nejméně, takže šance, že občan na zdravý způsob života „navykne“, je reálná.

Polyfunkční zotavné komplexy však nejsou zajímavé pouze „návštěvnicky“, tím, že nabízejí možnost zajímavě a účelně strávit volný čas, a tím že propojením více funkcí umožňují ušetřit čas (odpadají časové ztráty spojené s přecházením či přejížděním od jednoho zařízení k druhému, s hledáním nového místa na parkování, s opakovaným svlékáním a oblékáním… a s nutností vyhledat v peněžence částku na další vstupné). Ale také developersky a urbanisticky – oproti soliterním, monofunkčním zařízením (fitcentrům, holobazénům…) mají menší sumární nároky na zábor pozemků a na výši investic.

Česko bohužel „svatostánky“ zdravého způsobu života neoplývá. V tomto směru se za posledních dvacet let neviditelná ruka trhu moc nevyznamenala. V první vlně, na počátku pronikání filozofie wellness do české kotliny, jim podkapitalizovaný trh vtiskl podobu monofunkčních fitness center, kterým je jistý podíl na zlepšování zdraví třeba přiznat (ovlivňují první dvě složky definující zdraví – stav fyzické… a zčásti i psychické pohody). Jejich slabostí jsou druhé dvě složky zdraví a dále to, že jsou přitažlivá jen pro malé procento populace. Ve druhé vlně, poté co byl životní styl občana rozhojněn o shopping a rodiny získány pro trávení volného času v supermarketech, našlo oko developerů rozhlížejících se po novém výdělku zalíbení v akvaparcích. Tato mutace polyfunkčního zotavného komplexu dokáže ale působit „jen“ na druhé dvě složky zdraví – citovou a sociální pohodu. Na fyzickou pohodu, tedy na zlepšení funkční schopnosti organismu přestát bez úhony na zdraví zvýšenou zátěž, které je jedinec interakcí s postmoderní společností vystaven, mají vliv jen zanedbatelný.Tuto slabost nevynahrazuje ani jejich vysoká atraktivita pro většinu populace.

Společnou slabostí obou mutací, menší u „fitek“ a větší u „akváčů“, je to, že výška vstupného nabourává rodinné rozpočty, a tak jsou navštěvovány jen příležitostně, nepravidelně. Mohou se „chlubit“ slušnými zisky, ne však vlivem na zdraví – ten bude roven „kladné nule“. Ve školních lavicích tak sedí stále víc dětí s do očí bijící nadváhou, postižených různými alergiemi, dětí méně zdatných a více náchylných onemocnění, ulicemi šmatlají čím dál macatější a ucuchtanější holky a kluci, zatímco jejich tátové a mámy, sužovaní civilizačními neduhy dál plní za poplatek třicet korun ordinace lékařů v přesvědčení a naději, že když spolykají léky, které si v lékárně vyzvedli za poplatek třicet korun za každé balení, udělali dost pro své zdraví, pro oddálení předčasného, svobodným konzumem a prohřešky proti zdravému způsobu života urychleného konce „sladkého“ života. A tak státu narůstá problém, jak zařídit, aby mu dnes v rozpočtu a po čase i v HDP „zbylo“ na náležitou zdravotní péči pro všechny.

Mohlo by se zdát, že budování polyfunkčních zotavných komplexů (navíc v hustotě odpovídající 20minutové docházkové vzdálenosti od bydliště, byť to bylo v období 10let, jak chtějí Britové) je rozmazlováním občanů, a že Česko by od takové šílenosti mělo dát ruce pryč. Máme za samozřejmé, že se ordinuje v ordinacích a nemocnicích, sportuje v tělocvičnách a na stadionech, že se zpovídá z hříchů a modlí v chrámech a kaplích, že se filmy promítají v kinosálech a hudba hraje v sálech koncertních, nedivíme se, že pro každého vesnického štamgasta a pocestného stojí na návsi někde poblíž kostela hospůdka v níž jeho žízeň utiší pivko a hlad zaženou aspoň buřty s cibulí, považujeme za logické a účelné, když pro kdekterou sféru lidské aktivity existují specifická, činnosti uzpůsobená zařízení… Jsme ale zaskočeni tím, že by „své“ zařízení mělo mít i „pěstování zdraví“, že k tomu, aby se „ujal“ a došel obliby zdravý způsob života, by i jemu mělo být dopřána na míru šitá, specificky uzpůsobená, funkčně optimalizovaná (a proto i standardní „výsledky“ – zdatnost, odolnost vůči onemocnění – přinášející) zařízení. A poraženecky se smiřujeme s tím, že zdravý způsob života, bez něhož veřejné zdraví skomírá a vyžaduje vysprávky za „nekřesťanské“ a pořád větší a větší peníze, ne a ne se rozšířit mezi lid obecný.

Zkušenost je prý nepřenositelná. Asi ano. Vysvětlovalo by to, jak je možné, že všechny dosavadní pokusy získat obyvatele k respektování zásad zdravého způsobu života žalostně ztroskotaly, a proč je přesto u dalších pokusů (řídkých, nahodilých), aplikováno prakticky totéž nezabírající know-how. Vysvětlovalo by to, proč politikové i experti dosud nevzali na vědomí, že lid si nedá zdravý způsob života naoktrojovat, že k tomu, aby ho přijal za svůj, nestačí apely na zdravotní uvědomění občana, na jeho odpovědnost za vlastní zdraví, že se mu nedá vnutit pohrůžkami finančních postihů (ukládáním „regulačních“ poplatků, zdražováním cigaret a alkoholu…), nebo hrozbou zdravotními postiženími (infarktem, rakovinou, cirhózou či jinými morovými ranami civilizace).Ve srovnání s táním ledovců, s atomovou elektrárnou za zády, s ozonovou dírou nad hlavou, s kyselým deštěm na zahrádce, s povodní zaplaveným domem, či se stresy z každodenních dopravních kolapsů nebo z láteření šéfa, se totiž „drobnosti“ v podobě pneumatiky kolem pasu, bůčku na talíři místo zeleniny, potáhnutí z cigaretky, panáčka do piviště, kvaltování v práci, prášků místo procházky a nedostatku tělesného pohybu vůbec…, občanu jeví jako slamění strašáci. Represe, negativně orientovaná motivace, nemají sílu ho přimět, aby se vzdal „svého jediného potěšení“ (cigárka, piviště, vepřo-knedlo-zela…). Nátlak někdy působí i kontraproduktivně – „hříšník“ se podvědomě snaží vzepřít se propagandistickému nátlaku, hledí vymezit se vůči majoritě dávané mu za vzor, zatvrdí se, přimyká se solidárně ke komunitě stigmatizované stejnými „prohřešky“.

Důsledky „nezřízeného života“ nemají sílu „hříšníka“ dostatečně vystrašit i z hlubších příčin – civilizace oslabila lidský pud sebezáchovy. Člověk odmítá „obětovat“ své pohodlí a upustit od zlozvyků, jimiž si poškozuje zdraví, přestože ví, že za to v budoucnu asi zaplatí zdravím, ne-li životem. Tento sklon bytosti homo sapiens neušel psychoanalytikovi, filozofovi a sociálnímu psychologovi, Erichu Frommovi, který po svých válečných zkušenostech dospěl k názoru, že „… člověk dává přednost budoucí katastrofě před obětí, kterou by měl přinést nyn.“ (Mít nebo být? Erich Fromm, Naše vojsko,1976). Příkladem podobného jednání, je chování těch, kteří z obavy před zjištěním nepříjemné diagnózy odmítají podstoupit lékařské vyšetření nebo navzdory tomu, že o fatálních následcích svého jednání vědí, v něm dál pokračují.

Respondenti anket otevřeně přiznávají, že víc než “udržení zdraví a kondice“ je zajímá „zábava a rekreace sdílená s okruhem přátel“ . Jsou si vědomi svých prohřešků proti zásadám zdravého způsobu života, a netají se jimi. Soudí, že na to, aby pro své zdraví o kondici udělali víc, nemají dostatek financí, času a vůle . Občan místo aby dbal „o své dobro“, se pošetile vzpírá zásady zdravého způsobu života dodržovat. Zavánějí útokem na jeho pohodlí, požadavkem upustit od zlozvyků, změnit zaběhané rituály, podvolit se disciplíně… Prohřešky proti nim považuje za pouhý kavalírský delikt.

Bez toho, že politikové vezmou postoje svých voličů na vědomí, bez toho, že se jim podaří občana motivovat pozitivně a zdravý způsob život zbavit stigmat odříkání s nimiž se pojí požadavek, disponovat silou vůle a schopností sebezapření, bude se k němu civilizací zhýčkaný občan chovat víc než zdrženlivě. Bez respektování těchto aspektů bude snaha rozvíjet zdravý způsob života i nadále prací pro Sisyfa.

Ovlivňování postojů veřejnosti by mělo být spíš nepřímé, zprostředkované, založené na motivaci pozitivní, na vytváření obrazů, nikoliv návodů. Má-li se občan ke zdravému způsobu přiklonit, je třeba „učinit mu vhodnou nabídku“, naservírovat mu jej pod nos jako patřičně lákavé sousto. Občan „slyší“ především na to, co je „in“. Bez toho, že bude zdravý způsob života nabízen v atraktivnějším „balení“ než jako návod k askezi, bez profesionálně řízených marketingových kampaní, jakými své produkty prezentuje a občana ke konzumu podněcuje komerce, bez toho, že si na tomto poli odpracují své i rodiny, a že školy zanechají pokusů, vzbudit u dítek náklonnost k pravidelnému a přiměřeně intenzivnímu tělesnému pohybu cepováním v přeskoku koně nadél, kotoulech vzad a podobných radostech, jež u pohybově méně nadané, početnější části mládeže formují především postoje blízké hranici vzpoury vůči pohyb, bez toho, že se politikové zbaví představy, že žít zdravě nepřijde na víc, než na pár kapek potu a na trochu kázně v životosprávě, a že zdraví se dá utužovat podomácku, samoobslužně, bez účasti znalých profesionálů a bez toho, že bude mít odpovídající „materiální“ podmínky – dostatek polyfunkčních zotavných komplexů –, se příklonu obyvatel ke zdravému způsob života, ani zlepšení veřejného zdraví a poskytování plnohodnotné zdravotní péče všem, nedočkáme.

Zdravý způsob života coby obchodní artikl velké zisky neslibuje – důchodci a socky na něj nemají dost peněz, manažeři a podnikatelé dost času. Občan si zvykl si, že všechno co potřebuje, obstará bez námahy v supermarketu nebo v „sámošce“ za rohem. Tam ale zdraví ani zdravý způsob života nevedou. Žádná z těchto komodit není v seznamu životních potřeb na tom místě, kam by logicky patřila. A magazíny pro Ženy či Muže, i nejčtenější tiskoviny zpravující o tom, jaké starosti mají celebrity, podobně jako reklamní slogany živící intelektuální elitu v médiích, nabízejí Zdraví nejvýš v pilulkách.

Pokud zůstanou politikové u peskování občana za to, že ne dost dbá o své zdraví a budou nadále předstírat, že „regulační“ poplatky regulují i někoho jiného než ulejváky a mohou občana „motivovat“ i k tomu, aby o své zdraví více, ba náležitě dbal (tak jak o nich jejich autoři tvrdili na počátku kampaně při jejich zavádění), pokud budou občana licoměrně volat k odpovědnosti za stav vlastního zdraví a opomíjet, že je limitováno jinými a významnějšími faktory než je občanova problematicky „silná“ vůle, ignorovat, že na všemožná poškození zdraví má každý v prvé řadě „zaděláno“ genetickou výbavou, kterou dostane do vínku, a že rozhodující faktory má v rukou stát, nikoli občan, protože hned po rodičích si přiloží své polínko životní styl odvislý od jedincova zapojování se do růstu „Růstu HáDéPé“ poznamenávající občanovo zdraví vražednou kombinací přemíry psychické a nedostatku fyzické zátěže, vlivy devastovaného životního prostředí a působením dalších rizikových faktorů, jež jsou “dílem“ společností, do níž byl občan zrozen, spláče stát nad výdělkem.

– – –

Kdysi dávno americká vláda usoudila, že by neškodilo, mít v zemi víc kostelů. I nerozmýšlela se příliš, a podpořila jejich výstavbu tím, že u nich zkrátila odpisy. Nebýt ekonomickými fundamentalisty, nalezli bychom asi způsob, jak podpořit výstavbu polyfunkčních zotavných komplexů, jak povzbudit investory k jejich výstavbě a poté i občany k jejich navštěvování. Umíme podporovat výstavbu bytů příspěvky na stavební spoření, občanovo zajištění na stáří příspěvky na penzijní připojištění, rodiny společným zdaněním manželů, úspory energií příspěvky na zateplení domů, ekologii příznivými cenami za výkup solární elektřiny, vysoké příjmové skupiny nízkými daněmi a nepřizpůsobivé občany vyplácením životního minima, chystáme se podpořit podnikání ve zdravotnictví zavedením řízené zdravotní péče, poskytování přednostní péče vyvoleným „komerčním připojištěním“ a přímými platbami za úkony vyloučené ze sazebníku. Proč nepodporovat i výstavbu a navštěvování „chrámů Zdraví“?

Usoudit, že by neškodilo mít v zemi víc polyfunkční zotavných komplexů, našla by česká vláda jistě možnost, jak podpořit jejich výstavbu… a jak přispívat i na vstupné pravidelným (zdraví si posilujícím) návštěvníkům polyfunkčních zotavných komplexů (i dnešních „fitek“ a „akváčů“). Mohla by očekávat znatelný zdravotní (i finanční) efekt, založený na strategii: únosné vstupné do PZK – hodně návštěvníků posilujících si zdraví – více veřejného zdraví – méně výdajů zdravotnictví – náležitá zdravotní péče pro všechny. Jako bonus, který by nebyl k zahození, by ubylo nezaměstnaných a přibylo prosperujících podnikatelů, pracovních příležitostí a příjmů státu z daní...

Od vlády by to asi vyžadovalo vyštrachat někde pár desítek, možná stovek milionů. Rozhazovačná vláda by s tím nemusela mít problém už z principu. Škudlivá by musela na své principy na čas zapomenout. Jak tu, tak onu, by mohlo hřát vědomí, že ty miliony neprojídá, ale investuje do budoucnosti, a že je dostane i s úroky nazpět (byť asi ne zrovna ona) od generací, které ji budou blahořečit (zachová-li se mezigenerační solidarita), že se jim tak zasloužila o pevnější zdraví, o méně stonání a pozdější, méně strastiplné umírání. Nesobeckou vládu by ještě mohlo hřát vědomí, že žádná z vlád, co přijde po této, nebude muset zbytečně vydávat desítky, ne-li stovky miliard na léčbu zdravotních poškození, kterým bylo možné díky jí investovaným stovkám milionů předejít, takže napořád bude v HáDéPé zůstávat dost financí na plnohodnotnou zdravotní péči pro všechny. Vláda, která neuvidí dál, než na konec svého volebního období, zůstane asi u reformy zdravotnictví.

Neobětujeme-li dnes účelně stovky milionů na intenzivní rozvoj podmínek, které pomohou zaktivizovat většinu populace a dovolí jí změnit způsob života ve prospěch toho, který zdraví neškodí, nýbrž prospívá, vynaloží naši vnukové zbytečně desítky miliard za léčbu zdravotních poškození, kterým se mohli zdravým způsobem života vyhnout... a položí ekonomiku dřív, než se dočkají důchodu.

– – –

Autor (73) se problematikou zabývá 20 let v souvislosti s pracemi na urbanisticko-architektonických studiích a projektech staveb pro volný čas.

<úi>

                 
Obsah vydání       31. 5. 2010
31. 5. 2010 Rada bezpečnosti OSN svolala mimořádné zasedání kvůli izraelskému útoku na konvoj do Gazy
31. 5. 2010 Propalestinská "Flotila svobody": fakta
31. 5. 2010 Jak Izrael zaútočil na lodní konvoj s humanitární pomocí občanům Gazy Marie Saša Lienau
31. 5. 2010 Začne doba přepadávání civilních lodí v mezinárodních vodách? Martin  Janíčko
31. 5. 2010 Izraelská komanda usmrtila 10 osob v humanitárním konvoji
31. 5. 2010 Izraelská armáda zabila civilisty z humanitární mise plující do Gazy
31. 5. 2010 Pro ČT je hlavním městem státu Izrael Jeruzalém
31. 5. 2010 Skončí ODS v teplákové koalici? Štěpán  Kotrba
31. 5. 2010 Po Paroubkovi zbyly prý tři čtvrti miliardy dluhu Štěpán  Kotrba
31. 5. 2010 Ve volbách zabodovali Mádl a Issová Karel  Dolejší
31. 5. 2010 Euro je znovu pod tlakem. Španělsko přišlo o rating AAA, Francie přiznává, že o něj může přijít také
31. 5. 2010 Budoucnosti po ropném zlomu: Stejná krize, různé reakce Jörg  Friedrichs
31. 5. 2010 Možné důsledky různých variant adaptace na ropný zlom pro budoucnost České republiky Karel  Dolejší
31. 5. 2010 Rekordní teploty v severní Indii si vyžádaly stovky životů
31. 5. 2010 Druhá farmaceutická společnost začala bojkotovat Řecko
31. 5. 2010 Nejednejte o půjčkách, dokud se neshodneme, žádají vládu studenti
29. 5. 2010 Michael  Marčák
31. 5. 2010 Britská vládní koalice zaznamenala první vážný problém
31. 5. 2010 Michael  Marčák
26. 5. 2010 Další trapný apel Britských listů o finanční příspěvek od čtenářů
29. 5. 2010 Michael  Marčák
31. 5. 2010 Volební prohry a politická globalizace Vladimír  Vokál
31. 5. 2010 No řekněte, kolikrát za život se vám to povede? Štěpán  Kotrba
31. 5. 2010 Volby nedopadly špatně Jan  Keller
29. 5. 2010 Ve světle výsledků voleb, posuďte tento článek Jaroslava Plesla
30. 5. 2010 Některé příčiny volebního neúspěchu ČSSD Jiří  Svoboda
30. 5. 2010 Levice: bez reflexe vlastních chyb to nepůjde Milan  Daniel
31. 5. 2010 Povolební guláš Pavel  Čámský
30. 5. 2010 Sedli voliči na lep politickému marketingu?
30. 5. 2010 Černá díra čtyř let Štěpán  Steiger
30. 5. 2010 Naděje pro levici… Ladislav  Žák
30. 5. 2010 Levicoví intelektuálové ztratili náladu Jan  Čulík, Boris  Cvek
30. 5. 2010 Privatizaci a předražené státní zakázky už nepůjde vrátit zpět
30. 5. 2010 Řecko přivedla ke krachu pravicová vláda
30. 5. 2010 Pravicová média by nedala argumentům prostor
30. 5. 2010 Tisková zpráva ČSSD: "Informace serveru lidovky.cz jsou lživé" Štěpán  Kotrba
29. 5. 2010 Voliči potrestali zabedněnost a lenost Boris  Cvek
29. 5. 2010 Voliči protestními hlasy pro nedůvěryhodné strany vytrestali především sami sebe Karel  Dolejší
30. 5. 2010 Blahopřeji pravicovým stranám Jan  Čulík
30. 5. 2010 Skutečným adresátem blahopřání by měly být energetická lobby a vojenskoprůmyslový komplex Karel  Dolejší
30. 5. 2010 Porážku neutrpěly jen parlamentní strany Zdeněk  Jemelík
31. 5. 2010 Teď už máme, co jsme chtěli Josef  Vít
30. 5. 2010 Národ masochistů... nebo idiotů? Jindřich  Kalous
30. 5. 2010 Sen odpovědného hospodáře Ondřej  Kumsta
30. 5. 2010 Než mě pošlete do háje s volbami... Miloslav  Štěrba
31. 5. 2010 Tak to bychom měli. A co dál? Jiří  Baťa
31. 5. 2010 Bude na zdravotní péči pro všechny? Otakar  Zekl
31. 5. 2010 Babička už tam není! No jo, kde ale je, když její mrtvé tělo stále leží v posteli? Jan  Paul
30. 5. 2010 Chávez opět na tapetě Daniel  Veselý
28. 5. 2010 Amnesty International, Chavez a Castro Fabiano  Golgo
30. 5. 2010 "...a vy zase bijete černochy" - tentokrát v opačném gardu Karel  Dolejší
28. 5. 2010 Pohádka o volbách i po 2010 letech Wenzel  Lischka
28. 5. 2010 Nepovedený obraz

Léková politika, zdravotnictví RSS 2.0      Historie >
31. 5. 2010 Bude na zdravotní péči pro všechny? Otakar  Zekl
18. 5. 2010 Porušování zákoníku práce v Karlových Varech i v celé republice Peter  Igaz
17. 5. 2010 Mladí lékaři mají nesmírně nízké platy Jiří  Štefánek
31. 3. 2010 Co je a co není důležité v českém zdravotnictví Petr  Wagner
2. 2. 2010 Podivná televizní diskuse o českém zdravotnictví Petr  Wagner
22. 1. 2010 Nemocnice v Lounech končí v agónii Jan  Vnouček
31. 12. 2009 Daně, OECD, EU a české zdravotnictví Jaroslav  Polák
4. 9. 2009 Jak vysoký je "limit" 5000 Kč za zdravotnické poplatky?   
26. 8. 2009 Amerika je daleko drsnější společnost, než bychom my kdy tolerovali v Evropě   
31. 7. 2009 Mít duševní poruchu je „normální“ Ivan  David
14. 5. 2009 Americká zdravotnická lobby straší občany britským státním zdravotnictvím   
6. 3. 2009 Co s odpovědností za nežádoucí reakce? Petr  Wagner
14. 2. 2009 Obří farmaceutická firma poskytne světovým chudým léky za nízké ceny   
30. 1. 2009 Elektronický způsob vedení zdravotnické dokumentace: ochrana dat především Štěpán  Kotrba
23. 1. 2009 Ideologické hrůzy náměstka ministra či jeho kritika? Jan  Marek

Zdravotnictví a reformy RSS 2.0      Historie >
31. 5. 2010 Bude na zdravotní péči pro všechny? Otakar  Zekl
21. 5. 2010 Proč je podání hromadné výpovědi lékařů jako forma protestu správné   
18. 5. 2010 Marek Šnajdr zachraňuje zdravotnictví Petr  Wagner
22. 4. 2010 Situace regionálních nemocnic je kritická   
31. 3. 2010 Co je a co není důležité v českém zdravotnictví Petr  Wagner
22. 3. 2010 Mladí lékaři a staří latiníci Michal  Vimmer
22. 1. 2010 Nemocnice v Lounech končí v agónii Jan  Vnouček
24. 12. 2009 Americký Senát schválil Obamovu reformu zdravotnictví   
8. 12. 2009 České zdravotnictví čekají v příštím roce opravdu perné časy Petr  Wagner
2. 10. 2009 Americké zdravotnictví vydalo stamiliony dolarů na blokaci Obamovy reformy   
10. 9. 2009 Obama se důrazně postavil za reformu zdravotnictví   
31. 8. 2009 Poslední bitva vzplála Jiří  Jírovec
31. 8. 2009 Okouzlující statistika Jiří  Jírovec
21. 8. 2009 Britské státní zdravotnictví má mnoho chyb - podobnost s českým systémem je čistě náhodná?   
20. 8. 2009 Klíčem k úspěšné reformě je snížení nákladů na zdravotnictví