Eurolevice ve svém kosmopolitním vizionářství stále ještě nepochopila, že rozklad národních států znamená konec sociálního modelu založeného na principu solidarity. Zatímco „pravici“ opojené „trhem“ nedošlo, že bez jasných pravidel soutěže a střední vrstvy nastal jeho soumrak – pokud kdy vůbec existoval. Namísto empirie a politické racionality ovládly společnost nové ideologismy. „Moderně“ levicový praví ‚nejprve Evropu integrovat, potom – pokud vůbec! - klást otázky‘, zatímco podle „moderní“ pravice je trh prostě tam, kde není stát.

Strany tedy již dávno přestaly být politickými uskupeními s ideou a programem, ale staly se výkonnými orgány nadnárodních institucí, marketinkovými produkty, lobbyistickými uskupeními popřípadě vším dohromady. Verbální setrvačnost, s jakou jsou děleny na „pravicové“, „konzervativní“ a „moderně levicové“ je důsledek ať již účelovosti a nebo nedostatečné reflexe toho, že pravidla hry určují Evropská unie, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a ty že jsou jednoznačná: ‚volný, ničím neomezený trh‘ (m.j. LS, čl. 119, 127) a ‚neomezený pohyb kapitálu‘ (m.j. tamtéž, Hlava IV, čl. 63). Kdo tato pravidla smluvně ztvrdil, musí se jimi řídit i v praxi. Ekonomika ztratila vazbu na společnost jako takovou, byla z ní vyjmuta evropskými směrnicemi, direktivy a zákony. Zbývající „úkoly“ národního státu, ponejvíce represivního charakteru, najdeme v Lisabonské smlouvě mimo jiné pod Hlavou I, čl. 4.2. Co z toho konkrétně plyne pro - nejen české – voliče?

Především nutnost zamyslet se nad tím, že hodnověrnost předvolebních slibů nezaručují ani názvy stran, ani jejich údajná levicová, pravicová, nebo konzervativní orientace ba ani jednotlivé osobnosti, ale jejich postoj k MMF a evropským smlouvám od Maastrichtu po Lisabon. Kdo uznává jejich autoritu a hodlá se řídit jejich „doporučeními“ a směrnicemi, ten otevírá prostor právě pro spekulativní kapitál bez sociálních i etických vazeb. Neduhy takto fungujícího „trhu“ se mají léčit ještě více „trhem“. Výsledkem nemůže být nic jiného než redukce pojmu tržního hospodářství na princip maximalizace zisku (pravice) a abdikace na solidární společnost (levice).

Tato situace zužuje prostor pro skutečnou politickou pluralitu, důsledkem je frustrace občanů a celkový úpadek instituce jménem Republika. O volebním úspěchu rozhoduje kombinace přežívajících myšlenkových stereotypů a mediální image jednotlivých politiků, nikoliv reálný program stran. Úkolem budoucnosti proto není jen typicky české zamyšlení nad „morálkou v politice“, ale především nad reálným obsahem slov, pomocí kterých se dělá.