Bankrot

26. 5. 2010 / Pavel Urban

Virtuální peníze, o nichž píše Jindřich Kalous, jsou drogou moderních ekonomik. (A politik). Drogou vracející nás do dob, kdy levná ropa, mimořádně, byť dočasně příznivá demografická situace a nulová čínská konkurence umožňovaly naplňovat individuální i kolektivní sny, aniž by to někoho příliš bolelo. Drogou, od které se budeme muset dříve či později odpojit; v tomhle má Jindřich Kalous pravdu. Otázka je, jak to udělat, aniž by nám pacient zemřel na abstinenční syndrom.

Navrhované moratorium na splácení dluhů znamená fakticky státní bankrot. Konzervativní instinkt mi říká, že například v případě Řecka by to bylo nejméně špatné řešení. Jeho pozitivní efekty by se ovšem projevily v nejlepším případě s několikaletým odstupem. (V nejhorším vůbec.) V horizontu několika příštích let by to znamenalo ještě drastičtější škrty, než jaké nyní požaduje EU. Prostě proto, že Řekům by už nikdo nepůjčil. Takže by museli vyjít jen s tím, co skutečně mají. Tím by byl řecký rozpočet odříznut od virtuálních peněz, alespoň těch běžných. Veřejný sektor by to ovšem nezachránilo, neboť i on je závislý na virtuálních penězích.

Pokud je pravda, že 98% peněz je virtuálních, co z veřejného sektoru lze zachránit za zbývající dvě procenta ? A z čeho bude tento sektor čerpat zítra, když na to ostatní se nedostane nic ? Nevyplývá náhodou naše podřízenost "třetí" ekonomice především z naší velké potřeby peněz a nemá na tom náhodou veřejná sféra výrazný podíl, byť třeba z důvodů velmi bohulibých ?

Zdravý rozum říká, že v dobách konjunktury by měl mít stát rozpočet přebytkový, v době krize deficitní. Pokud proti druhému brojí ti, kteří nedokázali zajistit první, pak to opravdu nepůsobí příliš důvěryhodně. Jak ale došel Jindřich Kalous k cifře 2,5 milionu korun, o kterou ho měli okrást páni, bratři, soudruzi a jiná zvířena ?

Cena majetku se odvíjí od jeho schopnosti plnit očekávání svého skutečného či potencionálního majitele. A tato cena se může v případě drastické změny vnějších podmínek drasticky změnit bez toho, že by se změnila fyzická podoba majetku nebo jeho účetní ocenění. Dejme tomu, že by se, třeba v souvislosti s ropným zlomem, drasticky zvedly ceny pohonných hmot. Řekněme tak o 300-500%. Jakou cenu by měl podnik, jehož prosperita závisí na levné dopravě, i kdyby předtím vydělával miliardy ?

Československá a později česká ekonomika se musela po roce 1989 vyrovnat s přechodem od nedostatkové ekonomiky k přebytkové, s rozpadem východního trhu (který začal už před Listopadem), s nutností se nějak prosadit na západním trhu, který se ovšem bez nás docela dobře obešel a kde jsme až na výjimky nemohli, aspoň ze začátku, konkurovat jinak, než cenou. (A tento začátek dosud zcela neskončil.) To vše v situaci, kdy byznysu v pravém slova smyslu v této zemi nikdo nerozuměl, snad kromě lidí z dosavadních podniků zahraničního obchodu. Cena socialistického majetku v nových poměrech se názorně ukázala v někdejší NDR. Nakonec byla výrazně menší, než nulová. Byl to extrémní případ. Na druhou stranu Československo na tom zas o tolik lépe nebylo.

Nechci obhajovat morálku a často i schopnosti našich polistopadových podnikatelských špiček, o těch politických ani nemluvě. Tím spíš bychom měli být opatrní, abychom jim k účtu nepřipisovali i ztráty, kterým bychom se patrně nevyhnuli i bez nich. A nevzbuzovali tak iluze o možném dopadu změn v této oblasti. Tím spíš, pokud by to měly být změny žádoucí.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 26.5. 2010