We are the champions

25. 5. 2010 / Ladislav Žák

Tak jsme zase nejlepší a varovná slova o katastrofálním stavu přípravy mladých hokejistů v Česku mohou zase na chvíli počkat. Stav našeho hokeje odráží docela věrně stav celé naší společnosti. Klíčovou roli hrají peníze. Nejde jen o to, že jsou potřebné a v mnohých ohledech mládežnickému hokeji chybí, protože se jich nedostává na přípravu těch dětí, jejichž rodiče nemohou hradit ze svého desetitisíce každou sezónu.

Jde i o to, že na druhé straně jsou až příliš často i kritériem při sestavování nejrůznějších mládežnických výběrů a při postupu mladých hráčů do vyšších mládežnických věkových kategorií. Zkrátka a dobře, dá se říci, že peníze v mnohých rolích brání tomu, abychom v našich mládežnických reprezentacích viděli ty skutečně nejschopnější, kteří prošli naším domácím systémem přípravy. Mnozí řeší tlak protekce peněz tak, že už v útlém věku odcházejí do zahraničí, ale to chce opět a jak jinak zase nějaké ty peníze, alespoň do začátků.

Na rozdíl od celé řady jiných odpovědných lidí a možná vážnějších společenských problémů, vědí hokejoví funkcionáři, odborníci i nadšenci velmi dobře, co je třeba dělat. Jsou si vědomi toho, že pokud se vydají cestou systematické nápravy, bude to trvat nejméně deset let, než nebudeme vedle mládežnických týmů jiných zemí, ale především Kanady a USA, ale i Skandinávie, vypadat jako sborná rybniční ligy. Přesto bude velmi a velmi obtížné zvládnout celou řadu hokejových i finančních partikulárních zájmů a opět prosadit systematickou přípravu hokejové mládeže. Boj s partikulárními zájmy je disciplína, ve které se nám dlouhodobě nedaří, protože prosazování individuálních a úzce sobeckých zájmů se u nás stalo synonymem nové doby, svobody a demokracie.

Je nám celkem vzato úplně jedno, kolik pohonných hmot se nadarmo propálí v zácpách, kolik lidí musí zemřít na silnicích, než si nejrůznější bojovníci za své zájmy přijdou přes své pozemky na své, tedy jen potud, pokud nestojíme v nějaké zácpě nebo na pohřbu svého bližního. Nenalhávejme si, že jde o nějaké jedince, třeba o paní Havránkovou nebo o ekologické aktivisty. Když půjdeme do hloubky, uvidíme, kdo všechno se na vydírání veřejného zájmu podílí. Jistě narazíme i řadu úředníků a politiků všech možných barev, z nichž jen jedna je ta zelená. Je nám také úplně jedno, že nutně musí přijít povodně, které jednou vytopí naše bližní jako krysy, že přijdou o majetek a možná i o život. My přece víme své a počkáme si, až stát sáhne hlouběji do kapsy, aby si mohl postavit ten svůj suchý polder.

Nejsme hloupí a budeme na něj tlačit přes média, že se o povodňová rizika nestará, ale ten svůj pozemek si nedáme vzít. Často je to ještě horší, a pokud máme nějakou možnost něco veřejnému zájmu překazit, tak to uděláme prostě jen tak z radosti nad svou nenadálou mocí způsobit něco, o čem se bude psát. Tento hérostratovský syndrom je v nás aktuálně ještě umocněn pocitem, že náš boj proti veřejnému zájmu je vlastně i bojem proti totalitě. Úmrtí veřejné dojné krávy navíc daleko větší štěstíčko, než když chcípne sousedovi soukromá koza. Když se pak trochu napijeme, tak jsme připraveni zmlátit i záchranáře, protože, co má nějaký červený kašpar s houkačkou co kecat tady Frantovi do umírání. Do jeho smutného konce ať se nám nikdo neplete, to je totalita!!!

Bylo by dobré si uvědomit, že s tímhle hérostratovským mančaftem se velké společenské zápasy, stejně jako ty hokejové, nevyhrávají. Snad i proto je pro mne daleko větší nadějí, než hokejové vítězství nezměrného nadšení, bojovného srdce a značné dávky štěstí, dohoda o narovnání vztahů kolem Svatovítské katedrály mezi českým státem a katolickou církví. Bez podobných dohod a vědomí si toho, že každý musí něco slevit, aby se mohlo jít někam dál, se nám nepodaří vyřešit žádný problém, který nás aktuálně tolik pálí. Hledání širokého společenského konsensu v základních otázkách a vytvoření základních struktur morálky, legitimity a vzájemné důvěry je to, na čem potom mohou stát nejen legislativní, ale i politická a v neposlední řadě i úplně obyčejná, občanská a lidská řešení.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 25.5. 2010