Průvodce nerozhodného voliče pro volby 2010

10. 5. 2010 / Jindřich Kalous

Jako před každými volbami kdekoli v naší části světa, i letos jsou nejdůležitější pro další směřování společnosti ty skutečnosti a děje, o nichž se mlčí nebo jejichž hlasatelé nemají dost síly, aby je bylo slyšet.

1. Volby (nejen) v této zemi už dávno mají jen zanedbatelný vliv na další vývoj toho, na čem přímo závisejí naše životy. Jsme součástí globálních společensko-ekonomických struktur ("Impéria", "systému") a s jejich (ne)existencí a/nebo (ne)fungováním stojí a padá existence každého z nás (nejen) v této zemi.

2. Je zřejmé, že z těch, kdo se ucházejí o posty, k nimž jim mají dopomoci naše hlasy,

  • a) nikomu nejde o nic jiného než službou vedoucím silám globálních struktur existenčně zajistit sebe, své rodiny, klany a mafie;
  • b) nikdo nechce veřejně přiznat existenci, povahu, možné důsledky a rizika krizových procesů, které mohou ovlivnit životy většiny lidstva, natož je jakkoli řešit.

3. Společensko-ekonomické zřízení, na němž závisí fungování naší části světa (ještě pořád se u nás dost lidí z různých důvodů bojí označovat ho pojmem "kapitalismus"), vyčerpalo své vnitřní možnosti a vnější (přírodní) zdroje, z nichž čerpá. Už více než 30 let (od první zprávy Římského klubu a ropných krizí 70. let) je o tom k dispozici dost informací. Poslední ke změnám otevřené "historické okno", kdy bylo možno přistoupit ke krokům, které toto zřízení mohly když ne zachránit, tak převést na cestu relativně pokojného zániku, bylo promarněno v 80. letech - volbou presidenta Reagana v USA a rezignací rozhodujících společenských struktur v bývalých socialistických zemích na hledání nekapitalistické cesty vývoje. Od té doby kapitalismus lidstvu a zřejmě i mimolidským přírodním systémům planety Země, na nichž však lidský život existenčně přímo závisí, už jen přímo a masivně škodí.

4. Jako jednotlivci (rodiny, komunity, obce...) nemůžeme od těch skupin, které v dožívajícím společensko-ekonomickém zřízení drží reálnou moc, očekávat vůbec žádnou podporu při řešení existenci ohrožujících situací, do nichž se v důsledku jejich působení dostáváme a stále více budeme dostávat. Naopak, jejich rozhodování a exekutivní kroky budou takové situace přímo vytvářet.

5. Historie ukazuje, že změny společensko-ekonomických zřízení nikdy (snad s výjimkou neúspěšného ruského pokusu v r. 1917) neprobíhaly způsobem, že si někdo někde řekl "tak, a teď nastolíme feudalismus" apod. Obchodníci v italských městských republikách, kteří ve 13. - 14. století kladli základy dnešního finančního systému stojícího na dluzích, měli snahu zvýšit bezpečnost svých obchodních operací. Zajistili tak přežití své i svých potomků, ale vznik globálního finančního kapitalismu o pár set let později byl jistě něčím, co je ani ve snu nenapadlo. Byzantská vláda poté, kdy přestala být schopna vybírat dostatek daní, poskytla svým úředníkům a důstojníkům místo platů zemědělskou půdu. K tomuto rozhodnutí dospěla víceméně pod tlakem pudu sebezáchovy. Prodloužila tak existenci Východořímské říše o 1000 let, ale původní asi hlavně intuitivní rozhodování císařů a jejich rádců nebylo vedeno záměrnou snahou vytvořit to, čemu dnes říkáme feudalismus - spíše reagovalo na aktuální rizika. Důsledkem tohoto procesu bylo zjednodušení struktur a fungování společnosti, což nakonec vedlo k posílení její životaschopnosti a odolnosti.

6. Oba příklady z předcházejícího odstavce zároveň ukazují na dvě základní možnosti, jak se dá dosáhnout změny společensko-ekonomického zřízení: a) seshora, "osvíceným" rozhodnutím nebo více či méně násilným tlakem těch skupin, které mají reálnou moc svá rozhodnutí prosadit, na vládnoucí struktury; b) zezdola, snahou jednotlivců a/nebo skupin o co největší míru nezávislosti na "systému".

7. Tím se dostáváme ke klíčovému pojmu těchto úvah, kterým jsou zájmy. Rozhodujícím společenským rozporem současnosti, který se snadno může zvrátit v hlavní příčinu budoucího tragického vývoje společnosti a možná i civilizace, je rozpor mezi objektivními zájmy a subjektivními postoji početně nejsilnější složky kapitalistické společnosti - tzv. střední třídy. Řečeno slovy Jana Kellera: Střední třída do roztrhání těla bojuje za realizaci cizích zájmů, které však přímo ohrožují její existenci.

8. Zřejmě bude užitečné konkrétně pojmenovat i tu skupinu, která své zájmy (zatím?) úspěšně hájí a realizuje, a to čím dál častěji a masivněji v přímém rozporu se zájmy nejpočetnější střední třídy. Je to společenská třída vlastníků. Jde o jednu z nejironičtějších absurdit historie: Současná třída vlastníků, která mj. do právního řádu prosadila, že vůbec samo veřejné používání pojmu "třída" v některých souvislostech hraničí s porušením zákona, se už dávno úplně a jako jediná chová přesně podle marxistické definice třídy a především její zájmy a postoje jsou v dokonalém souladu, což lze považovat za nutnou předběžnou podmínku realizace jakýchkoli třídních zájmů. Je zřejmé, že povaha vývoje společnosti a vůbec další existence kapitalismu bude záviset na tom, jak se vyvine současný vlastnický systém, tj. zda bude mít třída vlastníků dostatek reálných prostředků, aby si své vlastnictví udržela. Zatím jí v tom střední třída zdatně pomáhá. Otázkou je, zda to je a případně do kdy bude v jejím zájmu. Dokud neexistuje dostatek představ, čím stávající vlastnický systém, evidentně škodící listvu i planetě, nahradit, a to s minimálními dopady na životy lidí a stav přírodních systémů, jeho likvidace může přinést jedině globální chaos s těžko předvídatelnými důsledky existenčně ohrožujícími především právě střední třídu. Je to něco jako past: Střední třída je a bude stále více ohrožena zároveň i zachováním současného vlastnického systému v nezměněné podobě i jeho likvidací bez náhrady. Přičemž je dost dobře možné, že k jeho likvidaci může dojít i působením mimolidských sil. (Kdyby dnes aktivní sopka na Islandu měla sílu sopky, která vybuchla v Indonésii před 79 000 lety, v Praze stejně jako ve většině Evropy by ležely 2 metry popela...)

Více viz argumenty Jana Kellera z jeho posledních přednášek a článků ve prospěch sociálního státu jako nutné podmínky existence střední třídy a o tom, jak se na její úkor a v souladu se zájmem třídy vlastníků vyvinulo jeho financování za posledních 50 let.

9. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že už desítky let hanebně selhává jiná společenská skupina - intelektuálové. Přinejmenším od konce 60. let většinou buď mlčí, nebo aktivně podporují třídu vlastníků, čímž dodávají dost argumentů pro to, aby byli významnou částí společnosti považováni za skupinu pro společnost zcela neužitečnou. A i ti, kdo se vyjadřují, se často dopracují jen ke konstatování neudržitelnosti stávajícího stavu nebo k nepříliš rozumně podloženým utopiím vycházejícím z iluzí o chování lidí a společenských struktur a nenabízejícím návrhy, po jakých cestách se k nim dostat s co nejmenšími škodami na přírodě a ztrátami na lidských životech. Kritiku si zaslouží hlavně ti, kdo jsou považováni nebo sami sebe považují za levicově zaměřené intelektuály: Jejich myšlenkový potenciál zamrzl někde na úrovni poloviny 19. století, kdy hlavním problémem byl způsob rozdělování bohatství nebo nanejvýš způsob jeho tvorby a formy vlastnictví prostředků potřebných k jeho vytváření - výrobních prostředků. Přírodní zdroje jeho tvorby dodnes považují za dostatečné a nějak "automaticky" dané a jejich vyčerpání většinou vůbec neřeší. (Čest nepočetným výjimkám.)

10. Současná situace má sice některé znaky, které lze najít i v podobných dějinných situacích minulosti, ale v něčem se od nich přece jen liší:

  • a) svět nikdy nebyl takto globálně provázaný, pokud jde o způsob a zdroje zajišťování základních životních potřeb, takže když některé velké impérium padlo, na zbytku Země šel život dál, většinou bez větších následků pro obyvatele jiných částí světa;
  • b) lidstvo stále mělo k dispozici dostatek přírodních zdrojů, z nichž bylo možno čerpat.

Dnes, kdy se míra "přestřelení" (tj. poměr mezi tím, co ze Země čerpáme a tím, co nám je schopna nabídnout) odhaduje na 1,4 (tj. abychom mohli udržet dnešní celkovou spotřebu pro dnešní počet lidí, potřebovali bychom 1,4 zeměkoule), je stále zřejmější, že budoucí formy organizace společnosti a opatřování nezbytností pro její život budou přímo vyplývat z omezení daných tím málem, co pro lidstvo zbude po našem 200letém "velkém průmyslovém flámu", kdy hlavním problémem bylo vymýšlení stále rafinovanějších způsobů využití neobnovitelných zdrojů. Termodynamické zákony však nelze ošidit, což by si měli velice rychle uvědomit hlavně ti, kdo vytvářejí politiku přepokládající a podporující další pokračování nekonečného růstu měřeného pomocí HDP a kladoucí virtuální peněžní ekonomiku nad tu reálnou vytvářející hmotné hodnoty s využitím přírodních zdrojů.

11. Jestli někdo přece jen ještě věří, že volbami těch "správných" politiků může přispět k žádoucímu vývoji ve společnosti, měl by v jejich programech hledat především:

  • a) jak chtějí zajistit energetickou udržitelnost fungování společnosti; b) jak budou posilovat zvýšení odolnosti těch subsystémů, na nichž přímo závisí životy lidí;
  • c) jak přispějí ke snižování komplexnosti společnosti, která je hlavním rizikovým faktorem její udržitelnosti a odolnosti; d) co chtějí zachovat z veřejných služeb, kterým částem společnosti a v čím zájmu to má sloužit.

12. Nakonec i ti, kdo už nevěří, že jim "systém" může něco nabídnout a rozhodli se řešit svou budoucnost pokud možno co nejnezávisleji na něm, mohou - i když budou mít asi těžké vůbec někoho najít - posuzovat kandidáty v těchto volbách podle kritérií, která mohou být v souladu s jejich konkrétními zájmy, například:

  • a) jestli vůbec a když, tak jaké chtějí vytvořit podmínky pro vznik a provoz ekonomicky soběstačných komunit;
  • b) jak chtějí chránit zemědělskou půdu;
  • c) jak budou podporovat samosprávné rozhodování a přímou demokracii na úrovni obcí a regionů;
  • d) co udělají pro celkovou deglobalizaci ekonomiky.

Jsem přesvědčen o tom, že na této úrovni, tj. především v obcích, má smysl, aby kandidovali právě takoví alternativci, kteří už nad "systémem" zlomili hůl. Zatím ještě mají šanci něco ovlivnit. Až nastanou důvody pro krizové řízení, budou rozhodovat zcela jiné struktury než obecní zadstupitelstva a charakter jejich rozhodování bude pochopitelně totalitní - když hoří, hasí se a nediskutuje.

Jako bonus pro ty, kdo jsou zvyklí číst jen titulky a potřebují obsah uvedeného ještě zestručnit, přidávám

13. Návrh kritérií pro posuzování volebních slibů:

  • a) Základním lidským právem každého člověka je svobodně (spolu)vlastnit nebo (spolu)užívat zdroje a nástroje nutné k tomu, aby se udržel při životě a/nebo (spolu)rozhodovat o jejich užití.
  • b) Nikdo nemá právo používat pracovní síly jiného člověka bez jeho souhlasu jako nástroje sloužícího k vytváření zisku, na němž se nemůže spravedlivě podílet, případně vytvářet ve společnosti takové podmínky, aby mu nezbývalo nic jiného než se takovým nástrojem stát.
  • c) Základní přírodní zdroje nutné k zajištění života lidí -- zemědělská půda, pitná voda, vzduch, energetické zdroje -- jsou veřejným statkem, požívají veřejné ochrany a nikdo nemá právo využívat jich na úkor jiných lidí a bez jejich souhlasu v zájmu vytváření svého zisku.

Víceméně namátkový výběr základního čtení v češtině a slovenštině k problematice:

Jared Diamond: Kolaps - Proč společnosti zanikají a přežívají, Academia Praha 2009, ISBN 9788020015891

Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností, Dokořán Praha 2009, ISBN 9788073632489

Václav Cílek, Martin Kašík: Nejistý plamen (2.vydání), Dokořán Praha 2009, ISBN 9788073632182

Texty Václava Bělohradského

Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů

Jan Keller: Arogance financí, přednáška na VŠMVV v březnu 2010

Jan Keller: Nerovnost a nesouměřitelnost

EnergyBulletin.cz

Zlom ropy - Peak Oil

Rodová osada a družstvo Trvalý život

Zaježová

Dark Village Power

Ekoosada pri Bratislave

Ekovesnice

Ekovesničky

Transition Towns

Koho volit

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.5. 2010