Krize 2.0

10. 5. 2010 / Karel Dolejší

Příznivci náhradního náboženství zvaného optimismus mohou oslavovat, neboť vývoj ke stále vyšším stádiím byl opět nade vší pochybnost prokázán: Globální ekonomická krize, která vypukla na podzim roku 2008, pokračuje další, čerstvou, mnohem novější a podle všeho výkonnější verzí. Po mnoha měsících masírování veřejnosti pečlivě vybíranými či upravovanými zprávami o tom, jak se údajně situace na trzích významně zlepšuje, je konečně jasné, kolik uhodilo. Stručně si zopakujme řetězec příčin a následků: Jednotliví spotřebitelé byli po selhání poválečného západního modelu rozvoje zhruba po tři dekády povzbuzováni, aby žili nad své poměry; obrovská suma špatných individuálních dluhů, v niž to vyústilo, nakonec těžce zasáhla realitní a finanční trh, na němž některé subjekty ve velkém zopakovaly situaci neúspěšných individuálních klientů; konečně nyní problém vystoupil o další úroveň výše a zasáhl celé státy donedávna "zachraňující" finančníky před důsledky jejich činů.

Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi toho, co je s největší pravděpodobností nástupem druhé fáze krize, neboť takových podrobností budou teď konečně média opět plna. Kdo má dost morbidních sklonů či masochismu na to, aby krok za krokem sledoval realizaci ekonomické noční můry, před níž nevyslyšené hlasy varovaly přinejmenším před rokem, může tak sám učinit docela snadno. Snad tedy jen několik jednotlivých bodů, které je dobré nepřehlédnout:

  • V této fázi jde mj. i o to, že se mnohým státům "vrací" jejich velkorysá záchrana realitních a finančních institucí, které se vlastní vinou dostaly do problémů. Bylo by bývalo lepší omezit se na ochranu klientů a problémové korporace nechat buď normálně zbankrotovat, nebo je (přechodně, ale opravdu a se vším všudy) znárodnit. Pravicoví kritici velkorysých záchranných balíků upozorňují na škodlivý dopad odměňování hazardérského chování finančníků. V tomto bodě s nimi nelze než souhlasit. Ale teprve budoucí historici nám přesně řeknou, zda vysoká "vnímavost" tolika politiků vůči nárokům finančního sektoru (v kontrastu k požadavkům zdravého rozumu a veřejnosti) byla způsobena hlavně obavou z ohrožení statu quo, dlouho trvající pevnou symbiózou politické třídy s finačníky, špatně kalkulovanou spekulací (!!!) na zvýšení vlivu politiky nad ekonomikou, kombinací všeho zmíněného, nebo ještě něčím jiným. Každopádně v oknu příležitosti vzniklém po nástupu krize ke koordinované reformě systému hodné toho jména nedošlo - a je dost dobře možné, že další pokus už v současných kulisách nebude k dispozici.
  • V neokeynesiánských kruzích byly po nástupu krize ve všech pádech skloňovány státní výdaje prostřednictvím deficitního financování, které mají přechodně nahradit výpadek výdajů soukromých. Pomineme-li skutečnost, že to, co bylo kupř. v USA schváleno, má velice daleko ke skutečně klasickému keynesiánskému opatření (možná ale právě to signalizuje, co lze dnes na Západě ještě vůbec politicky prosadit...), je též třeba říci, že John Maynard Keynes prostě ještě nežil ve světě, kde některé státy ve svých ekonomikách produkují zejména dluhy a na nich založené sekundární finanční "produkty"; jeho formulace některých otázek nese pečeť toho, že polemizoval s tradiční velice střídmou a spořivou liberální ekonomickou politikou, jaká dnes již na "vyspělém" Západě vlastně neexistuje. Logický zkrat obsažený v tvrzení, že problémy způsobené žitím na dluh mohou být prý odstraněny dalším a mnohem masívnějším zadlužováním, by ve skutečnosti měl být snad každému pozorovateli, jehož hladina krve v alkoholu nedosáhla kriticky nízkých parametrů, naprosto zřejmý. Tak jako ve vojenství existují vynikající a zaručeně krátkodobě úspěšné taktiky spolehlivě vylučující sledování vítězných strategií, totéž platí i zde. Jediné, co lze dlouhodobě "vyhrát" ve hře na záchranu nezodpovědných hazardérů se svěřenými prostředky, je vážná dlouhodobá krize vlastní země přecházející postupně v celkovou krizi globálního ekonomického systému.
  • "Přestřelení" (overshoot) finačního sektoru vůči reálné ekonomice je v anglosaských zemích mnohem větší než kupř. v kontinentální Evropě, a z něj plyne také rozsah problémů, jimž je zde třeba čelit. Zároveň ovšem žijeme v době, kdy zpravodajství vznikající v anglosaských zemích všeobecně rozhodujícím způsobem ovlivňuje informování o světových událostech, včetně na něm závislých "tržních sentimentů". Pokud jde o ekonomii, naprostá většina komentátorů, včetně takových zvučných jmen jako Stiglitz nebo Krugman, má sklon hodnotit kontinentální země EU hůře než situaci tam, kde sami žijí (a přejí si žít v klidu i nadále), což zavání doslova odváděním pozornosti od vlastních problémů. Pokud nejde o pouhý vytoužený sebeklam, v němž je přání otcem myšlenky, pak to ovšem dost připomíná známý Churchillův výrok o hlasatelích appeasementu: Jsou to zkrátka ti, kdo krmí krokodýla s nadějí, že pak sami přijdou v pořadí chodů až na další pozici. To se ale ve skutečnosti vůbec nemusí podařit. Brzy uvidíme...

Říká se, že krize vlastně představují příležitost. Možná, že i krize posledních dvou let je příležitostí; ovšem nejspíše nikoliv pro stávající politické elity, které ji víceméně odmítly. V takovém případě se bude zřejmě další dění odvíjet podle závěru okřídleného latinského rčení, totiž nolentes trahunt; vlády budou chodem událostí vlečeny za vlasy, zatímco se situace pokusí využít politické síly považované dosud za okrajové - ať už to je třeba chápat v dobrém, nebo (a to mnohem spíše) v tom špatném.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.5. 2010